28 Cdo 200/2005
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 200/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. A. P., a 2. V. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 2. 2. 2004, sp. zn. 13 Co 394/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 257/2003 (žalobců: A. V. M., B. V. M., zastoupených D. P., proti žalovaným A. P. a V. P., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), t a k t o :

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 25. 3. 2004, čj. 4 C 257/2003-417. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo vydat žalobcům rodinný dům čp. 368/III v R., pozemek parc. č. 1235 (o výměře 143 m2), pozemek parc. č. 981/8 (o výměře 729 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 1526 pro katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro P. (katastrální pracoviště R.), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 33.970,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni z 2. 11. 2004, sp. zn. 13 Co 394/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení částkou 1.855,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nelze považovat za důvodné.

Odvolací soud měl za to, že v dosavadním průběhu řízení byla nesporně vyřešena otázka aktivní legitimace na straně žalobců podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i otázka pasívní legitimace na straně žalovaných podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak nebylo již v dosavadním průběhu řízení sporu o včasnosti žalobců uplatněné výzvy k vydání věcí vůči žalovaným podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto řízení jde o věci, které přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., tedy podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku. Mezi účastníky řízení však nadále zůstala spornou otázka, zda při prodeji nemovitosti ze státního vlastnictví do vlastnictví žalovaných došlo k porušení tehdy platných právních předpisů nebo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných. Odvolací soud byl toho názoru, že tu nedošlo k porušení právních předpisů ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v tom smyslu, že by při kupní smlouvě mezi Městským národním výborem v R. a žalovanými překročil tajemník uvedeného národního výboru své oprávnění jednat za tento národní výbor. Nedošlo tu ani k protiprávnímu zvýhodnění kupujících při výběru osob, kterým měla být nemovitost prodána; žalovaným byla při tomto výběru dána přednost pro špatný zdravotní stav jejich syna (který utrpěl mozkovou dysfunkci). Odvolací soud poukazoval i na to, že tu šlo o převod rodinného domu z národního majetku, který byl možný i když nešlo o tzv. přebytečný majetek. Naproti tomu však odvolací soud konstatoval, že při převodu domu čp. 368/III v R. nebylo důsledně dbáno na ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, když tu nebyl brán zřetel na to, že o koupi domu projevil zájem Okresní průmyslový podnik v R. a K. R., ale správce národního majetku tu přesto o prodeji domu žalovaným. Pouze z tohoto důvodu odvolací soud pak vyvozoval povinnost žalovaných vydat žalobcům jimi požadované nemovitosti ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když jinou překážku k jejich vydání tu neshledal, a to ani překážku nevydání pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 8. 12. 2004 advokátu, který žalované v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 13. 1. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Rokycanech, tedy ve lhůtě stanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2. 12. 2004 (sp. zn. 13 Co 394/2004 Krajského soudu v Plzni) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatelů odvolací soud na tuto právní věc nedůsledně aplikoval ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 11 odst. 2 uvedené vyhlášky, ale nevzal v úvahu ustanovení § 18 odst. 5 a § 18 odst. a písm. c) téže vyhlášky, která jsou, podle názoru dovolatelů, ustanoveními speciálními ve vztahu k ustanovení § 11 vyhlášky č. 90/1984 Sb. Ustanovení § 18 odst. 4 písm. e) vyhlášky č. 90/1984 Sb. připouštělo převody vlastnictví z národního majetku i ohledně rodinných domů, třebaže nebyly přebytečným národním majetkem a ustanovení § 18 odst. 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb. pak stanovilo pro správce národního majetku závazný postup při převodu rodinného domku, který nebyl ve spoluvlastnictví, a to tak, že její správce nejprve nabídne domek ke koupi dosavadním uživatelům a neprojevil-li uživatel o koupi zájem, bylo možné nabídnout a převést takový majetek do vlastnictví jiného občana. Podle názoru dovolatelů platí, co je stanoveno v § 18 odst. 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., i tam, kde rodinný domek v době převodu žádného uživatele neměl. Je proto logickým legislativním důsledkem, že vyhláška č. 90/1984 Sb. stanovila takto správci národního majetku pro tyto převody speciální postup. Odvolací soud tedy naopak svým názorem nerespektoval ustanovení § 18 odst. 4 a 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, a rozhodl takto v rozporu s hmotněprávním předpisem.

Odvolací soud vycházel z jednoznačného závěru, že třebaže byly doloženy tři žádosti tehdejších socialistických organizací, byl tu rodinný domek prodán soukromým osobám, což odvolací soud posoudil jako porušení obecně závazného předpisu. Odvolací soud však již nepokládal za potřebné vypořádat a s takovými důkazy, ze kterých by vyplývalo, že případně nedošlo k tomu, že by některá z přihlášených organizací ztratila o uvedený domek, nabízený k prodeji, zájem; v zápise o schůzi rady bývalého Městského národního výboru v R. z 11. 3. 1986 bylo totiž uvedeno, že žádostí o tento prodej bylo více a všechny žádosti byly projednány .

Přípustnost dovolání žalovaných v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 257/2003 Okresního soudu v Rokycanech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 11. 2004, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Již v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 14. 3. 2000, 28 Cdo 1930/99 Nejvyššího soudu, jímž bylo posuzováno dovolání, které bylo podáno v téže právní věci (sp. zn. 4 C 47/2000 [později 4 C 257/2003] Okresního soudu v Rokycanech), dovolací soud zdůrazňoval potřebu objasnění otázky, zda věci uvedené v žalobě žalobců byly nabyty žalovanými fyzickými osobami v souladu či v rozporu s tehdy platnými předpisy; ukládal proto dovolací soud, aby se soud prvního stupně v dalším řízení zabýval tím, zda při prodeji domu čp. 368/III v R. bylo či nebylo postupováno v souladu nebo rozporu s ustanoveními vyhlášky č. 90/1984 Sb.

Bylo třeba mít na zřeteli také zásadní výklad k interpretaci a aplikaci restitučních právních norem, uvedený v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: Při interpretaci ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. .

Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů i v daném případě bylo tedy třeba uvážit, zda tu odvolací soud ve smyslu právních závěrů zrušovacích rozhodnutí dovolacího soudu ze 14. 3. 2000, 28 Cdo 1930/99 Nejvyššího soudu, a z 27. 11. 2003, 28 Cdo 2145/2002 Nejvyššího soudu, v dalším řízení postupoval a zda jím provedenou aplikaci a interpretaci dříve platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, v jeho dovoláním napadeném rozsudku z 2. 11. 2004 (sp. zn. 13 Co 394/2004 Krajského soudu v Plzni) lze označit za rozhodnutí odporující některým hmotněprávním ustanovením právních předpisů, popřípadě za rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodnutích dovolacího soudu (který se v daném případě projednávanou právní věcí zabýval již ve svých třech rozhodnutích).

Soudy obou stupňů zaujaly v daném případě v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu právní závěr k aplikaci ustanovení § 11 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., který byl konkrétně formulován takto: První část právní věty tohoto ustanovení jednoznačně stanoví postup při nakládání s věcmi, které mohly být v osobním vlastnictví (což bylo i v případě domu čp. 368 v R.). Tato nemovitost tedy mohla být převedena do vlastnictví občanů jen tehdy, když ani podle tehdejšího předpisu prokazatelně neprojevily zájem tehdejší socialistické organizace. Jestliže proto žádostmi, založenými na č. l. 59, 61 a 62 soudního spisu, bylo doloženo, že o dům čp. 368 v R. projevily zájem O. p. p. R., n. p. K. R. a O. ú. n. z. v R., pak tu, nebyly-li dodrženy uvedené podmínky pro nakládání s národním majetkem, a došlo k porušení právního předpisu, jak to má na zřeteli ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Této aplikaci a interpretaci uvedených právních předpisů nelze, podle názoru dovolacího soudu, přisvědčivě vytknout rozpor s hmotněprávními předpisy, ani to, že by tu šlo o nově vyvstalou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to ani v jeho předchozích třech rozhodnutích, vydaných v této právní věci, s nimiž je posléze zaujatý citovaný právní závěr soudů obou stupňů v souladu.

A protože, jako již bylo shora uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelů shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu