28 Cdo 1994/2002
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: § 5 odst. 5 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1994/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání I. Š., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.10.2001, 19 Co 427/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 420/95 (žalobce prof. arch. J. H. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Bytovému podniku v P., zastoupenému advokátem, a 2. I. Š., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 23.10.1995 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobce domáhal vydání domu čp. 1574 a pozemku parc. č. 180 v P. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce je synem původního vlastníka těchto nemovitostí J. P., který zemřel 30.8.1958. Žalobce žil od roku 1948 v USA, v New Yorku, je občanem České republiky, ale neměl trvalý pobyt v České republice. Žalobce mohl svůj nárok ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit až v roce 1995 (po vydání nálezu č. 164/1994 Sb.), kdy uplatnil výzvu k vydání nemovitostí písemně dne 26.4.1995 u Bytového podniku v P. i u Obvodního úřadu v P. Ještě před tím však došlo v roce 1991 k dohodě o vydání uvedených nemovitostí mezi Bytovým podnikem v P. a žalovanou I. Š., když tato žalovaná vyzvala rovněž k vydání týchž nemovitostí s tím, že je neteří původního vlastníka, přičemž tvrdila, že žalobce údajně již zemřel.

Žalovaný bytový podnik v P. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že již není vlastníkem ani držitelem žalobcem uváděných nemovitostí. Tento žalovaný a žalovaná I. Š. společně namítali, že žalobce sice svým dopisem z 20.4.1995 zaslal výzvu k vydání nemovitostí, ale žádal o vydání jiné nemovitosti, a to domu čp. 1575 v P., nikoli domu čp. 1574 v D.. Žalovaná I. Š. vyslovovala i pochybnost o tom, zda je žalobce, žijící v USA, občanem České republiky.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z 31.5.1999, čj. 17 C 420/95-25, zamítl žalobu žalobce s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by byla podána žalobcem výzva k vydání nemovitostí, a to v propadné lhůtě uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením z 9.5.2000, sp. zn. 36 Co 6/2000 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce ve své výzvě k vydání nemovitostí z 9.1.1995 sice omylem uvedl dům čp. 1572 v P. (namísto domu čp. 1574), ale v této své výzvě konkrétně poukázal na rozsudek bývalého Lidového soudu trestního v Praze, podle něhož nemovitosti (uváděné v žalobě žalobce) byly odňaty jeho rodičům, a také telefonicky žalovanému Bytovému podniku v P. uvedený omyl oznámil a upřesnil; vůle žalobce směřovala tedy nepochybně k vydání domu čp. 1574 v P. Protože soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru a věcně neposuzoval důvodnost žalobcem uplatněného nároku, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 221 občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek ze 4.4.2001, čj. 17 C 420/95-98. Tímto rozsudkem bylo především zastaveno řízení proti žalovanému Bytovému podniku v P.. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo žalované I. Š. uloženo vydat žalobci dům čp. 1574 s pozemky parc. č. 2784 a 2785 v katastrálním území P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku v P. na náhradu nákladů řízení 2.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované I. Š. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vůči žalobci a vůči žalované I. Š. nebylo žádnému z účastníků řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že rozsudkem bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 22.5.1958, sp. zn. 6 T 43/58, bylo vysloveno propadnutí celého jmění původních vlastníků J. P. a T. P., a to včetně domu čp. 1574 a pozemků parc. č. 2784 a 2785 v katastrálním území D. Uvedený rozsudek trestního soudu byl potom zrušen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 9.7.1991, sp. zn. 2 Rt 161/91.

V rozsudku soudu prvního stupně bylo dále uvedeno, že žalobce je právním nástupcem původních vlastníků nemovitostí J. P. a T. P.; z osvědčení o státním občanství ČR žalobce z 27.7.1993 měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalobce je státním občanem ČR.

Bylo také v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že dohodou z 18.7.1991 vydal Bytový podnik v P. nabyvatelce I. Š. dům čp. 1574 s pozemky parc. č. 2784 a parc. č. 2785 v katastrálním území D., a to jako neteři původního vlastníka J. P. Po vydání nemovitostí na základě této dohody pak I. Š. převedla jednu ideální pětinu uvedených nemovitostí na nabyvatele Z. A.

Za těchto uvedených okolností byl soud prvního stupně toho názoru, že je důvodný nárok žalobce, jako oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., proti žalované I. Š., jejíž povinnost k vydání nemovitostí vyplývá z ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., když nárok žalobce předchází nároku žalované I. Š., který vychází až z ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce, podané proti žalované I. Š.

Pokud žalovaná I. Š. převedla jednu ideální pětinu nemovitostí, které jí byly vydány Bytovým podnikem v P., na Z. A., byl soud prvního stupně toho názoru, že je na žalované I. Š. jak uspokojit nárok žalobce na vydání nemovitosti jako celku .

Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 142 i § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované Ireny Šafránkové proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4.4.2001, čj. 17 C 420/95-98, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.10.2001, sp. zn. 19 Co 427/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou I. Š. a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu . Žalované I. Š. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované I. Š. nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav a že z něj vyvodil i správné právní závěry.

K námitkám odvolatelky I. Š. uváděl odvolací soud, že nelze přisvědčit její argumentaci ohledně údajné neefektivnosti výzvy žalobce podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Také odvolací soud byl toho názoru, že v této výzvě byl jen omylem uveden dům čp. 1572 namísto domu čp. 1574 v P., ale bylo zřejmé, že vůle žalobce směřovala k vydání domu čp. 1547 s pozemky, když právě tyto nemovitosti byly odňaty jeho rodičům. Propadná lhůta k vydání nemovitostí tu začala běžet dnem vykonatelnosti nálezu č. 164/1994 Sb. a bylo prokázáno, že žalobce adresoval Bytovému podniku v P. výzvu z 9.1.1995, která také byla tomuto bytovému podniku doručena před uplynutím propadné lhůty. Odvolací soud dospěl také k závěru, že žalobce nepozbyl státní občanství ČR vzhledem k článku I. Úmluvy mezi USA a Československou republikou, vyhlášené pod č. 169/1928 Sb., připouštějícího v době, kdy smluvní strana je ve válečném stavu výjimku dvojího občanství; státní občanství ČR bylo v tomto občanském soudním řízení doloženo osvědčením o státním občanství ČR, z jehož obsahu (jako z obsahu veřejné listiny) soud vychází.

Při aplikaci a výkladu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byl odvolací soud toho názoru, že je nerozhodné, že již není žalovaná I. Š. vlastnicí svých nemovitostí jako celku, neboť povinnost podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nepřechází na další osobu, která se následně stala vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou I. Š. v řízení zastupoval, dne 3.1.2002 a dovolání ze strany této žalované bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 4.2.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé; dále dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí soudů tu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá oporu v provedeném dokazování, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala tu okolnost, že žalobce ve své výzvě k vydání nemovitostí z 9.1.1995 požadoval vydání domu čp. 1572 v P. a nikoli domu čp. 1574, který uvádí nyní ve své žalobě v této právní věci, ovšem na rozdíl od své žaloby podané dříve v jiné právní věci podané pod sp. zn. 9 C 158/93 Obvodního soudu pro Prahu 6. Dovolatelka přitom popírala, že by ze strany žalobce došlo k nějakému telefonickému upřesnění výzvy vůči Bytovému podniku v P., jak to tvrdí žalobce. Podle názoru dovolatelky tedy v podstatě žalobce svůj nárok o vydání domu čp. 1574 v D. uplatnil až v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 420/95, což se stalo až 23.10.1995.

Dovolatelka zastává nadále názor, že žalobce nesplňuje podmínku státního občanství ČR a nesplňoval ji ani k 1.11.1994. Dovolatelka proto trvá na tom, že žalobcem předložené osvědčení o státním občanství ČR bylo vydáno neoprávněně, jak to vyplývalo i z výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení. Dovolatelka měla také za to, že soudy tu nesprávně interpretovaly článek I odst. 3 Úmluvy vyhlášené pod č. 169/1928 Sb. týkající naturalizace občanů USA a Československa. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že žalobce pozbyl československé státní občanství dne 8.5.1957.

Dovolatelka poukazovala i na článek II. zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož věc nelze vydat, byla-li nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu po 1.10.1991, jak tomu bylo i v daném případě, v němž dohoda o vydání nemovitostí žalované Ireně Šafránkové byla registrována bývalým státním notářstvím až dnem 1.10.1991.

Dovolatelka ještě dodávala, že nemovitostí uváděné v žalobě žalobce nabyla v dobré víře a za dobu, co nemovitosti drží, vynaložila na jejich údržbu a na opravy domu nemalé finanční prostředky.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání tu bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (z 31.5.1999, čj. 17 C 420/95-25 Obvodního soudu pro Prahu 6) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením z 9.5.2000, sp. zn. 36 Co 6/2000 Městského soudu v Praze).

Dovolatelka uplatňovala dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož lze podat dovolání z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při posuzování této uplatněné vady vycházel dovolací soud z právního závěru, že o takovou vadu jde tehdy, jestliže se vadný postup projeví v řízení(nikoli až při rozhodování) a byl-li postup soudu nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). O takový postup v řízení v daném případě nešlo a námitky dovolatelky směřovaly proti jí tvrzené neúplnosti dokazování a proti jí tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů.

Také pokud dovolatelka namítala s poukazem na ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, vycházel dovolací soud ze závěrů z uveřejněné judikatury soudů, podle nichž rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový postup v řízení a v rozhodování v daném případě rovněž nešlo a odvolacímu soudu nelze přesvědčivě vytýkat, že by vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.

Dovolatelka posléze uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (o jehož aplikaci a výklad v daném případě zejména šlo) byla-li věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., mohou osoby, jejichž nároky uplatněné podle tohoto zákona nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Toto ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. bylo oproti svému původnímu znění dotčeno nálezem Ústavního soudu ČR ze 4.12.1996, uveřejněném pod č. 2/1997 Sbírky zákonů, a to pokud šlo o zrušení části textu týkající se lhůty k uplatnění nároku podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. V nálezu č. 2/1997 Sb. byla vyložena souvislost tohoto nálezu s nálezem Ústavního soudu ČR z 12.7.1994, Pl. ÚS 3/94, uveřejněném pod č. 164/1994 Sb.; z tohoto výkladu vyplývá i vzájemný vztah právních důsledků obou uvedených nálezů, jakož i vztah k právní úpravě obsažené v časově předcházejícím zákoně č. 116/1994 Sb., včetně jeho článku II.

Uvedený nárok podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. lze pokládat za podmíněný tím, že opomenutá oprávněná osoba v zákonné lhůtě vyzvala k vydání věci povinnou osobu, která věc držela k počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výzvu, jíž se uplatňuje nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., je na místě posuzovat i z hlediska obecných náležitostí právního úkonu jako projevu vůle (srov. § 34 a násl. občanského zákoníku).

Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o pakt) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle uváděných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které podle názoru dovolacího soudu jsou použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Proto nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, ani že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a ani že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky dovolatelky bylo nutno posoudit jako tvrzení o neúplnosti provedeného dokazování a jako tvrzené vady v hodnocení provedených důkazů; také v tomto smyslu se ovšem dovolací soud ztotožnil s právním názorem z uveřejněné judikatury soudů, jak byl konkrétně vyjádřen v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to tak, že podle právní úpravy v občanském soudním řádu, stanovící výslovně jaké jsou důvody, z nichž jedině lze podat dovolání, dovolacím důvodem nemohou být ani vady při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu) , když takový důvod není v občanském soudním řádu zakotven stejně jako případně uplatňovaná neúplnost dokazování.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu