28 Cdo 1992/2015
Datum rozhodnutí: 26.10.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 28a předpisu č. 229/1991Sb., § 14 odst. 1,3,4 předpisu č. 182/1988Sb., § 243c odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 1992/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. J. Č. , P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, jehož jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , Ústředí a územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o zaplacení částky 711.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 354/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 14 Co 455/2014-74, takto:

I. Dovolání se o d m í t á .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. 7. 2014, č. j. 4 C 354/2013-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11.617,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 4. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 699.633,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 4. 10. 2010 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 14 Co 455/2014-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na zaplacení částky 711.250,- Kč s příslušenstvím, jako peněžité náhrady podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), za části odňatých a nevydaných pozemků z důvodu jejich zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], konkrétně za část pozemku parc. č. 4077 o výměře 837 m 2 v kat. území S. (o jejímž nevydání v rozsahu id. 1/2 V. K. a druhé id. 1/2 V. D., jako oprávněným osobám, rozhodl pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 25. 5. 2005 pod č. j. PÚ 6273/92/2) a za část pozemku parc. č. 4082 o výměře 2.028 m 2 v témže kat. území (o jejímž nevydání v rozsahu id. 1/2 V. K. a druhé id. 1/2 V. D., jako oprávněným osobám, rozhodl pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 25. 5. 2005 pod č. j. PÚ 6273/92/3). Žalobce žalobu odůvodnil tím, že je postupníkem (v pořadí třetím) uvedených restitučních nároků a že Pozemkový fond ČR uvedené části pozemků ocenil na základě znaleckého posudku znalce Ing. Záluského ze dne 6. 8. 2005 jako zemědělské částkou 11.617,- Kč, ačkoliv se jednalo o pozemky určené k zastavění. V řízení bylo prokázáno, že ONV v Praze 10 rozhodl dne 22. 1. 1969 podle § 18 zákona č. 83/58 Sb. o vyvlastnění částí pozemků vlastnicky náležejících R. a V. K., konkrétně části parc. č. 4077 o výměře 1.548 m 2 (část i ) a části pozemku parc. č. 4082 o výměře 4.323 m 2 (část v ), oboje ve prospěch Inženýringu Stavebních závodů, a části pozemku parc. č. 4077 o výměře 538 m 2 (část j ) ve prospěch Druchemy, družstva pro chemickou výrobu a služby Praha, a že náhradní pozemek poskytnut nebyl. Z citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zjištěno, že část pozemku parc. č. 4077 (role) o výměře 837 m 2 byla zastavěna stavbou závodu výrobního družstva Bytová tvorba (viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 29. 9. 1970, kolaudační rozhodnutí ze dne 17. 9. 1979, geometrický plán z roku 1980) a závodu Druchema, družstva pro chemickou výrobu a služby (viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 31. 7. 1975, a stavební povolení ze dne 20. 6. 1979), a část pozemku parc. č. 4082 o výměře 2028 m 2 byla zastavěna stavbou závodu družstva Bytová tvorba (viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 29. 9. 1970, kolaudační rozhodnutí ze dne 1. 6. 1979 a ze dne 17. 9. 1979). Ze žalobcem předložené zprávy Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy ze dne 14. 5. 2014, který současně poskytl kopii výřezu Návrhu Směrného územního plánu hlavního města Prahy. Celkové řešení, Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy., Atelier územního plánu, 1964, měřítko 1:10 000 , vyplývá, že ploše pozemků par. č. 4077 a č. 4082 odpovídá funkční plocha Sklady, komunální služby, místní výroba , že tento směrný plán byl schválen dne 22. 4. 1964 usnesením vlády č. 223 a byl v platnosti do roku 1971, kdy byl nahrazen Revizí směrného územního plánu hl. m. Prahy 1969 , podle nějž plochu pozemků parc. č. 4077 a č. 4082 představuje Plocha skladů, služeb a technických zařízení . Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že charakter sporných částí pozemků je třeba posuzovat k okamžiku vyvlastnění, tedy podle zákona č. 84/1958 Sb. a vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., a shodně s ním dovodil, že směrný územní plán objektivně nebyl způsobilý pro svou obecnost (jíž ostatně odpovídalo i jeho měřítko 1:10 000) a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru (sídliště, města), definovat stavební určení toho kterého pozemku; stavebnímu určení pozemků byly vyhrazeny až navazující (podrobnější) územní plány. Takovýto plán však v době vyvlastnění označených pozemků vydán nebyl a nelze proto než uzavřít, že sporné pozemky nebylo možno považovat v době jejich vyvlastnění za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2344/2013, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1816/2013). V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 je navíc zdůrazněno, že ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němu došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka; oprávněná osoba může dostat zpět jen to, co pozbyla, zatímco skutkové změny na nemovitostech, ke kterým došlo po jejich odnětí, nemají význam, byly-li způsobeny subjektem, který s nemovitostmi nakládal jako s vlastními. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobce závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ao 1/2010 (neboť vychází z odlišné právní úpravy) a dále ustanovením § 11a odst. 13 zákona o půdě, jelikož i to odkazuje na vyhl. č. 182/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). Neměl proto důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/10, podle něhož existence pouhého směrného územního plánu nedovoluje učinit závěr o stavebním charakteru pozemků, a naopak nepřihlížel k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, jehož (opačné) závěry jsou prezentovány jen v obecné rovině a nijak se nevypořádávají s citovaným usnesením Ústavního soudu, ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, v němž byl naopak akceptován názor, že pouhé zařazení pozemků do směrného územního plánu města ke změně druhu pozemku nevedlo . Příznivější rozhodnutí pro žalobce nelze podle odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., stavebního řádu, neboť i podle výsledků dokazování v dané věci je zcela zřejmé, že vyvlastění bylo provedeno bez toho, že by to umožňovala (chybějící) územně plánovací dokumentace. Tato skutečnost však sama o sobě nemohla mít vliv na změnu charakteru obou vyvlastněním dotčených pozemků, neboť k ní došlo až v důsledku pozdější činnosti právního nástupce původních vlastníků, a nelze ji tak přičítat ku prospěchu oprávněných osob, tím méně žalobci. Odvolací soud dále doplnil, že ani výkladem předpisů zmírňujících majetkové křivdy minulosti prováděným tzv. ex favore restitutionis nelze tolerovat nesplnění určité zákonné podmínky, nadto volnější výklad je namístě spíše ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich nástupcům podle restituční posloupnosti (§ 4 odst. 1 až 4 zákona o půdě), nikoliv již ve vztahu k nabyvatelům práva odvozeného od postoupení pohledávky. Postavení postupníků nelze v tomto smyslu a bez dalšího poměřovat postavením oprávněných osob (viz např. judikatura k tzv. restituční tečce).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (směřující podle svého obsahu proti jeho potvrzujícímu výroku), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., které ocitoval, přičemž nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho závěru, že pozemek nemá stavební charakter, protože nebylo předloženo ani označeno žádné územní rozhodnutí (byl vydán pouze směrný územní plán) . Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel ze závěrů uvedených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/10 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 a naopak nepřihlédl k odlišným závěrům plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013 a sp. zn. 28 Cdo 127/2012. V prvním z nich dovolací soud shledal za správný postup soudů při ocenění náhrady podle ustanovení § 11a zákona o půdě i směrný územní plán hl. m. Prahy před rokem 1976, který označil za územně plánovací dokumentaci, přičemž poukázal i na ustanovení § 18 zákona č. 87/1958 Sb., podle kterého bylo možno nemovitosti nebo práva k nim vyvlastnit mimo jiné, vyžadovalo-li to uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství. Rovněž v rozhodnutí ONV v Praze 10 ze dne 22. 1. 1969 je výslovně uvedeno, že pozemků je třeba k uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace, tedy pro splnění úkolů státního plánu . Právě v tomto správním řízení, které vyvlastnění předcházelo, bylo podle dovolatele prověřeno a doloženo, že zabrané pozemky splňují záměry a cíle územního plánu, tedy že jsou s přihlédnutím k ustanovení § 4 a násl. zákona č. 84/1958 Sb. určeny k zastavění. Odvolací soud se však s tímto rozhodnutím vypořádal nepřípustně, neboť není oprávněn takto stará správní rozhodnutí přezkoumávat . Dále dovolatel uvedl, že je přesvědčen o tom, že zákon o půdě je založen na zásadě proporcionality a reciprocity, což znamená, že podle stejného cenového předpisu se ocení jak nevydané pozemky, tak náhrady za ně, přičemž nevydaný pozemek se ocení ve stavu ke dni zabrání a stav pozemku se posoudí podle právních norem platných v okamžiku jeho zabrání státem, a na jiném místě dovolání pak vyjádřil přesvědčení , že pro ocenění předmětného pozemku není důležitý právní předpis platný ke dni zabrání a popisující pozemek určený k zastavění terminologií té doby, ale právě ustanovení § 28a zákona o půdě a od něj odvozené ustanovení § 14 odst. 1 vyhl. MF ČR č. 182/1988 ve znění vyhl. MF ČR č. 316/1990 Sb. s přihlédnutím k ustanovení § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. , a že podstatnou skutečností pro určení charakteru pozemku je tedy to, zda-li byl jako určený k zastavění zanesen do územního plánu ke dni zabrání, což byl . Vyjádřil též názor, že definice a pojmy obsažené ve stavebních předpisech platných v roce 1969 neodpovídají právní úpravě platné ke dni účinnosti zákona o půdě; ustanovení § 4 vyhl. č. 144/1959 Ú. l. obsahuje definici stavebního pozemku, naproti tomu vyhláška č. 316/1990 Sb. obsahuje v § 14 odst. 1 definici pozemku určeného pro stavbu (s odkazem na § 6 vyhl. č. 85/1976 Sb.) . Jako podklad pro ocenění předmětného pozemku (jeho charakteru) proto nemůže být použita vyhl. č. 144/1959 Ú. l., nýbrž charakter pozemku měl být posuzován dle ustanovení § 14 odst. 1 vyhl. č. 316/1990 Sb. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 127/2012). Dovolatel rovněž namítá, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 84/1958 Sb., z něhož dovozuje, že předmětný pozemek splňuje parametry uvedené v ustanovení § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., totiž, že se jednalo o pozemek určený k zastavění. Poukaz odvolacího soudu na to, že směrný územní plán byl vyhotoven v měřítku 1:10 000 není významný, neboť i platný územní plán hl. m. Prahy byl definován v tomto měřítku. Dále dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ao 1/2010, na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03, v němž se tento soud vyjádřil k tomu, jak je třeba vykládat pojmy obsažené v restitučních předpisech, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil .
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolacím soudem bylo buď odmítnuto, a to z důvodu, že žalobce nesplnil požadavek uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání neuvedl, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, nebo aby bylo zamítnuto, jelikož dovolací námitky žalobce nejsou správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. . Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto výroku o věci samé není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, Ústavní soud uvedl, že při vědomí smyslu a účelu restitučních zákonů (zákona o půdě) lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov. ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném ode dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se otázkou ocenění pozemků, které nemohly být oprávněné osobě vydány, vyslovila a odůvodnila závěr, podle nějž náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl pozemek v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát. Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10)], tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že přitom může být cenově zohledněno i určení zemědělského pozemku pro výstavbu, ovšem v souladu s tehdy platnými předpisy, na něž odkazuje vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 28a zákona o půdě), tj. na základě správního rozhodnutí existujícího ke dni odnětí pozemku. Pojem pozemek určený pro stavbu, resp. samo toto určení, musí mít určité kvalifikované znaky, dané uvedenými předpisy, a nelze je dle názoru dovolacího soudu ztotožňovat s pouhým záměrem později učinit kroky k přeměně pozemku na stavební , a poukázal v něm i na to, že zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení § 11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst. 2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků . Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). V judikatuře dovolacího soudu pak bylo dále poukázáno na to, že při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, a že mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace, determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
Nárok postupníků na převod náhradního pozemku zanikl ke dni 31. 12. 2005 podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb. (účinného dne 6. 8. 2003), jenž zůstal vůči nim v platnosti i poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., byla ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, zrušena dnem vyhlášení tohoto nálezu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněný pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce uplatnil nárok na finanční náhradu včas ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, tzn. do šesti měsíců od uplynutí lhůty pro převod náhradního pozemku, která ve smyslu ustanovení § 13 odst. 6 zákona o půdě uplynula u nároku z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného pod č. j. PÚ 6273/92/2 dne 3. 12. 2007, a u nároku z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného pod PÚ 6273/92/3 dne 6. 12. 2007.
Podle ustanovení § 28a zákona o půdě platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., cena za 1 m 2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 250,- Kč v hlavním městě Praze. Dle odst. 3 téhož paragrafu: Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda... se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9. . Dle odst. 4 téhož paragrafu: Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako louka a pastvina činí ... .
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že o vyvlastnění uvedených částí pozemků ve vlastnictví R. a V. K. ve prospěch Inženýringu Stavebních závodů a Druchemy, družstva pro chemickou výrobu a služby Praha, bylo rozhodnuto rozhodnutím ONV Praze 10 ze dne 22. 1. 1969 podle § 18 zákona č. 83/58 Sb. a podle § 43 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l. .
Vyvlastnění nemovitostí v době vydání tohoto rozhodnutí bylo ovšem upraveno zákonem č. 87/1958 Sb., stavebním řádem, účinným do 30. 9. 1976, a prováděcí vyhláškou č. 144/1959 Ú. l., jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1864/2001, k aplikaci ustanovení § 18 až § 22 zákona č. 87/1958 Sb., upravujících vyvlastnění, mimo jiné vysvětlil, že § 18 vymezoval účely, pro které mohlo k vyvlastnění dojít, aniž v něm bylo uvedeno, že nabývacím subjektem je stát. Naopak z § 19 tohoto zákona, podle kterého náhradu za vyvlastnění platí osoba, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno, vyplývá, že může jít o subjekt od státu odlišný. Dále bylo v § 21 odst. l tohoto zákona stanoveno, že nezačal-li vyvlastnitel užívat nemovitost k účelu, pro který bylo vyvlastnění provedeno, do dvou let od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, mohl vyvlastněný navrhnout zrušení vyvlastnění. Také prováděcí vyhláška stanovila v ustanovení § 47, že rozhodnutí o vyvlastnění musí obsahovat jméno osoby nebo organizace, v jejíž prospěch se vyvlastňuje. Vyvlastnění nemovitosti podle ustanovení § 18 zákona č. 87/1958 Sb. předpokládalo existenci územního plánu (§ 18 zákona č. 87/1958 Sb.).
Pakliže v dané věci bylo prokázáno, že ohledně pozemků par. č. 4077 a č. 4082 byl vydán (jen) směrný územní plán, jenž byl v platnosti od 22. 4. 1964 do roku 1971, a nikoliv územní plán, který byl zákonným předpokladem pro vyvlastnění nemovitosti podle ustanovení § 18 zákona č. 87/1958 Sb., přičemž však podle ustanovení § 21 odst. 1 tohoto zákona mohl vyvlastněný za stanovených podmínek navrhnout zrušení vyvlastnění, a v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění tak nebylo jisté, zda k zástavbě těchto pozemků, resp. jejich částí, skutečně dojde, pak nelze ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. dovodit, že předmětné pozemky byly určeny pro stavbu (byť k tomu později došlo). Z tohoto důvodu byly také části těchto pozemků, které v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění měly charakter zemědělské půdy (v evidenci nemovitostí byly vedeny jako role), oceněny ve znaleckém posudku znalce Ing. Záluského ze dne 6. 8. 2005, jako pozemky zemědělské, když jejich bonita byla vyjádřena kódem BPEJ 2.26.01, a nikoliv určené pro stavbu.
Proto závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a v usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, podle nichž v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby), je potřeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., na danou věc aplikovat nelze, stejně jako závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, na nějž dovolatel poukázal, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc, v níž bylo zjištěno, že již v kupní smlouvě ze dne 3. 8. 1961 bylo uvedeno, že Československý stát pozemky kupuje pro výstavbu sídliště Michelská pláň. Taktéž v usnesení ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 127/2012, na nějž dovolatel dále poukázal, vycházel dovolací soud ze skutkového zjištění soudů nižších stupňů, že pozemky, o něž v tomto řízení šlo, byly vykoupeny již za účelem stavby sídliště, která se posléze realizovala, tedy že bylo namístě, aby tyto pozemky byly v souladu se smyslem restitučních předpisů oceněny jako pozemky stavební, a to podle účelu, k němuž měly sloužit a k němuž také i skutečně sloužily.
V daných souvislostech je možno poukázat i na odůvodnění již citovaného nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, v němž Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyňal ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. V zásadě vyšel z úvahy, že nejde o osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, kterou má zákon o půdě odstranit, ale o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako jiné osoby v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů.
Protože odvolací soud - jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá - vzal při hodnocení povahy odňatých pozemků, resp. jejich částí, v potaz všechny relevantní okolnosti významné pro právní posouzení dané věci z hlediska ustanovení § 28a zákona o půdě, přičemž vycházel i z ustanovení § 18 zákona č. 87/1958 Sb., a též zdůraznil, že žalobce není osobou, které v minulosti byla způsobena křivda, kterou má zákon o půdě odstranit, nýbrž restituční nárok na peněžitou náhradu získal jako postupník, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 3 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo a žalované v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání ve výši jednoho režijního paušálu, tj. 300,- Kč (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu