28 Cdo 2003/2009
Datum rozhodnutí: 11.11.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2003/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského


v právní věci žalobce V. B., zastoupenému advokátem, proti žalovanému D. d. a m. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 916.165,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 226/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 20 Co 398/2007-397, takto:


I. Dovolání se v rozsahu, v jakém směřovalo proti výrokům I. a II. b) rozhodnutí odvolacího soudu, zamítá; ve zbytku se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 33.457,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č. j. 4 C 226/2006-273, v řízení o žalobě na zaplacení částky 1,364.986,20 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že do částky 366.018,20 Kč s příslušenstvím, v níž byla žaloba vzata zpět, řízení zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 566.722,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 20. 12. 1997 do zaplacení, ve zbývající částce 432.196,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV. a V.).


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době, za níž žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky, tj. od 11. 8. 1994 do


19. 12. 1997, užíval žalovaný nemovitost ve vlastnictví žalobce bez jakéhokoliv právního titulu-důvodu, což bylo mezi účastníky nesporné. Žalovaný sice žalobci uhradil za toto období nájemné, které si sám určil, tuto částku ovšem žalobce nepovažoval za odpovídající obohacení vzniklému na straně žalovaného. Soud při posouzení výše obohacení vyšel z revizního znaleckého posudku zohledňujícího, že v části žalovaného období byla účinná vyhláška o cenové regulaci nájemného


č. 585/1990 Sb., a stanovícího obvyklé nájemné v obdobných nebytových prostorách. Soud rovněž přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným, kterou shledal důvodnou kvůli marnému uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ohledně plnění požadovaného za dobu předcházející o více než dva roky podání žaloby (tj. od


11. 8. 1994 do 11. 8.1995). V rozsahu, v jakém žalovaná částka přesahovala obohacení za dobu od 11. 8. 1995 do 19. 12. 1997 určené na základě revizního znaleckého posudku, tedy soud I. stupně žalobu zamítl, ve zbytku shledal žalobu důvodnou.


K odvolání žalobce i žalovaného proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové a rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 20 Co 398/2007-397, je ve vyhovující části výroku II. ohledně částky 317.880,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), potvrdil je v tomtéž výroku do přiznané částky 82.803,- Kč s úrokem z prodlení 26 % od 20. 12. 1997 do zaplacení a do přiznaného úroku z prodlení z částky 317.880,- Kč ve výši 26 % od 20. 12. 1997 do 2. 4. 2007 (výrok II. a/), změnil je ve stejném výroku tak, že v částce 166.089,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II. b/), v zamítavé části téhož výroku do částky 432.196,- Kč s přísl. napadené rozhodnutí potvrdil (výrok II. c/)


a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu před soudy obou stupňů (výroky III.-V.).


Odvolací soud uvedl, že na přezkoumávanou situaci nedopadá zákon


č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť předmětem užívání nebyly jednotlivé nebytové prostory, ale budova s přilehlými pozemky jako celek, a je tedy namístě aplikovat ustanovení § 663 obč. zák. o nájmu nemovité věci. Tato okolnost vylučuje možnost určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného na základě přihlédnutí k vyhlášce č. 585/1990 Sb. regulující nájemné z nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. Stejně tak není možno stanovit výši obohacení pomocí obvyklého nájemného z nebytových prostor, ale podle hodnoty užívání nemovitosti jako celku. Odvolací soud tedy vyšel z dodatků ke znaleckým posudkům vypracovaných během odvolacího řízení a zabývajících se obvyklým nájemným z předmětných nemovitostí jako celkem. Odvolací soud dále shledal nedůvodnou námitku žalobce, že v závěrech revizního posudku i následném posouzení soudu prvního stupně byly opomenuty tzv. obslužné pozemky, neboť ty podle odvolacího soudu obvykle nepředstavují samostatný předmět nájmu, ale bývají zahrnuty již do ceny pronajímaných nemovitostí. Správným je podle odvolacího soudu také závěr znalce i soudu prvního stupně, že se žalovaný nemohl obohatit užíváním pozemků volně přístupných komukoliv, které žalovaný užíval pouze jako jeden z mnoha uživatelů. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení tedy odvolací soud vyšel ze závěrů soudu I. stupně, snížil ji však s ohledem na to, že nájemné za užívání nemovitosti jako celku je (v souladu s dodatky ke znaleckému posudku) obvykle nižší než v případě součtu nebytových prostor pronajímaných jednotlivě. Celková výše obvyklého nájemného za žalované období tak činí 782.813,- Kč. Soud pak přihlédl k tomu, že již v průběhu užívání nemovitosti bylo žalovaným uhrazeno 381.500,- Kč a dále že v průběhu soudního řízení (dne 2. 4. 2007) jím bylo uhrazeno 317.880,- Kč. Přestože v doprovodném dopise byla ředitelkou žalovaného tato částka označena jako dlužné nájemné za dobu od 11. 8. 1994 do 19. 12. 1997, nepovažoval to odvolací soud za plnění dluhu částečně promlčeného a přes nesouhlas odvolatele v tom spatřoval pouze písařskou chybu ředitelky žalovaného. Celou posledně zmíněnou částku tedy odvolací soud shledal plněním na soudem přiznaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Do této výše rovněž došlo ke zpětvzetí žaloby, a odvolací soud proto v tomto rozsahu řízení zastavil. Doposud neuhrazená jistina pak po zohlednění této okolnosti i uvedeného stanovení obvyklého nájemného v nižší výši obnáší 82.803,- Kč, v této části tedy odvolací soud potvrdil ve vyhovujícím výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se dále ztotožnil i s právními závěry Okresního soudu v Náchodě o výši úroku z prodlení i době, za níž žalobci přísluší, a potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně i v této otázce.


Proti rozsudku odvolacího soudu, zejména výrokům II. III. a IV., podal žalobce dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že dovolatel zpochybňuje rovněž správnost výroku I., zatímco správnost výroku II. a), jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, žalobce zjevně nenapadá. Přípustnost dovolání dovozuje v případě měnícího výroku II. b) z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v případě ostatních výroků z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tyto potvrzující výroky zakládají podle dovolatele zásadní právní význam rozhodnutí. Z dovolání dále vyplývá, že jeho důvodnost spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení, vadách řízení i ve skutkových zjištěních nemajících oporu v provedeném dokazování (tzn. důvodech uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).


Zásadní právní význam rozhodnutí je podle dovolatele dán rozporem s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutím NS ze dne 30. 9. 2008, sp. zn.


33 Odo 1186/2004) v otázce kritérií pro posouzení výše bezdůvodného obohacení užíváním nemovitosti, což rovněž vedlo k nesprávnému položení otázky pro dopracování znaleckého posudku v odvolacím řízení. V rámci bližšího rozboru pochybení odvolacího soudu dovolatel dále uvádí, že zmíněný rozpor je dán tím, že již při zadávání znaleckého posudku odvolací soud pochybil, když dal znalci za úkol určit výši obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí v období let 1995 až 1997 při užívání k účelu, ke kterému nemovitosti užíval žalovaný, a nikoliv zjistit obvyklé nájemné z obdobných nemovitostí v tomto období, tedy podle kriterií vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu.


Zásadní právní význam rozhodnutí je podle dovolatele dán i nesprávným právním posouzením určitosti právního úkonu, když žalovaný prohlásil v dopise, že plní na dluh vzniklý za období od 11. 8. 1994 do 19. 12. 1997, tedy částečně i za období, za nějž byl dluh již promlčen. Závěr odvolacího soudu, že šlo jen o písařskou chybu a že mělo jít o plnění pouze na dluh nepromlčený, je podle dovolatele bez odpovídajícího právního základu.


Dovolatel se dále zabývá jednotlivými pochybeními odvolacího soudu. Mezi ně podle něj patří skutečnost, že výše částek, určených k zaplacení na nákladech řízení ve výrocích III. a V., je odlišně uvedena v protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne


27. 11. 2008 a v písemném vyhotovení rozsudku doručeném žalobci. Krom již uvedeného rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu při zadávání znaleckého posudku, spatřuje dovolatel pochybení odvolacího soudu v tom, že přestože měl dovolatel řadu připomínek ke znaleckému posudku JUDr. H., tak odvolací soud jej nepředvolal


a spokojil se pouze se stručným doplněním posudku. Dovolatel dále nesouhlasí se závěry znalce i odvolacího soudu, že posouzení věci jako nájmu nemovitosti vcelku,


a nikoliv jako nájmu jednotlivých nebytových prostor, vede ke stanovení nižší částky obvyklého nájemného. Odvolací soud byl podle dovolatele veden nesprávnou úvahou, konstatoval-li, že za plochu, jež byla užívána nejen žalovaným ale i jinými osobami (zelené a obslužné plochy), není žalovaný povinen hradit nájemné. Tato okolnost se mohla promítnout pouze do výše nájemného za dané plochy, ovšem nemohla zbavit žalovaného povinnosti platit nájemné v celém rozsahu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s řadou věcných připomínek, které dovolatel vznášel ke znaleckému posudku, a spokojil se s pouhým konstatováním přesvědčivosti a logičnosti závěrů JUDr. H., který přitom odmítl závěry znalce Ing. R. bez bližšího odůvodnění. Odvolací soud se také bez bližšího odůvodnění nezabýval návrhem žalobce, aby výši obohacení určil na základě volné úvahy podle § 136 o. s. ř. Dovolatel pak blíže rozvíjí výše uvedené nesprávné právní posouzení účelu platby, kdy odvolací soud přes jasně projevenou vůli žalovaného plnit i na promlčený dluh (tj. za celou dobu od 11. 8. 1994 do 19. 12. 1997) dospěl k závěru, že úmyslem žalovaného bylo plnit pouze za období, v němž byl nárok žalobce uznán oprávněným soudem I. stupně (od 11. 8. 1995 do 19. 12. 1997). Krajský soud tak překročil meze zákonného rámce, když ani výklad neumožňuje závěr, že žalovaný plnil za jiné období než jaké označil v dopise. Soudy obou stupňů dále pochybily, pokud nezohlednily při stanovení výše obohacení, že v předmětné nemovitosti se nachází kotelna využívaná i k vytápění sousedního objektu, jež je žalovaným užívána k dalším podnikatelským aktivitám.


Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2008, č. j. 20 Co 398/2007-397, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odmítl námitky dovolatele a zdůraznil, že posudek znalce byl náležitě odůvodněný a respektující obecně známou skutečnost, že nájemné u nemovitostí, pronajímaných jako celek, je obecně nižší, než v případě součtu nájemného z jednotlivých nebytových prostor, a tedy i závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení je správný. Žalovaný rovněž odmítl, že by chyba v průvodním sdělení k platbě žalobci měla mít za následek posouzení této částky jako plnění na promlčený dluh v rozporu s tím, co žalovaný v průběhu řízení tvrdil a co bylo také soudem jako oprávněný nárok uznáno. Správnost rozhodnutí pak nemůže být zpochybněna ani tvrzením o nezohlednění obohacení spočívajícím v užívání kotelny, neboť ta je pouze jednou ze součástí objektu, a tato částka je tedy již zahrnuta ve výši obohacení za užívání budovy jako celku. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle


§ 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.


Přípustnost dovolání proti výroku II. b) je dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jde o výrok měnící, jímž byla část nároku přiznaného soudem prvního stupně shledána odvolacím soudem neoprávněnou.


Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se tyto vady nepodávají, dovolatel je spatřuje především v upřednostnění závěrů znalce JUDr. H. a nezohlednění názoru znalce Ing. R. i připomínek dovolatele ke znaleckému posudku prvně uvedeného znalce, na základě kterých mělo dojít k jeho výslechu odvolacím soudem. Tyto skutečnosti ovšem nelze bez dalšího považovat za vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Znalec Ing. R. byl již dříve za řízení vyloučen pro podjatost, jejíž existenci sám připustil, jeho vyjádření učiněné k výši odpovídajícího nájemného bylo zpochybněno nejen zpracovatelem revizního posudku JUDr. H., ale i jinými znalci (znalci P. a P.) poskytujícími soudu posouzení této otázky. Závěry posudku JUDr. H. pak byly soudy obou stupňů posouzeny jako logické a zohledňující všechny rozhodné skutečnosti. Byl-li použit pro určení výše obohacení právě tento posudek, nelze v tomto spatřovat vadu řízení. Z obsahu spisu pak vyplývá, že za vadu řízení nelze považovat ani nevyslechnutí znalce v odvolacím řízení, neboť znalec byl ke svému posudku vyslechnut již před soudem I. stupně, k dodatkům vypracovaným v odvolacím řízení bylo dovolateli umožněno se vyjádřit a na toto vyjádření následně znalec reagoval svou odpovědí. Úvaha odvolacího soudu, že za této situace nebyl již zapotřebí další výslech znalce, tedy neodporuje zákonným mezím stanoveným v § 127 o. s. ř. pro dokazování znaleckým posudkem, jež umožňují v odůvodněných případech vyjít pouze ze znaleckého posudku, a nezakládá tak opět vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Domnívá-li se dovolatel, že odvolací soud pochybil v právním posouzení výše bezdůvodného obohacení, když se nedržel kritérií stanovených judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek NS ze dne 15. 6 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 16, svazek 8/2000), tedy nájemného obvykle hrazeného v daném místě a čase za užívání obdobných nemovitostí, a namísto toho přihlédl k účelu, k jakému byla nemovitost užívána, nelze ani tuto námitku shledat důvodnou. Je třeba především připomenout, že v řízení před odvolacím soudem byly vypracovávány pouze dodatky ke znaleckému posudku, přičemž posouzení znalcem


i soudy je nutné zvažovat jako celek. V řízení před soudem prvního stupně, v rámci kterého byl původní posudek vypracován, směřovalo znalecké posouzení ke stanovení obvyklého nájemného v obdobných prostorách v rozhodném období. Závěr znalce, přejatý následně i do rozhodnutí soudu prvního stupně, byl, že předmětné nebytové prostory bylo možno vzhledem k jejich stavebně technickému charakteru užívat jen k takovému účelu, k jakému je užíval žalovaný, a tuto okolnost je třeba zohlednit i při hledání obdobných prostor ke stanovení výše obvyklého nájemného. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že věc je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním nemovitosti jako celku, jde o analogickou aplikaci § 663 obč. zák.


a s ohledem na to je třeba nově stanovit i výši obohacení žalovaného, a v zadání posudku vázal stanovení obvyklého nájemného k prostorám užívaným k účelu, k němuž je užíval žalovaný, nelze to považovat za rozpor s judikaturou akceptovanými kritérii. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že pro hledání obdobných místností je rozhodný právě účel, k němuž byly prostory užívány, neboť předmětné prostory objektivně nebyly způsobilé k jinému užívání, a žalovaný se tak mohl obohatit pouze o výši obvyklého nájemného z prostor užívaných k tomuto účelu. Vyšel-li pak odvolací soud při zadání zpracování dodatku k posudku z tohoto závěru, nepopřel tím podmínku srovnání s obdobnými prostorami. Nadto je možno uvést, že znalec ve zmíněném dodatku pouze přihlédl k obecně nižšímu nájemnému v případě nemovitostí pronajímaných jako celek, přičemž vázanost na účel užívání nemovitostí neovlivnila výchozí hodnoty stanovené na základě srovnatelných objektů v původní verzi posudku, u nějž nebyla v zadání stanovena účelová vázanost. Právní posouzení, na jehož základě soud určil výši obohacení žalovaného, tudíž nelze považovat za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu.


V dalších dovolatelem uváděných námitkách proti způsobu posouzení obvyklého nájemného, spočívajících v nezohlednění travních a obslužných ploch a rozsahu využívání kotelny, rovněž nelze spatřovat pochybení odvolacího soudu. Stanovení odpovídajícího nájemného pak není otázkou právní, ale především otázkou odborného znaleckého posouzení. Odvolací soud v tomto vyšel ze znaleckého posudku, jehož závěr shledal přesvědčivým a jehož použití náležitě odůvodnil. Tato tvrzení dovolatele tedy nemohou naplňovat dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a nelze je považovat ani za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o. s. ř.) spočívá především v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1186, svazek 17, ročník 2002). Odvolací soud tímto způsobem postupoval a závěry, jež posléze přebral do svého rozhodnutí, tak nelze považovat za věcně nesprávné. Navíc závěry odvolacího soudu převzaté ze znaleckého posudku v tomto směru lze považovat za přiléhavé, pokud jde o zohlednění obslužných ploch při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání celého funkčního celku i neprokázání užívání zelených ploch žalovaným v určité kvalitě, jež by umožňovala stanovit za takové užívání vzniklé bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, jak je nutné zmíněné závěry interpretovat.


Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout ani v případě posouzení vůle žalovaného při platbě částky 317.880,- Kč ve prospěch žalobce, neboť jeho závěr


(viz výše) vtělený do napadeného rozsudku je zcela logický a plně koresponduje


i obsahu spisu.


Stejně tak nelze považovat za chybné posouzení, pokud odvolací soud určil výši obohacení na základě provedeného dokazování znaleckými posudky a neuchýlil se tak k volné úvaze podle § 136 o. s. ř. Dospěl-li v průběhu řízení soud k závěru, že výši obohacení lze prokázat na základě znaleckého dokazování, a následně vyšel z revizního znaleckého posudku a dodatků k němu, vylučuje již tento závěr potřebu uchýlit se k určení výše nároku podle volné úvahy umožněné zákonem pro případy obtížné zjistitelnosti výše nároků.


Napadá-li dovolatel výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen vyhovující výrok rozhodnutí soudu prvního stupně do částky 317.880,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastaveno, je přípustnost dovolání dána ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Ani v této části však není dovolání důvodné. Dovolatel sice uvádí, že předmětná částka směřovala k uhrazení promlčeného dluhu a nikoliv částky, jež mu byla přiznána soudem prvního stupně, to však nemění nic na tom, že v této částce vzal ve svém odvolání ze dne 25. 4. 2007 žalobu částečně zpět. Tímto svým úkonem tedy snížil žalovanou částku, jež byla posléze předmětem meritorního přezkumu odvolacího soudu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 222a o. s. ř. na základě částečného zpětvzetí žaloby, které nadto nebyly dovolatelem nijak rozporovány, není už rozhodující, na jaký dluh si tuto částku připsal dovolatel.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný i ve zpochybňovaném výroku I., a Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).


V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku II. c) rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, je třeba přípustnost dovolání posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu


s hmotným právem.


Přípustnost dovolání je podle dovolatele dána rozporem s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce kritérií posouzení výše bezdůvodného obohacení neoprávněného uživatele nemovitosti. Tvrzeným rozporem se však již dovolací soud zabýval při posuzování důvodnosti dovolání proti výroku II. b) a tento rozpor v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal, není proto možné ani dospět k závěru


o přípustnosti dovolání spočívající na této otázce. Nejvyšší soud z tohoto důvodu


v naznačené části dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


Dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřuje proti nákladovým výrokům III.


a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, je pak taktéž nepřípustné. Nejvyšší soud se již vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval problémem přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení s následujícím závěrem. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ustanovení § 237 o. s. ř. jsou zakotveny případy přípustnosti dovolání proti meritorním rozhodnutím. V ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. jsou uvedena nemeritorní usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. usnesení NS ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003, sešit 1/2003). Nad rámec tohoto lze uvést, že z protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplývá, že chybný výpočet byl odstraněn již před vyhlášením rozsudku.


Protože dovolací soud neshledal v napadených výrocích, v jejichž rozsahu konstatoval přípustnost dovolání, pochybení, postupoval podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. a dovolání žalobce v této části jako nedůvodné zamítl. Ve zbývající části Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu majícímu po právní stránce zásadní význam či že by bylo jinak přípustné (náklady řízení), a dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení


§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému vzniklo právo na jejich náhradu v celkové výši 33.457,- Kč vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta (dle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. sazba odměny ve výši 27.815,- Kč, režijní paušál ve výši 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19%).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 11. listopadu 2009


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. , v. r.


předseda senátu