28 Cdo 2004/2002
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2004/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Mgr. E. Z. a 2. E. Z., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 551/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 215/95 (žalobců Mgr. E. Z. a E. Z., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. V. K. a B. JUDr. A. K., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí) takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci 24. 10. 1995 (v průběhu řízení upravované) a domáhající se uložení povinnost žalovaným uzavřít se žalující dohodou podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání domu čp. 1843 v P., B. 19, s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467, zapsaných na listu vlastnictví č. 676 pro Obec P. a katastrální území V., bylo rozhodnuto zamítaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 8. 7: 1997, č. j. 5 C 215/95-22.

K odvolání ze strany žalující Městský soud v Praze usnesením z 24. 2: 1998, sp. zn. 25 Co 584/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že neměl k dispozici žádný listinný doklad, který by osvědčil právní nárok původní žalobkyně L. K. na díl nemovitostí po jejím zemřelém bratru Dr. P., že neprovedl důkaz posudkem znalce o kupní ceně sjednané v kupní smlouvě ze 6. 12. 1968, uzavřené mezi Bytovým podnikem v P. a žalovanými ohledně nemovitostí uváděných v žalobě v této právní věci a že neměl zjištěno v jakém technickém stavu byl v době uvedeného převodu nemovitostí dům čp. 1843 v P.

Obvodní soud pro Prahu 10 pak vynesl rozsudek ze 16. 12. 1999, č. j. 5 C 215/95-95, jímž opět zamítl žalobu žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. (dědiců po předchozí žalobkyni E. Z.) o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání domu čp. 1843 v P. s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 10 pak vydal ještě doplňující rozsudek ze 17. 8. 2000, č. j. 5 C 215/95-119, upřesňující výrok rozsudku ve věci samé.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 22. 12. 2000, sp. zn. 25 Co 681/733/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 12. 1999, č. j. 5 C 215/95-95 (s doplňujícím rozsudkem ze 17. 8. 2000, č. j. 5 C 215/95-119), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se vypořádal se skutečností, že L. K. nebyla jedinou dědičkou po svém zemřelém bratru Dr. P., s nímž sporné nemovitosti spoluvlastnila. Dále odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se vypořádal s námitkou žalobců ohledně jimi tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze 6. 12. 1968.

V dalším průběhu řízení byl vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 4. 2001, č. j. 5 C 215/95-143. Žaloba žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. o vydání domu čp. 1843 v P. s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467 byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.080,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá v této právní věci právo na náhradu zálohovaného znalečného.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou dědici předchozí žalobkyně E. Z., která zemřela v průběhu řízení dne 28. 11. 1998 a která sama byla dědičkou veškerého majetku původní žalobkyně L. K., zemřelé 17. 2. 1996. Nemovitosti uváděné v žalobě nynějších žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. byly původně ve vlastnictví L. K. a jejího bratra JUDr. E. P. a v důsledku emigrace jich obou pak přešly na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V řízení nebylo prokázáno, že by ideální polovina uváděných nemovitostí přešla z Dr. P. na L. K., takže za původní oprávněnou osobu v této právní věci pokládal soud prvního stupně jen L. K., a to co do jedné ideální poloviny v žalobě uváděných nemovitostí. Byla doložena výzva této spoluvlastnice k vydání nemovitostí, jež byla žalovaným zaslána dopisem z 27. 4. 1995.

Ohledně žalovaných bylo v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že sporné nemovitosti získali od státu Obvodního podniku bytového hospodářství v P. kupní smlouvou ze 6. 12. 1968 ze 69.441,- Kč a dohodou o osobním užívání pozemků za 6. 510,- Kč. Soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že dům čp. 1843 v P. měl povahu rodinného domu, když jeho suterénní místnosti byly podle kolaudačního rozhodnutí z 21. 2. 1995 povoleny k bydlení pouze provizorně. V řízení provedený znalecký posudek dospěl sice k závěru, že cena domu tu činila 77.432,- Kč (tedy více než ve smlouvě ze 6. 12. 1968 sjednaná kupní cena 69.641,- Kč), ale jen proto, že znalec vyčíslil roční opotřebení nemovitostí ve výši 1,2%, zatím co znalecký posudek, na jehož základě byla sjednána v uvedené smlouvě kupní cena, vycházel z ročního opotřebení stavby ve výši 1%; rozdíl výčtu opotřebení nebyl, podle názoru soudu prvního stupně, v rozporu se žádným cenovým předpisem. Nebyla shledána důvodnou námitka žalobců, že tu nebyl dán souhlas bývalého Obvodního národního výboru v P. k převodu nemovitosti Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., když udělení tohoto souhlasu bylo doloženo přípisem ONV v P. z 24. 10. 1968.

Soud prvního stupně tedy žalobu žalobců zamítl, protože nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 4. 2001, č. j. 5 C 215/95-143, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 551/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení . Ve výroku o nákladech řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.590,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav a projednávanou právní věci správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že tu byl nesprávně posouzen dům čp. 1843 v P. jako rodinný domek, třebaže šlo o obytný dům s větším počtem obytných místností, který byl prodán žalovaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy jako domek rodinný a za kupní cenu neodpovídající ceně za obytný dům, jenž neměl povahu rodinného domku. Odvolací soud vycházel naproti tomu z odborných závěrů znaleckého odhadu, provedeného před uzavřením kupní smlouvy ze 6. 12. 1968, jakož i ze znaleckého posudku, provedeného v tomto občanském soudním řízení, podle nichž v době uzavření kupní smlouvy a také v současné době nebyly místnosti v suterénu domu čp. 1843 v P. místnostmi trvale určenými k bydlení, nýbrž byly povoleny jako provizórium s podmínkou, že bude zřízena izolační zeď proti vnikání zemní vlhkosti (jak to bylo stanoveno výměrem Magistrátu města P. z 21. 2. 1995); pozdější rekolaudace nebyla prokázána. Bez místností v suterénu nepřesáhla celková podlahová plocha domu 100m2 a dům proto splňoval kritéria domu rodinného, jak byla stanovena v § 128 odst. 1 tehdejšího znění občanského zákoníku a v § 60 odst. 1 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Také ve smlouvě sjednaná kupní cena za dům čp. 1843 v P. v částce 69.461,- Kč nebyla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, když ve vyhlášce č. 73/1964 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění) nebylo stanoveno jakým procentním bodem může být zohledněno opotřebení nemovitosti a bylo na zvážení znalce, aby sám zhodnotil stav domu (v daném případě tedy jen jedním procentem). Odvolací soud také nesdílel námitku žalobcům, že by tu souhlas bývalého obvodního národního výboru musel být vtělen do kupní smlouvy, takže postačovalo, že souhlas byl vyjádřen v jiné listině, a to v rozhodnutí hospodářské komise bývalého ObNV v P. z 24. 10. 1968, č. j. 26968.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 5. 2002 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 2. 7. 2002, tedy ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné, protože potvrzující rozsudek odvolacího osudu má co do svého obsahu po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé uváděli, že jsou nadále přesvědčeni o tom, že dům čp. 1843 v P., který byl smlouvou ze 6. 12. 1968 prodán jako dům rodinný, měl povahu obytného domu větší podlahové výměry, než byla stanovena v § 128 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění v době uzavření smlouvy) a v § 60 odst. 1 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Obytný dům uvedeného rozsahu nemohl být převáděn z národního majetku na občany podle ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Dovolatelé poukazovali na znalecký posudek Ing. J. N. z 19. 5. 1977, podle něhož dům čp. 1843 v P. měl k 6. 12. 1968 více než pět obytných místností a úhrn podlahové plochy obytných místností činil v rozhodné době 129,89m2; podle tohoto posudku byly v suterénu domu dvě obytné místnosti, které splňovaly podmínky stanovené v § 63 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. Takový dům nemohl tedy být podle tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb. převeden z národního majetku na občany, takže jeho prodej žalovaným byl, podle názoru žalobců, protiprávní.

Dovolatelé dále poukazovali na to, že před sjednáním kupní smlouvy ze 6. 12. 1968 stanovil odhadce Ing. K. ceny převáděného domu částkou 69.441,- Kč, přičemž ovšem opotřebení domu nepřiměřeně zvýšil na 1,2%, což neodpovídalo ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 73/1964 Sb. Znalec Ing. J. N. ve svém posudku z 19. 5. 1997 stanovil opotřebení stavby jedním procentem a dospěl k ceně domu 90.540,- Kč ke dni 6. 12. 1968. Pak ještě znalec J. A. ve svém posudku z 22. 4: 1999 stanovil opotřebení domu rovněž jedním procentem a stanovil cenu domu částkou 77.432,- Kč rovněž ke dni 6. 12. 1968. Dům čp. 1843 v P. byl tedy prodán za nesprávně zjištěnou cenu. Dovolatelé jsou proto toho názoru, že i z tohoto důvodu došlo k převodu uvedeného domu v rozporu s tehdy platnými předpisy a nabyvatelé byli takto i protiprávně zvýhodněni.

Dovolatelé ještě namítali, že ke smlouvě ze 6. 12. 1968 bylo zapotřebí, jako ke smlouvě o úplatném převodu vlastnictví k věcem z národního majetku, schválení přímo nadřízeného orgánu, a to podle ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a podle směrnic ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Kupní smlouva, uzavřená mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a žalovanými dne 6. 12. 1968, však doložku souhlasu s uzavřením smlouvy neobsahuje, takže tato smlouva byla uzavřena i v rozporu s ustanovením § 16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb.

Vadu v řízení o této právní věci spatřovali dovolatelé v tom, že znalecký posudek znalce Ing. A. nebyl přezkoumán jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí, a to proto, aby byly odstraněny závažné pochybnosti ohledně otázky, zda dvě suterénní místnosti v domě jsou místnostmi obytnými a také ohledně otázky výše procenta opotřebení domu čp. 1843 v P. ke dni jeho převodu smlouvou ze 6. 12. 1968.

Při posuzování dovolání dovolatelů v daném případě vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudního řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (dovolacím soudem), jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž by rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tedy možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 5 C 215/95 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by daném případě řešilo rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Při úvaze o tom, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku v roporu s hmotným právem, bylo nutno vedle znění ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které odvolací soud ve svém rozhodnutí především aplikoval a vykládal, mít na zřeteli i právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem), popřípadě právní závěry z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou osobami povinnými k vydání věci oprávněným osobám podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc v rozhodné době (25. 2. 1948 1. 1. 1990) od státu, který nabyl oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele (nabyvatelů).

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát i podle § 453a občanského zákoníku (ve znění dříve platném) nebo podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb. (ve znění zákona č. 87/1952 Sb.).

Při posuzování toho, zda věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku, když se občan zdržoval v cizině, je třeba vycházet z toho, zda bylo vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci tohoto majetku pro stát (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 119 /253/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě bylo ovšem v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 5 C 215/95 Obvodního soudu pro Prahu 10) předloženo usnesení Krajského soudu v Praze ze 7. 10. 1954, sp. zn. Or I 251/49, podle něhož zajištěný majetek R. K., narozeného 7. 9. 1895, a L. K., rozené P., připadlo státu ve smyslu ustanovení § 287a trestního řádu.

V pozemkové knize pro katastrální území K. V. v knihovní vložce 2264 (z níž byl výpis předložen soudu rovněž ke spisu sp. zn. 5 C 215/95 Obvodního soudu pro Prahu 10) bylo od 16. září 1947 (pod Čd 15154/47) vloženo vlastnické právo k domu čp. 1843 s pozemky č. kat. 995 a č. kat. 2062 (později č. kat. 3467 a 3468) L. K. a JUDr. E. P., každému jednou ideální polovinou.

Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozsudku z 26. 4: 2001, č. j. 5 C 215/95-95.143, souhrnně uváděl, že původní žalobkyně L. K. v průběhu tohoto občanského soudního řízení zemřela 17. 2. 1996, když dědičkou jejího veškerého majetku se stala E. Z., narozená 22. 12. 1947, která rovněž v průběhu řízení, a to dne 28. 11. 1998, zemřela a jejími dědici se stali Mgr. E. Z., narozený 11. 4. 1948, a E. Z., narozený 17. 10. 1978, kteří vstoupili do řízení namísto zemřelé E. Z.

Soudu bylo v tomto řízení předloženo v opise rozhodnutí Magistrátu města P. ze 16. 4. 1923, č. j. III 8464/23, o udělení stavebního povolení ke stavbě rodinného domu na č. 10 parcelových pozemků v P. K. V. (budoucího domu čp. 1843), v němž je uvedeno: místností v suterénu nesmí být používáno k účelům obytným .

Soudy obou stupňů měly v tomto řízení k dispozici tři znalecké posudky ohledně ocenění domu čp. 1843 v P. V., vycházející z cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy ze 6. 12. 1968 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a manžely V. K. a JUDr. A. K. Posudek znalce Ing. K. z roku 1968 dospěl k ocenění domu částkou 69.441,- Kč, posudek Ing. J. N. z 19. 5. 1997 dospěl k ocenění domu částkou 90.540,- Kč a posudek znalce J. A. z 22. 4. 1999 dospěl k ocenění částkou 77.432,- Kč.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly uvedeny právní závěry k výkladu právní úpravy dovolacího důvodu, že pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu) .

V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 6: 1996, I ÚS 62/94, uveřejněném pod č. 50 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno: Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví povinnost vydat věc, která přešla v rozhodné období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) na stát v případech, kdy občan zdržující se v cizině zanechal věc na území republiky. Povinnost vydat tuto věc fyzickým osobám váže však zákona č. 87/1991 Sb. na podmínky uvedené v § 4 odst. 1 a 2, tedy i na podmínku, že nynější majitelé nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Když nynější majitelé požadovaný majetek nezískali ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění, nejsou povinnými osobami. V takových případech stanoví § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnost poskytnout oprávněné osobě finanční náhradu, nelze-li nemovitost vydat .

Dovolací soud, který tyto citované právní závěry pokládá za použitelné i v daném případě, nemohl dospět přesvědčivě k takovému posouzení, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 2. 2002 (sp. zn. 25 Co 551/2001 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo že by ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Nebylo tedy dovolání dovolatelů shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustné.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalovaných k dovolání žalobců, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, podle něhož je možné nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu