28 Cdo 1987/2010
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 454 obč. zák.




28 Cdo 1987/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. Č. , proti žalovanému J. Č. , zastoupenému JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Štěpánská 535/6, o zaplacení částky 119.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 162/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č. j. 54 Co 478/2008-43, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 119.500,- Kč s přísl. s tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 42 C 274/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č. j. 17 Co 656/2005-55, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2006, bylo jí a žalovanému coby jejímu bývalému manželovi zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu č. 20 na adrese P., Křejpského 1526/9 (dále jen předmětný byt ) i členství v družstvu, výlučnou nájemkyní a členkou družstva byla určena žalobkyně a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit a žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Žalobkyně žalovanému náhradní byt zajistila, uzavřela k němu nájemní smlouvu s účinností od 1. 5. 2006 a žalovaného vyzvala k vystěhování se z původního bytu, čemuž však žalovaný nevyhověl. Žalobkyně proto podala návrh na výkon rozhodnutí, přičemž žalovaný předmětný byt vyklidil až dne 9. 5. 2007, když dne 10. 5. 2007 měla být provedena soudní exekuce. Na základě toho žalobkyně požadovala za dobu od 1. 5. 2006 do 9. 5. 2007 žalovanou částku (složenou z měsíčního nájemného ve výši 9.700,- Kč a 370,- Kč záloh na služby), jíž za žalovaného zaplatila od uzavření nájemní smlouvy do okamžiku vystěhování se žalovaného z předmětného bytu.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 4. 2008, č. j. 8 C 162/2007-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 119.500,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl řádně vyzván k přestěhování do náhradního bytu od 1. 5. 2006, tedy od doby, kdy byla v jeho prospěch uzavřena nájemní smlouva. Jelikož však předmětný byt žalobkyni předal až dne 9. 5. 2007, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení ve výši nájemného, které byla žalobkyně nucena za náhradní byt platit. Výše nároku byla prokázána pokladními doklady.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 54 Co 478/2008-43, rozsudek soudu prvního stupně změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Jde-li o námitku žalovaného ohledně toho, že nebyly provedeny některé jím navržené důkazy, odvolací soud uvedl, že provedení těchto důkazů by již bylo nadbytečné, neboť by z nich nemohly vyplynout žádné nové skutečnosti (mělo se jednat o dotaz na poštu ohledně způsobu doručování dopisu ze dne 7. 4. 2006, jímž žalobkyně žalovaného informovala o náhradním bytě, a účetnictví společnosti Jizerka 20, s. r. o., jež je pronajímatelem tohoto bytu). Odvolací soud zdůraznil, že podle vykonatelného rozsudku měl žalovaný právo na bytovou náhradu v podobě náhradního bytu, nikoli však přiměřeného náhradního bytu. Adekvátnost této bytové náhrady byla přezkoumána v exekučním řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 Nc 26848/2006, v němž pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 17. 8. 2006 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 byla nařízena exekuce žalovaného vyklizením předmětného bytu do bytu náhradního.

V souvislosti s otázkou doručení dopisu ze dne 7. 4. 2006 odvolací soud zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně žalobkyně prokázala, že tento dopis zaslala prostřednictvím své právní zástupkyně doporučeně na adresu trvalého bydliště žalovaného, P., Křejpského 9, kde žalovaný, jak sám potvrdil během řízení odvolacího, fakticky bydlel. Skutečnost, že zásilka byla dne 7. 4. 2006 odevzdána k poštovní přepravě, byla prokázána knihou odeslané pošty právní zástupkyně žalobkyně. Protože však žalovaný nebyl na doručovací adrese zastižen, byla zásilka uložena na poště, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne 12. 4. 2006. Po uplynutí úložní doby se zásilka dne 26. 4. 2006 vrátila zpět odesílateli s odůvodněním, že nebyla vyzvednuta. Z údajů na dodejce však neplynulo, že by se žalovaný odstěhoval, byl na uvedené adrese neznámý nebo že by adresa nebyla dostatečně identifikována. Podle ust. § 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Občanský zákoník nemá zvláštní úpravu týkající se způsobu doručování, avšak judikatura dovodila, že pokud adresát nebyl zastižen, postačí, ocitne-li se zásilka ve sféře jeho dispozice, tedy pokud má objektivně možnost seznámit se s jejím obsahem, přičemž není vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil. Již pouhým vhozením oznámení do poštovní schránky nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Jestliže měl adresát objektivně možnost si na základě oznámení pošty zásilku vyzvednout a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se vrátila zpět, nastanou hmotněprávní účinky tohoto úkonu v okamžiku, kdy nájemce-adresát i přes oznámení této objektivní možnosti nevyužije. Tímto okamžikem se hmotněprávní úkon stane perfektním. Skutečnost, že si žalovaný zásilku na poště nevyzvedl, tak nelze přičítat k tíži žalobkyně.

Odvolací soud žalovanému přisvědčil v tom, že pokud byl dopis ze dne 7. 4. 2006 doporučeně zaslán též JUDr. Borisi Morkovinovi, který žalovaného zastupoval v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manželi a rovněž v řízení exekučním, nebylo prokázáno, že by žalovaného zastupoval i při mimosoudním jednání účastníků. Rozhodující je zde však to, že dopis byl řádně doručen přímo žalovanému. Odvolací soud pak dodal, že žalovaný dříve to, že byl o náhradním bytu informován, nezpochybňoval, když v dopise ze dne 19. 4. 2007 nic takového neuvádí a namítá pouze to, že žalobkyní zajištěný náhradní byt není adekvátní bytovou náhradou. Stejně tak až během odvolacího řízení začal žalovaný tvrdit, že počátkem roku 2007 onemocněl, a proto se nemohl do náhradního bytu přestěhovat. Městský soud se tedy ztotožnil s názorem obvodního soudu, že v daném případě se jednalo o bezdůvodné obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost blíže nespecifikuje. Dovolatel zdůrazňuje, že zajistila-li žalobkyně žalovanému náhradní byt, bylo její povinností o této skutečnosti jej informovat. Pokud tak neučinila, nemůže požadovat náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný uvádí, že o existenci náhradního bytu uvědoměn nebyl, přičemž dopis předložený žalobkyní a tvrzení žalobkyně o telefonickém potvrzení člověka, který povinného v té době nezastupoval , oznámení nedokládají. Žalovaný konstatuje, že nikdy nepopíral, že dne 19. 4. 2007 již informaci o náhradním bytě k dispozici měl, což odvolací soud dovodil z jeho dopisu žalobkyni datovaného k tomuto dni. Dovolatel rovněž uvádí, že se v daném případě nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení dle ust. § 454 obč. zák., kdy by žalobkyně za žalovaného plnila to, co měl po právu plnit sám, neboť žalovaný žádnou povinnost k plnění neměl, protože jej žalobkyně o existenci náhradního bytu neinformovala. Dále pak žalovaný poukazuje na okolnost, že s žalobkyní bydlel v témže bytě a sdílel s ní poštovní schránku, takže se oznámení o uložení zásilky mohlo dostat do sféry dispozice žalobkyně, představující protistranu v soudních sporech a zaujímající tak ve vztahu k žalovanému zcela nezastřeně antagonistické postavení . Žalovaný tak podle svého tvrzení objektivně neměl možnost obsah písemnosti poznat, takže nemohly nastat účinky hmotněprávního úkonu. Žalobkyně dle mínění dovolatele neunesla důkazní břemeno, když je na ní, aby prokázala, že žalovaného o zajištění náhradního bytu informovala. Pokud by žalobkyni šlo o to, aby bylo oznámení žalovanému skutečně doručeno, mohla (a měla) zvolit jiný způsob doručování, např. doporučenou zásilkou do zaměstnání žalovaného či osobně oproti podpisu . Závěrem svého dovolání žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání by tak bylo přípustným v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, nebyl konkretizován.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se zde však nejedná.

Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.

Zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro ně určující) dovolacím soudem přiznán, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkovým základem je však dovolací soud, jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem skutkovým , resp. nalézacím, vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.). Dovodil-li totiž odvolací soud na základě knihy odeslané pošty právní zástupkyně žalobkyně, poštovní dodejky a dopisu žalovaného ze dne 19. 4. 2007, že dopis žalobkyně, oznamující žalovanému opatření náhradního bytu, byl žalovanému doručen, resp. nastaly účinky doručení, jedná se zčásti o skutkový závěr, který není dovolací soud za dané procesní situace oprávněn zkoumat. Právní posouzení této otázky provedené odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku (viz výše) je pak zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, nebo jeho rozsudek ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004), přičemž na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani pouhý, dovolatelem tvrzený, společný přístup obou účastníků do jejich poštovní schránky v rozhodném období, neboť v tomto směru nebylo prokazováno (ba ani tvrzeno) konkrétní jednání žalobkyně spočívající v získání a zatajení daného oznámení.

Nejvyšší soud uvádí, že pokud bylo odeslání sporné zásilky prokázáno knihou odeslané pošty právní zástupkyně žalobkyně, stejně jako poštovní dodejkou, odvolací soud nepochybil, považoval-li i s ohledem na dopis ze dne 19. 4. 2007 oznámení žalovanému za doručené. Je zcela absurdní konstrukce žalovaného, že pokud chtěla mít žalobkyně jistotu o doručení dopisu žalovanému, měla zvolit alternativní způsob doručení, např. formou doporučené zásilky do zaměstnání. Žalovaný totiž naznačuje, že skutečnou vůlí žalobkyně nebylo doručit mu uvedenou zásilku, ale naopak mu ji zatajit. Pak ovšem zůstává otázkou, proč by mu zásilku vůbec posílala, když jím naznačená vůle zůstala neprokázána. Stejně tak měla podle mínění žalovaného žalobkyně v době odesílání očekávat, že bude doručování písemnosti problematické a že ji bude žalovaný podezírat ze zatajení oznámení o uložení zásilky, a proto volit jiný způsob doručení než na adresu trvalého bydliště. Je přitom zřejmé, že taková úvaha je zcela nelogická. Žalobkyně vynaložila veškeré úsilí, které je možné po ní spravedlivě požadovat, aby žalovaného o zajištění náhradního bytu informovala. Naráží-li pak dovolatel na skutečnost, že oznámení bylo doručeno i jeho původnímu právnímu zástupci, není to pro spor nikterak rozhodné, když sám odvolací soud konstatoval, že důležitá je otázka doručení písemnosti přímo žalovanému.

Pokud jde o dopis žalovaného ze dne 19. 4. 2007, odvolací soud jej použil coby podpůrný argument o doručení zásilky s tím, že v době, kdy již žalovaný vzhledem k existenci exekučního titulu věděl, že se z předmětného bytu bude muset vystěhovat, neprezentoval své tvrzení, že mu nebylo doručeno oznámení žalobkyně o zajištění náhradního bytu, což by se za předpokladu, že mu oznámení doručeno nebylo, dalo očekávat.

Nejvyšší soud pak poukazuje na skutečnost, že v případě nároku žalobkyně se sice nejedná o bezdůvodné obohacení, jak uzavřely soudy obou stupňů, avšak o náhradu škody, nicméně s ohledem na ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. je nutné zdůraznit, že dovolatel takovou námitku neformuluje a svůj nesouhlas se vznikem bezdůvodného obohacení váže pouze k absenci jeho povinnosti plnit, neb jej žalobkyně o zajištění náhradního bytu neinformovala. Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. listopadu 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu