28 Cdo 2020/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2020/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 544/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 6 C 70/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 3.4.2002, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 578 (o výměře 1025 m2),parc. č. 938/4 (o výměře 223 m2), parc. č. 942/8 (o výměře 3601 m2), parc. č. 942/9 (o výměře 556 m2) a parc. č. 938/5 (o výměře 846 m2) v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 2386 pro katastrální území a obec H. u Katastrálního úřadu v Ch. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky získal žalobce do svého vlastnictví z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve Vídni. Předání dědictví bylo uskutečněno pozůstalostním soudem v Pardubicích do rukou poručníka žalobce F. K. -Ing. F. K. K. z H.; následně byla tato skutečnost zapsána v Zemských deskách českých a v příslušných vložkách pozemkových knih. Žalobce byl v době smrti svého otce dvouletým chlapcem, takže neměl tehdy způsobilost činit samostatně právní úkony. Na majetek nezletilého F. K. nemovitosti tvořící panství H. byla rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945, uvalena národní správa. Později bylo vlastnické právo k věcem, které F. K. nabyl na základě dědického práva po svém otci vážně ohroženo aplikací dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. ; nedošlo však doloženě k vydání řádného rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani ke konfiskačnímu výměru podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by byly vydány místně příslušným Okresním národním výborem v Ch. a jež by byly adresovány osobě žalobce; k žádnému řízení podle těchto dekretů nebyli také přizváni poručník žalobce, ani matka žalobce. Podle názoru žalobce nedopadají na žalobce ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobce se s ohledem na svůj věk nemohl přihlásit sám k německé národnosti, nebyl členem žádných německých skupin, útvarů nebo politických stran. Žalobce byl jako čtyřleté dítě odvezen svou argentinskou matkou (M. K.) k babičce do Argentiny, kde pak již trvale zůstal; mateřským jazykem žalobce je španělština; nebylo a není možné hledět na žalobce jako na Němce. Podle názoru žalobce zůstalo jeho vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem nedotčeno a má proto naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, aby i zápisem v katastru nemovitostí bylo dosaženo shody mezi právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Podle jeho názoru přešlo vlastnictví žalobce k nemovitostem, uváděným v žalobě, na stát podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Žalobce, ani jeho matka, ani jeho poručník nebo příbuzní se proti konfiskačnímu rozhodnutí nijak neohradili a nevyužili opravných prostředků proti vydaným konfiskačním rozhodnutím; nyní je však žalobce napadá po téměř 60 letech. Německou národnost žalobce lze odvozovat od německé národnosti jeho otce, který se vždy při sčítání obyvatelstva hlásil k německé národnosti a byl aktivním členem německého sudetského hnutí; také matka žalobce byla členkou nacistické politické strany NSDAP. Žalovaný dále uváděl, že nemovitosti v H., jichž se týká žaloba žalobce, získal jednak od P. f. ČR smlouvou ze 17.6.1996 (ohledně pozemku parc. č. 357), dále kupní smlouvou z 25.1.1999, uzavřenou s družstvem A. B. (ohledně pozemků parc. č. 938/4, parc. č. 938/5 a parc. č. 942/9) a posléze kupní smlouvou ze 7.7.1998, uzavřenou s ČR-Okresním úřadem v Ch. (ohledně pozemku parc. č. 942/8).

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem z 25.6.2004, čj. 6 C 70/2002-258, zamítl žalobu žalobce o určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 578 (o výměře 1025 m2, parc. č. 938/4 (o výměře 223 m2), parc. č. 942/8 (o výměře 360 m2), parc. č. 942/9 (o výměře 556 m2) a parc. č. 938/5 (o výměře 846 m2) v katastrálním území H. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 10.450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v této právní věci s cizím prvkem (mezinárodním prvkem), v níž má žalobce české i argentinské státní občanství a má bydliště v Argentině, shledal soud prvního stupně svou pravomoc k projednání věci ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a svou příslušnost k projednání věci podle ustanovení § 88 písm. g/ občanského soudního řádu.

Soud prvního stupně měl za to, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože v případě, že by bylo vyhověno jeho žalobě, dosáhl by žalobce změny zápisu v katastru nemovitostí, o niž usiluje.

Žalovaného pokládal soud prvního stupně za pasívně legitimovaného v této právní věci, protože je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí uvedených v žalobě žalobce.

Soud prvního stupně uváděl, že se ztotožňuje s názorem obou účastníků řízení v tom, že předmětné nemovitosti spadaly pod dekret č. 12/1945 Sb., neboť šlo o zemědělský majetek, na který se podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskace vztahovala .

Podle názoru soudu prvního stupně se na nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, vztahovala vyhláška bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945, čj. 11399, která označuje podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. O. F. K. za osobu německé národnosti v obci H. V této vyhlášce je uvedeno, že konfiskace podle tohoto dekretu se týká i zemědělského majetku v H. a že je zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Vyhláška obsahuje poučení, že nárok na výjimku lze uplatnit u ONV v Ch. do 15 dnů od ode dne vyvěšení vyhlášky; vyhláška je podepsána tehdejším předsedou ONV v Ch. a je na ní poznámka, že byla vyvěšena od 11.8.1945 do 28.8.1945. Podle názoru soudu prvního stupně u této vyhlášky nebyly shledány takové nedostatky, které by způsobily nicotnost tohoto správního aktu. Zejména při vydání této vyhlášky bylo postupováno podle ustanovení § 33 odst. 1 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. (týkajícího se doručování rozhodnutí osobám, jejichž pobyt není znám, nebo osobám, které nejsou úřadu známy), takže po uplynutí 15 dnů od vyhlášení rozhodnutí na úřední tabuli tu doručení platilo za vykonané. Proto dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu na základě uvedené vyhlášky (kterou se soud prvního stupně cítí být vázán podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu bez možnosti přezkoumávat věcnou správnost vyhlášky) přešlo vlastnictví nemovitostí na čs. stát. Stát pak mohl disponovat s konfiskovanými nemovitostmi tak, že následnými převody nemovitostí nabyl vlastnictví k nim posléze žalovaný.

Žalobu žalobce proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 544/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.204 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání nebylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud odkazoval na správná zjištění soudu prvního stupně i na jeho věcně správný právní závěr, který odvolací soud sdílí.

Podle názoru odvolacího soudu stěžejní otázkou v řízení o této právní věci je posouzení toho, zda žalobce pozbyl vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Podle názoru odvolacího soudu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. nabýval čs. stát vlastnictví k zemědělskému majetku (nemovitému i movitému), na nějž se tento dekret vztahoval, ze zákona dnem účinnosti dekretu (tj. dnem 23.6.1945). Vydání rozhodnutí správních orgánů (zejména příslušných národních výborů), označovaných obvykle jako vyhlášky či výměr ve smyslu ustanovení § 1 dekretu č. 12/1945 Sb., konfiskovaný majetek přešel na stát ze zákona s účinky ex tunc k účinnosti uvedeného dekretu; rozhodnutí příslušného správního orgánu jen stvrzovalo (deklarovalo) tu skutečnost, k níž již dříve došlo; bez jeho vydání však nešlo s konfiskovanými věcmi nakládat.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v daném případě správně dovodil (vycházeje z presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu), že bylo konfiskačními vyhláškami stvrzeno (deklarováno), že osoba F.O.K. je osobou německé národnosti a že se jí konfiskuje předmětný majetek. Odvolací soud dovozoval, že obecným soudům nebylo dekretem svěřeno rozhodovat o otázce konfiskace a právním předpisem o konfiskaci, který je nadále platný v právním řádu České republiky, se soud musí řídit; zda byl majetek konfiskován (v daném případě v roce 1945) podle dekretu č. 12/1945 Sb. nemůže v konkrétním případě obecný soud posuzovat ani jako otázku předběžnou; rozhodnutím příslušného správního orgánu o konfiskaci je obecný soud vázán. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že tu nešlo o nicotný správní akt (paakt); správní rozhodnutí tu také bylo doručeno způsobem předepsaným v § 33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Nešlo tu o rozhodnutí o konfiskaci, které by bylo vydáno po 25.2.1948, u něhož by v restitučním řízení (např. podle zákona č. 87/1991 Sb.) bylo možné se zabývat otázkou, zda byly splněny podmínky konfiskace (okolnosti přechodu majetku na stát či důvody převzetí majetku státem).

Jestliže stát žalobci zemědělský majetek zkonfiskoval podle dekretu č. 12/1945 Sb. a došlo také k převzetí tohoto majetku státem, potom žalovaný získal nemovitosti, uváděné žalobcem, v souladu s právními předpisy.

Odvolací soud ještě dodával, že konfiskační dekrety (včetně dekretu č. 12/1945 Sb.) jsou součástí širšího rámce poválečného reparačního zákonodárství (srov. zákona č. 150/1947 Sb.) a byly potvrzeny zákonem č. 57/1946 Sb.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Chrudimi dne 22.6.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze 15.3.2005, sp.zn. 18 Co 544/2004, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jakož i to, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Dovolatel především poukazoval na to, že v tomto soudním řízení, v němž soudy odvozovaly skutečnost konfiskace majetku žalobce z vydání konfiskačních vyhlášek bývalého Okresního národního výboru v Ch., se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou zastoupení F. K., narozeného 7.10.1936, v konfiskačním řízení, které proběhlo v roce 1945, kdy žalobci bylo pouhých devět let. Takovýto přístup k uvedené otázce (nerespektující zastoupení nezletilého ve správním řízení a také soudní schvalování úkonů zástupců nezletilce, majících dopad na nezletilcova majetková práva), pokládá dovolatel za absolutně nepřijatelný.

Dále dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že ve svém rozhodnutí uváděl, že konfiskaci majetku tu deklarují vyhlášky ONV Ch. , ale v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud specifikoval pouze jednu vyhlášku, a to z 11.8.1945, čj. 11399. Dovolatel se pouze domnívá, že druhou vyhláškou měl odvolací soud na mysli vyhlášku ONV Ch. ze 17.9.1945, č. 14812.

Za nesprávný pokládá dovolatel názor dovolacího soudu, že totiž konfiskační vyhlášky ONV Ch., předložené v tomto soudním řízení, jsou deklaratorními rozhodnutími tohoto správního orgánu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Vyhlášky ONV Ch., shora zmíněné, však podle názoru žalobce nikdy nenabyly právní moci a vykonatelnosti , a soudy obou stupňů také nesprávně posoudily nicotnost těchto správních aktů.

Podle názoru dovolatele mělo být i v daném případě vydáno podle tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb. rozhodnutí označené jako výměr, nikoli jako vyhláška. Dále tyto vyhlášky byly neadresné, když jako adresát je tu uváděna osoba O.F.K., bytem v obci H. (případně ve vyhlášce z 11.8.1945 i v dalších 21 obcích). Dovolatel F. K., nar. 7.10.1936, měl však v roce 1945 bydliště v Argentině, což bylo státu dobře známo . Použité jméno O.F.K. neexistuje v žádné matrice týkající se žalobce. Označení adresáta vyhlášek bylo tedy natolik neurčité, že způsobuje jejich nicotnost.

Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval (stejně jako soud prvního stupně) tím, že tehdy nezletilý žalobce nebyl v roce 1945 v konfiskačním řízení nikým zastoupen; žalobce však tehdy měl ustanoveného poručníka Ing. F. K. K., jenž mu byl ustanoven tehdejším německým soudem v Pardubicích dne 18.3.1942 (resp. 20.10.1944); tento poručník byl ovšem násilně vyvezen z území čs. státu a od 14.7.1945 byl hlášen k trvalému pobytu v bavorské obci E. v Německu. Žalobci (tehdy nezletilému) měl však být ustanoven opatrovník pro správní řízení podle ustanovení § 16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.; totéž vyplývalo, podle názoru dovolatele i z tehdy platného ustanovení § 21 obecného zákoníku občanského z roku 1811 i z mezinárodních dokumentů (např. z Deklarace práv dítěte z roku 1924 a z Všeobecné deklarace lidských práv z 10.12.1948). Správní řízení, jehož jediným účastníkem měl být nezletilec, v tomto řízení nikým nezastoupený, je řízením zmatečným.

Dovolatel ve výčtu vad konfiskačního řízení poukazoval i na to, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, že zmíněné vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. byly doručeny podle ustanovení § 33 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Dovolatel poukazoval na to, že však v daném případě mělo dojít k doručování individuálního správního aktu výměru, nikoli vyhlášky, a vyvěšení vyhlášky bylo pouze jedním ze způsobů doručení výměru. Avšak ani tento způsob doručení výměru tu nebyl možný, protože tu nešlo o osobu, jejíž pobyt přes konané šetření nebyl znám, a navíc šlo o nezletilou osobu, jíž nebyl ustanoven opatrovník.

Pokud odvolací soud byl toho názoru, že žalobce nemohl v řízení u obecného soudu uspět, protože nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě soudu, vydaného ve správním soudnictví, že jeho majetek konfiskaci státem nepropadl ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 19/1945 Sb. , byl dovolatel toho názoru, že podmíněnost úspěchu dovolatele ve sporu předložení odvolacím soudem uváděných rozhodnutí by byla dána pouze v případě, pokud by bylo v řízení předloženo i pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu, deklarujícího konfiskaci majetku žalobce.

Dovolatel také uváděl, že v daném případě bylo třeba, aby soudy obou stupňů měly na zřeteli zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva, a že na daný případ se nevztahuje odvolacím soudem připomínaný nedostatek legislativního očekávání navrácení majetku dovolatele, protože tu nešlo o bývalé vlastnické právo žalobce, které by dříve zaniklo (jako např. ve věcech restitučních), ale o existující vlastnické právo žalobce, které získal z titulu dědického práva, jež nikdy nezaniklo.

Dovolatel vyslovoval posléze i názor, že v daném případě došlo k selhání ochrany nezávislosti soudnictví, když totiž došlo k přímému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů ve všech právních věcech žalobce . K doložení tohoto názoru připojil dovolatel ke svému dovolání dvě přílohy nazvané Výčet zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob F. O. K. na určení vlastnictví a Analýza mediální prezentace kauzy K. . Dovolatel je toho názoru, že již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj nezávislý soudce . Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud předložil soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu? .

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodován rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel ve svém dovolání uváděl: Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání odvozuje dovolatel ze způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení, resp. otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilého a doručování správního rozhodnutí takové osobě .

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 70/2002 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, které je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitosti, uváděné v jeho žalobě, nebyly v roce 1945, ani později konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je nadále jejich vlastníkem.

Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskování a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého i slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud (občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.

Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž jde v daném případě, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp.zn. 18 Co 544/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), napadeného dovoláním dovolatele, a to na str. 7 až 12; tomuto zevrubnému rozboru právních důsledků ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 a § 4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že by tu šlo o řešení právní otázky v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními. Tato ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutí, jímž došlo dostatečně určitým způsobem k vymezení předmětu konfiskace i subjektu vlastnictví tohoto předmětu konfiskace.

Posoudit bylo nutno posléze i hledisko případného řešení právní otázky (v rozhodnutí odvolacího soudu), jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). Dovolací soud i přes tvrzení dovolatele o dosud dovolacím soudem neřešené otázce zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení má za to, že i řešení této otázky je zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o zkoumání správního aktu mimo rámec správního soudnictví, a to z toho hlediska, zda tu nešlo o tzv. paakt. Odvolací soud se však i touto otázkou ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to co do formy vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušným správním orgánem, dále z hlediska rozhodování správního orgánu ohledně subjektu (subjektů), jichž se rozhodnutí týkalo, zejména jejich pobytu v srpnu 1945 po odstěhování se žalobce se svou matkou z Čech (i z Evropy) a po odsunu poručníka žalobce z Československa (v době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) i také z hlediska způsobu doručení rozhodnutí vyvěšením veřejné vyhlášky na úřední tabuli za již uvedené situace, necelé tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu německého obyvatelstva zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo proto ze strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by mohlo představovat řešení právní otázky, jež by byla dosud nedořešena v rozhodování dovolacího soudu, na rozdíl od dostatečně zřejmého vyjádření právního závěru k téže právní otázce, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v nedávné době (tedy za stejné právní úpravy v procesních předpisech České republiky). Nebyl tu tedy, podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu).

Protože tedy dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění otázky dovolatelem formulovaném (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné, ani mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.

Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům . Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obrací na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva ES. Ze žádného z dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání soudu jiného členského státu, k projednání konkrétní právní věci, ani na základě práva Evropských společenství.

Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Soudní dvůr v Lucemburku ostatně podle své ustálené judikatury odmítá předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir (1997) ECR I-5531, bod 12, nebo věc 299/95 Kremzew v. Rakousko /1977 ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin (1996) ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora jasně plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem vznášení hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků řízení před soudem členského státu. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo vlastně zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello (1981) ECR 3045, bod 18, či věc 126/80 Marie Salonia v. Giorgio Poidomani a Franca Baglieri (1981) ECR 1563, bod 6). Z uvedeného tedy plyne, že dovolacímu soudu nevzniká v otázce namítané dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. i věc 283/81 CILFIT (1982) ECR 3415, bod 10).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu