28 Cdo 2013/2001
Datum rozhodnutí: 22.05.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2013/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského, JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobkyně L. P., zast. advokátem, proti žalovanému N. Z., spol. s r.o., zast. advokátem, o určení nájemkyně bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 11 C 125/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2000, čj. 22 Co 331/2000-82, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 9. 11. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku na určení, že žalobkyně je nájemcem bytu blíže popsaného v petitu. Tvrdila mimo jiné, že v předcházejícím řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 46/94 domáhala se určení, že na ni přešlo právo nájmu bytu, když od konce května 1992, kdy dosáhla věku 18 let, bydlela v předmětném bytě u své babičky F. N., v prosinci 1992 se do tohoto bytu přihlásila k trvalému pobytu, přičemž babička dne 13. 1. 1994 zemřela. Ve zmíněném sporu nebyla úspěšná, a to z důvodů procesní povahy, když Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 4. 1998, č.j. 21 Co 604/97-158, konstatoval, že žalobkyně touto žalobou se nedomáhala určení právního vztahu nebo práva, nýbrž požadovala, aby soud určil, že nájem sporného bytu na ni přechází. Soudu nepřísluší, aby konstitutivním rozhodnutím stanovil přechod nájmu. Pro nedostatek hmotněprávní podmínky proto byla žaloba zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 1999 , č.j. 11 C 125/98-27, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 10. 1999 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to v podstatě pro jeho nepřezkoumatelnost. Dalším rozsudkem ze dne 7. června 2000, č.j. 11 C 125/98-53, žalobu opět zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž navrhla, aby pro případ potvrzení napadeného rozsudku odvolací soud připustil možnost podat proti jeho rozhodnutí dovolání. Tento návrh zopakovala před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu den 26. 10. 2000 s tím, že rozhodnutí soudu je pro její osobu rozhodnutím zásadního významu z hlediska respektování práva na bydlení. Bližší konkrétní otázku právního významu zástupce žalobkyně neformuloval.



Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, č.j. 22 Co 231/2000-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní hodnocení s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žila v předmětném bytě se svou babičkou ke dni jejího úmrtí ve společné domácnosti s úmyslem obou takto žít společně. Věc posoudil podle ustanovení § 706 odst. 1 o.z. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že návrh na připuštění dovolání u potvrzujícího rozsudku podle § 239 odst. 1 o.s.ř. nemůže obstát, když se jedná jen o posouzení skutkových otázek, nikoliv otázky právní.



Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně zastoupena advokátem včas dovolání. Tvrdila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.sř.. a ve smyslu § 241a odst. 2, písm. b) o.s.ř. Po výzvě soudu k odstranění vad dovolání, které bylo třeba posuzovat podle předpisů platných do 31. 12. 2000, specifikovala důvod dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.



Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).



Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.

O takový případ v této věci nejde.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci, vycházel odvolací soud ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a aplikoval v úvahu přicházející ustanovení § 706 odst. 1 o.z., které odpovídalo popsané situaci. Rozhodnutí odvolacího soudu se přitom neodchyluje od standardního běžného výkladu podmínek stanovených v citovaném ustanovení, které jsou rozhodující pro posouzení podmínek přechodu práva nájmu na osoby uvedené v první větě uvedeného ustanovení. Odvolacímu soudu lze vzhledem k výše vyloženým právním závěrům k aplikaci § 239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. přisvědčit, že námitky dovolatelky nesoucí se k výhradám stran skutkových zjištění, nespadají pod pojem otázky zásadního právního významu ve smyslu citovaného ustanovení.

Z obsahu spisu se nepodává existence vad řízení (důvodů zmatečnosti) uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a ostatně to dovolatelka ani netvrdí.

Dovolání tak směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit ze žádného ustanovení o.s.ř. Dovolací soud proto musel dovolání odmítnout podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 dost. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k věcnému projednání důvodů v dovolání uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 o.s.ř. a § 142 odst. 1 věta první o.s.ř. Žalobkyně nebyla s dovoláním úspěšná a žalovanému zřejmě žádné náklady v souvislosti s podaným dovoláním nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu