28 Cdo 2004/2013
Datum rozhodnutí: 19.03.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 454 obč. zák.




28 Cdo 2004/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce R. P. , zastoupeného Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, proti žalované J. P. , o zaplacení 295.743 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 129/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 11 Co 405/2011-53, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 1. března 2013, č.j. 11 Co 405/2011-80, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 11 Co 405/2011-53, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 1. března 2013, č.j. 11 Co 405/2011-80, se ve výroku I v napadené části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 123.099 Kč s příslušenstvím, jakož i v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení ruší a v tomto rozsahu se věc odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. března 2011, č.j. 5 C 129/2010-23, uložil žalované zaplatit žalobci částku 295.743 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou bývalými manžely, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2003, č.j. 8 C 61/2001-9, které nabylo právní moci dne 24. 11. 2004. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č.j. 95 K 8/2006-10, byl na majetek žalobce prohlášen konkurs. V jeho průběhu bylo vypořádáno společné jmění manželů (SJM), dohodou uzavřenou mezi žalovanou a správkyní konkursní podstaty úpadce dne 25. 4. 2007. Předmětem vypořádání SJM byl, mimo jiné, i solidární dluh bývalých manželů vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 7 z titulu úpadcem neuhrazené daňové pohledávky ve výši 837.684 Kč, jenž byl dohodou rozvržen na oba manžele rovným dílem. Při rozvrhu zpeněžené podstaty úpadce byla zmíněná pohledávka uspokojena částkou 591.486 Kč. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že zaplacením pohledávky v celém rozsahu , v situaci, kdy žalobce (úpadce) byl povinen plnit dluh podle dohody o vypořádání SJM v rozsahu jedné poloviny, se žalované dostalo na úkor žalobce bezdůvodného obohacení, které je žalovaná povinna žalobci vydat podle § 451 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 11 Co 405/2011-53, rozsudek soudu prvního stupně v části o zaplacení 123.099 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá, zatímco ohledně zbývajících 172.644 Kč byl rozsudek potvrzen (výrok I) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., avšak toliko v rozsahu, v němž žalobce plněním dluhu překročil na něj připadají podíl z dohody o vypořádání SJM, čímž plnil (věřiteli) i za žalovanou .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek napadl ve výroku I v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 123.099 Kč s příslušenstvím. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Napadenému rozhodnutí předně vytýká neurčitost jeho výroku a obtížnou přezkoumatelnost odůvodnění. V rovině právního posouzení věci namítá, že v posuzované věci nejde o nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž o právo z následného regresu dlužníka, jenž svůj dluh splnil, vůči dalšímu ze solidárně zavázaných dlužníků; přitom se žalobce dovolává ustanovení § 511 obč. zák. Dovozuje, že následný regres je třeba odvozovat od výše reálně poskytnutého plnění, že regres se týká každého dílčího plnění a že celková výše plněného závazku není v tomto směru rozhodující. Přitom poukazuje i na názory zastávané literaturou ohledně vzniku regresního nároku při plnění dluhu ve splátkách. Jiný závěr odvolacího soudu pokládá za nespravedlivý, jenž vede ke znevýhodnění toho ze solidárně zavázaných dlužníků, jenž svůj závazek věřiteli splnil. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu vyjádření k dovolání lze dovodit, že žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný . Konkrétní dovolací návrh nečiní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v dovoláním vymezeném rozsahu přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal. Poukazoval-li snad dovolatel na některé dílčí nepřesnosti rozhodnutí či chybějící náležitosti jeho písemného vyhotovení, pak uvedené nedostatky odvolací soud odstranil před předložením věci dovolacímu soudu postupem podle § 164 o. s. ř., vydáním (opravného) usnesení ze dne 1. 3. 2013, č.j. 11 Co 405/2011-80.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný dovolatelem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil anebo na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle § 511 odst. 2 obč. zák. není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.
Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Při plnění závazků patřících do společného jmění manželů mají tudíž manželé postavení solidárních dlužníků a věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv z nich (§ 511 odst. 1, věta první, obč. zák.). Protože práva věřitelů nemohou být dohodou o vypořádání společného jmění manželů dotčena (srov. § 150 odst. 2 obč. zák.), zůstává věřiteli zachováno právo požadovat splnění dluhu na kterémkoliv z manželů bez zřetele na obsah uzavřené dohody o vypořádání společného jmění manželů (jíž věřitel nebyl účasten). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se uvedený závěr uplatní i ve vazbě na konkursní úpravu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, hlásící se co do závěrů o účincích vypořádání společného jmění manželů v konkursu na práva věřitele k rozsudku ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněném pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, uzavřená po prohlášení konkursu na majetek některého z manželů, nezasahuje do práv a povinností třetích osob (věřitelů), a že se týká jen vztahů mezi manžely, potvrzuje i další judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006; usnesení ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3634/2007; nebo usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 270/2009 všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Z výše uvedeného pro poměry nyní posuzované věci vyplývá, že i po vypořádání společného jmění manželů (dohodou uzavřenou dne 25. 4. 2007 mezi žalovanou a správkyní konkursní podstaty úpadce, žalobce), jehož předmětem byl i závazek manželů vůči označenému věřiteli, zůstali oba účastníci solidárními dlužníky věřitele, jenž byl oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich. Byl-li tudíž věřitel uspokojen plněním z majetku žalobce jako solidárního dlužníka, jednalo se o plnění na základě platného právního důvodu, nikoliv o bezdůvodné obohacení (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.). Logicky nemůže jít ani případ naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. (plněním za jiného), jež předpokládá, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomu plnění povinen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010). I v posuzovaném případě tudíž žalobce plnil věřiteli dluh vlastní, a to jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků.
Je tedy zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž kvalifikuje žalobcem uplatněné právo jako právo na vydání bezdůvodného obohacení majetkového prospěchu získaného plněním za jiného (§ 454 obč. zák.), správné není a dovolání je proto opodstatněné.
Zmíněná dohoda o vypořádání společného jmění manželů, byť neměla vliv na práva věřitele, modifikovala práva a povinnosti účastníků (dlužníků) v jejich vnitřním vztahu a na tuto dohodu je proto třeba nahlížet i prostřednictvím ustanovení § 511 odst. 2 obč. zák. jako na dohodu, jíž účastníci upravili velikost svých (spolu)dlužnických podílů (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013). Splní-li pak některý ze solidárních dlužníků celý dluh sám, popřípadě splní více, než na něj ve vzájemném vnitřním poměru připadá, vzniká tomuto dlužníku následný (rozvrhový) regres podle § 511 odst. 3 obč. zák. Následný regres nevznikne, jestliže jej vylučuje vnitřní spoludlužnický poměr a nevznikne ani tehdy, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění (z literatury srov. např. Lavický, P. Solidární závazky. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 204, s. 127 ; obdobně též Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, 2. svazek, s. 1462 ).
Z pohledu správného ustanovení zákona ovšem odvolací soud věc neposuzuje a žádné závěry, jde-li o výklad a aplikaci zmíněného ustanovení, nečinní a otázku vzniku a rozsahu následného regresu v souvislosti s dlužnickou solidaritou účastníků neřeší. Tedy i případné závěry dovolacího soudu upínající se k této otázce byly by předčasné.
Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části, včetně závislého výroku nákladového zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem, § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. března 2014 Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu