28 Cdo 2020/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 456 obč. zák., § 458 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 2020/2013
ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně PP realit s. r. o., se sídlem Praha 5, Spodní 1, proti žalované REALIS-INVEST spol. s r. o., se sídlem Ostrava, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Praha, Neherovská 22/1921, o zaplacení částky 540.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 77/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, č. j. 21 Co 492/2012 206, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, č. j. 21 Co 492/2012 206, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 12. 5. 2008 domáhala zaplacení částky 550.680,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. V odůvodnění své žaloby uvedla, že je od 2. 4. 1998 vlastníkem pozemků parc. č. 981, 982, 996 a 997 v kat. území K., obec Kouřim (dále jen pozemky ) a žalovaná je od 21. 3. 2007 vlastnicí budov na těchto pozemcích. Uvedené budovy získala žalovaná ve veřejné dražbě s vědomím, že se jedná o nemovitosti bez možnosti přístupu k nim, přičemž tato absence přístupu byla zohledněna i v ceně, za níž žalovaná budovy nabyla. Dne 14. 8. 2007 žalobkyně vyzvala žalovanou k odstranění stavu, kdy pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívá bez právního důvodu, avšak žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala a za užívání pozemku nic neuhradila. Podle znaleckého posudku č. 843/11-08 ze dne 5. 5. 2008 zhotoveného znalkyní dipl. tech. V. J. činí obvyklá roční výše nájemného 480.860,- Kč a žalovaná se tak od 21. 3. 2007 do podání žaloby obohatila o částku 550.680,- Kč, protože užívala pozemky žalobkyně bez právního důvodu.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V odůvodnění uvedla, že sice vlastní budovy na pozemcích žalobkyně, ale že žalobkyně brání žalované v přístupu k budovám. Z uvedeného důvodu budovy dosud ani nepřevzala, ani je nemůže užívat. Dále uvedla, že pro určení výše bezdůvodného obohacení není rozhodující újma, která vzniká tomu, na jehož úkor se někdo obohatil, ale výše prospěchu, který vznikl obohacenému. Protože žalované z důvodu absence přístupu k budovám žádný prospěch nevznikl, považuje žalobkyní vznesený nárok za neoprávněný a navíc se jeho uplatnění příčí dobrým mravům. Navíc žalovaná uvedla, že jí svědčí i právní titul k užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně spočívající ve skutečnosti, že budovy v jejím vlastnictví byly na předmětných pozemcích postaveny se souhlasem právního předchůdce žalobkyně, jakožto bývalého vlastníka těchto pozemků, který svým souhlasem nepochybně vyjádřil vůli, aby tyto pozemky byly užívány vlastníkem budov. Nakonec uvedla, že opakovaně deklarovala ochotu za užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně platit, pokud by tato přestala bránit v přístupu k budovám žalované, a že výši žalobkyní uplatněné částky považuje za nadsazenou.

Okresní soud v Kolíně, jakožto soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 9. 2011, č.j. 8 C 77/2009 162, rozhodl tak, že je žalovaná povinná zaplatit žalobkyni částku 540.000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná vlastní stavby umístněné na pozemcích žalobkyně, ke kterým však nemá přístup. Dále dospěl k závěru, že žalovaná pozemky užívá už tím, že na nich má stavby ve svém vlastnictví, a proto není-li užívání smluvně upraveno, jsou žalovanou užívány bez právního důvodu a žalované vzniká bezdůvodné obohacení. K absenci přístupu žalované k budovám uvedl, že tato skutečnost ji byla známa už v čase, kdy budovy získala do svého vlastnictví, a proto musí tento stav respektovat. Rozpor s dobrými mravy neshledal, když konstatoval, že žalobkyně nemá žádnou právní povinnost žalované přístup ke stavbám umožnit.

Krajský soud v Praze, jakožto odvolací soud svým rozsudkem ze dne 8.1.2013, č.j. 21 Co 492/2012 206, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že lze předpokládat, že žádný průměrně opatrný a běžně rozumově vyspělý nájemce by neuzavřel smlouvu o nájmu cizího pozemku, na který by v době trvání nájmu neměl přístup. Následně uzavřel, že se žalovaná na úkor žalobkyně užíváním jejich pozemků, ke kterým nemá přístup, neobohatila.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, č.j. 21 Co 492/2012 206, podala žalobkyně dovolání. Ve svém dovolání namítla nesprávnost závěru, že nedošlo k vzniku bezdůvodného obohacení, neboť stavba na cizím pozemku má pro vlastníka ekonomický přínos i bez přístupu k ní. Poukázala na skutečnost, že majetek žalované neznepřístupnila, ale že žalovaná majetek již jako znepřístupněný koupila, když i jeho cena odrážela tuto skutečnost. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, dle kterého v případě zastavění pozemků stavbami jsou tyto pozemky vlastníkem staveb užívány již tím, že na nich byly stavby postaveny. Na závěr poukázala na ústavní přesah rozsudku odvolacího soudu, jestliže žalobkyně nemůže své pozemky zastavěné budovami žalované užívat a soudem jí za to nebyla přiznána žádná náhrada.

Žalovaná ve svém vyjádření vyjádřila souhlas s rozsudkem odvolacího soudu, zrekapitulovala skutkový stav věci a uvedla, že se žalobkyně mýlí, pokud se domnívá, že vlastníkovi budovy vzniká prospěch již tím, že je pozemek ve vlastnictví jiné osoby zastavěn, ačkoliv vlastnické právo k budově není možné z objektivních důvodů, nikoliv z vůle vlastníka budovy, konzumovat.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za kterou jedná její jednatel, který má právnické vzdělání, a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř.

Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak . .

Dovolání je podle § 237 o.s.ř. přípustné, neboť svým rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, č.j. 21 Co 492/2012 206, Krajský soud v Praze odvolací řízení skončil a jeho rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda žalované vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že budovy v jejím vlastnictví stály na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, i když k nim neměla přístup, a tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
D. Důvodnost
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že z důvodu nemožnosti přístupu k budovám na pozemcích žalobkyně žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Dovolací soud sice řešil obdobnou situaci v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, v němž uvedl, že k obohacení vlastníka stavby dochází už ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat. a, že povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. , nicméně se jednalo o situaci odlišující se od souzené věci tím, že vlastník pozemku nebránil vlastníkovi stavby v přístupu k ní a otázka, zda má absence přístupu ke stavbě na cizím pozemku vliv na vznik bezdůvodného obohacení vlastníka stavby, tak zůstala neřešena.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

Podle § 456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. " [m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. "

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše náhrady se odvíjí od částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu, kterým se právo užívání věci zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 03. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 06. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007).

V souzené věci dospěl dovolací soud k závěru, že i v případě, že žalovaná nemá přístup ke svým budovám, užívá pozemky žalobkyně již tím, že na nich jsou umístněny budovy v jejím vlastnictví. Žalobkyně svým jednáním nikterak nebrání v užívání svých pozemků žalovanou, nýbrž brání jí užívat její budovy. Pozemky jsou žalovanou užívány stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako v případě, že by měla ke svým budovám na těchto pozemcích přístup. Jinými slovy, skutečnost, že k budovám není sjednán přístup, by se projevila na obvyklé výši nájmu za užívání těchto budov, nikoliv ve výši nájmu za pozemky pod těmito budovami. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila užíváním pozemků, na nichž jsou umístněny budovy v jejím vlastnictví a ke kterým nemá přístup. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je v případě movité stavby na cizím pozemku k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován vlastník nebo nájemce stavby. S ohledem na skutečnost, že movitou stavbu lze přemístit, dospěl k závěru, že pasivně legitimován musí být právě nájemce, od jehož vůle závisí, na kterém pozemku je stavba užívána. Závěrem konstatoval, že vlastník budovy by byl pasivně legitimován pouze v případě nemovité stavby spojené se zemí pevným základem, kdy by nájemce neměl vliv na to, kde bude stavba stát, a pozemek pod stavbou by užíval její vlastník bez ohledu na to, zda stavbu sám užíval, nebo pronajímal. Nejvyšší soud se však v uvedeném rozhodnutí nezabýval otázkou, zda by na vznik bezdůvodného obohacení měl vliv chybějící přístup ke stavbám jak je tomu v souzené věci.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecné soudy musí okolnosti každého případu posuzovat též prizmatem § 3 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy , a který je odrazem požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V návaznosti na předeslané dovolací soud uvádí, že v dalším řízení bude nutno zkoumat celou situaci z pohledu námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, kterou vznesla žalovaná. Sama skutečnost, že žalobkyně neumožnila přístup k budovám žalované přes své pozemky, totiž nutně neznamená, že jednala proti dobrým mravům. Pokud by neumožnění přístupu bylo v každém případě považováno za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, ztrácel by opodstatnění § 151o odst. 3 obč. zák., podle kterého soud může na návrh vlastníka stavby umístněné na cizím pozemku zřídit v jeho prospěch věcné břemeno spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Povinnost vlastníka přilehlého pozemku umožnit přístup k budovám ve vlastnictví jiného by totiž vyplývala přímo z § 3 odst. 1 obč. zák. a nebylo by potřeba zvláštní úpravy v § 151o odst. 3 obč. zák.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.).


Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. srpna 2013 JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu