28 Cdo 1987/2009
Datum rozhodnutí: 03.03.2011
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 441 obč. zák., § 26 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 1987/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně R a V BOROGLASS, spol. s r. o. , IČ 45314853, se sídlem v Borotíně 144, zastoupené Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká 704, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 50.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 288/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č. j. 22 Co 458/2008-28, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 50.000,- Kč s přísl. s tím, že jako poškozená ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 158/95 uplatnila v rámci adhezního řízení nárok na náhradu škody ve výši žalované částky, přičemž tento nárok jí byl rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 15. 12. 1995, č. j. 3 T 158/95-73, přiznán. Citovaný rozsudek byl napaden odvoláním obžalovaných. Žalobkyně byla vyrozuměna o datu konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nezúčastnila se ho. Odvolání obžalovaných bylo na tomto veřejném zasedání usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 9 To 61/96-85, zamítnuto dne 27. 2. 1996 (téhož dne rozsudek obvodního soudu nabyl právní moci), avšak předmětné usnesení bylo žalobkyni doručeno až dne 10. 7. 2006, a to na základě její urgence ze dne 20. 3. 2006. V době, kdy bylo žalobkyni rozhodnutí odvolacího soudu doručeno, již tedy uplynula desetiletá promlčecí doba počítaná ode dne nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Pravomocně přiznaný nárok žalobkyně se tak stal nevymahatelným, k čemuž došlo vzhledem k nesprávnému úřednímu postupu soudu v podobě pozdního doručení usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 23 C 288/2007-19, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup, neboť soud ve zmíněném trestním řízení byl povinen v souladu s ust. § 137 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žalobkyni rozhodnutí o odvolání doručit jakožto osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a to v přiměřené lhůtě, za níž pak nelze považovat dobu uplynuvší od března, resp. dubna 1996, kdy bylo rozhodnutí doručeno ostatním stranám, do července 2006, kdy bylo po její výzvě doručeno žalobkyni. Faktem je též to, že dříve by se žalobkyni nejspíše žalovanou částku podařilo vymoci na odsouzených, kteří by ovšem nyní při pokusu o vymožení této částky pravděpodobně namítli promlčení práva žalobkyně. Soud však rovněž dovodil, že mezi prokázaným nesprávným úředním postupem a případným vznikem škody není dán vztah příčiny a následku, jinými slovy že vztah příčinnosti je zcela zásadním způsobem přerušen spoluzaviněním žalobkyně na případně vzniklé škodě ve smyslu ust. § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním či opomenutím (v dané věci nesprávným úředním postupem představovaným nečinností soudu) a vznikem škody je dána tehdy, jestliže by nebýt nesprávného úředního postupu ke škodě nedošlo. Pokud by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, byla by žalobkyně o nabytí právní moci rozsudku ukládajícího jejím dlužníkům zaplacení peněžité částky informována bezprostředně již v roce 1996 a nic by jí nebránilo přistoupit k vymáhání této částky. Nesprávný úřední postup představovaný nedoručením předmětného rozhodnutí by však v daném případě bylo možné považovat za příčinu vzniku škody nenarušenou žádnou jinou okolností pouze tehdy, pokud by od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku do jeho doručení žalobkyni neuplynula doba přesahující deset let. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že jí dosud nepravomocným soudním rozhodnutím (které však potenciálně mohlo nabýt právní moci právě nejdříve ke dni konání veřejného zasedání o odvolání obžalovaných) bylo přiznáno právo na zaplacení peněžité pohledávky, které se promlčuje ve lhůtě deseti let. Tvrzení žalobkyně, že soudní řízení v Praze obecně trvají delší dobu, takže desetiletá nečinnost soudu se jí nejevila jako neobvyklá, soud považoval za neodpovídající průběhu, obtížnosti, charakteru a předmětu daného trestního řízení, které od sdělení obvinění po konání veřejného zasedání odvolacího soudu trvalo pouze několik měsíců. Soud prvního stupně tak vyslovil závěr, že dlouhou a naprostou nečinnost žalobkyně nelze zdůvodnit jinak, než že věc ztratila ze zřetele, přičemž v době, kdy se o stav trestního řízení začala opět zajímat, již uplynula i promlčecí doba. Žalobkyně se tedy svou nečinností podílela na konstituování stavu popsaného v žalobě tak zásadním způsobem (konkrétně porušením preventivních povinností zakotvených v ust. § 415 a § 417 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ust. § 441 obč. zák.), že podíl nesprávného úředního postupu zcela marginalizovala. Žalobkyně si měla být vědoma toho, že jí popsaná škoda plynutím času může hrozit, za účelem odvrácení uvedeného stavu však nic neučinila.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 22 Co 458/2008-28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Především není mezi prokázaným nesprávným úředním postupem a případným vznikem škody vztah příčiny a následku vzhledem k ust. § 441 obč. zák. Škodu tak způsobila sama žalobkyně svým dlouhodobým nezájmem a nečinností. Přesto, že podle § 2 zákona č. 82/1998 Sb. se v posuzovaném případě jedná o objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, zákon v určitých případech odpovědnost státu omezuje i při splnění všech podmínek odpovědnosti, přičemž vzhledem k ust. § 26 citovaného zákona není vyloučeno ani použití § 441 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zrekapitulovala průběh trestního řízení a zdůraznila, že svůj nárok v něm řádně uplatnila. Poukázala na to, že její účast na veřejném zasedání není povinná, a předpokládala, že jí jeho výsledek bude doručen. Nemohla předjímat, kdy Městský soud v Praze rozhodne, neboť mohlo dojít k odročení jednání či vrácení věci soudu prvního stupně; soudní řízení v Praze navíc obecně probíhají po dlouhou dobu. Soud prvního stupně porušil povinnost doručit žalobkyni předmětné usnesení, kterážto vyplývá z ust. § 137 odst. 4 trestního řádu. Dovolatelka se domnívá, že není možné dovozovat její odpovědnost z ust. § 415, § 417 odst. 1 a § 441 obč. zák., jelikož odpovědnost žalované je objektivní a bez liberačních důvodů. Otázka náhrady škody je v daném případě upravena zákonem č. 82/1998 Sb. a užití jiného předpisu, tedy občanského zákoníku, není přípustné (s touto problematikou spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se zde však nejedná.

To, že dovolatelka svůj nárok v adhezním řízení řádně uplatnila, nebylo v řízení zpochybněno, soudy obou stupňů to naopak považovaly za nesporné. Odvolací soud nedospěl ani k závěru, že by bylo povinností žalobkyně zúčastnit se veřejného zasedání. Pokud však dovolatelka konstatuje, že předpokládala, že jí bude doručen výsledek veřejného zasedání (myšleno zřejmě rozhodnutí, jež by na něm bylo přijato), byl takový předpoklad namístě, ovšem stejně jako její obezřetnost v situaci, kdy se tak nestalo. Sama dovolatelka tedy v podstatě říká, že předpokládala, že bude-li na onom veřejném zasedání vydáno usnesení, bude jí následně též doručeno. Dozajista nemohla předpokládat, že by doručení takového usnesení za normálních okolností trvalo deset let, a nic jí tedy nebránilo v tom, aby v této otázce vznesla dotaz na soud prvního stupně. I kdyby pak na daném veřejném zasedání k rozhodnutí nedošlo, mohla žalobkyně pojmout jisté podezření, když během následujících let nevěděla, v jaké fázi se řízení nachází. Je zřejmé, že soud pochybil, když nedostál své povinnosti dle ust. § 137 odst. 4 trestního řádu a usnesení odvolacího soudu žalobkyni v přiměřené lhůtě nedoručil, ovšem vztah příčinnosti mezi nesprávným úředním postupem a potenciálně vzniklou škodou není dán vzhledem k zavinění poškozené, tedy dovolatelky. Nečinnost žalobkyně v tomto směru nelze omluvit tím, že soudní řízení obecně trvají v Praze delší dobu, neboť, jak správně uvedl soud prvního stupně, v posuzovaném případě nebylo namístě vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení očekávat, že se toto potáhne mnoho let, a dovolacímu soudu se tak jeví jako vysoce pravděpodobná možnost, že žalobkyně celou věc ztratila ze zřetele a teprve po deseti letech se o ni začala opět zajímat. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt však bylo namístě, aby žalobkyně vyvinula větší aktivitu a o průběh řízení jevila zájem již dříve.

Jestliže se pak dovolatelka domnívá, že v dané věci není možné použít ustanovení občanského zákoníku, je třeba jí připomenout, že na tuto otázku pamatuje ust. § 26 zákona č. 82/1998 Sb., když říká, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zatímco občanský zákoník je předpisem generálním, zákon č. 82/1998 Sb. je předpisem speciálním. Zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. To je odůvodněno tím, že právní vztah, který za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. mezi poškozeným a státem či územním samosprávným celkem vzniká, je občanskoprávním vztahem z odpovědnosti za škodu. Není vyloučeno ani použití ust. § 441 obč. zák. (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 135 142). V situaci, kdy se sama žalobkyně tak výrazně podílela na případném vzniku škody, jí není možné její náhradu přiznat.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Jelikož žalobkyně ve svém dovolání napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu , zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání přípustné proti té části jeho výroku, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tento výrok nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu