28 Cdo 1986/2002
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1986/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.5.2002, sp. zn. 55 Co 138/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 74/2000 (žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. O. T., V. T. a 3. J. T., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané žalobcem 27.3.1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5.4.1995, čj. 18 C 111/92-48. Žalovaným bylo uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku s původním žalobcem A. K. dohodu o vydání domu čp. 2334/7 v P. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 2753 a parc. č. 2754 v P. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením z 30.11.1995, sp. zn. 17 Co 428/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že zatím z výsledků dokazování nelze dovodit důvod, který vedl bývalý Obvodní národní výbor v P. k upřednostnění žalovaných při prodeji domu čp. 2334/7 v P. (který s pozemky parc. č. 2753 a parc. č. 2754 přešel na stát v důsledku propadnutí majetku, uloženého původnímu vlastníku A. K. v trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 152/76), a to kupní smlouvou ze 7.9.1977. Odvolací soud měl za to, že teprve po tomto doplnění odpovídajícím dokazováním bude možné posoudit, zda tu šlo o protiprávní zvýhodnění nabyvatele nemovitostí a zda tedy jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem z 12.3.1997, čj. 18 C 111/92-109, jímž byla zamítnuta žaloba původního žalobce A. K. a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 18.200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání podaném ze strany žalobce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.5.1999, sp. zn. 21 Co 141/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavém výroku ve věci samé změněn tak, že žalovaným J. T., MUDr. V. T. a O. T. bylo uloženo uzavřít se žalobcem P. K. (dědici po zemřelém A. K.) dohodu o vydání domu čp. 2334 v P. s pozemky parc. č. 2753 (zastavěnou plochou) a parc. č. 2754 (zahradou) s veškerým příslušenstvím. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 4.095 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.725 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze 4.4.2000, 28 Cdo 2149/99, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 25.5.1999, sp. zn. 21 Co 141/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 12.3.1997, čj. 18 C 111/92-109; věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že se nezabývaly tím, zda kupní smlouva ze 7.9.1977 je nebo není v souladu s ustanoveními obecně závazného předpisu, jakým byla vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. V dalším průběhu řízení se může soud prvního stupně, jak uváděl dovolací soud, ještě zevrubněji zabývat objasněním a posouzením toho, zda tu došlo nebo nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných; soudu prvního stupně bylo také uloženo zabývat se tvrzením žalovaných, že tu údajně došlo z jejich strany k vydržení vlastnictví nemovitostí, o něž je spor mezi účastníky tohoto řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 poté vynesl rozsudek z 10.1.2002, čj. 7 C 74/2000-216, jímž byla zamítnuta žaloba P. K. proti žalovaným J. T., V. T. a O. T. o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 2334 s pozemky parc. č. 1753 a parc. č. 2754 v P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 12.975 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní vlastník sporných nemovitostí A. K. (který zemřel 19.11.1997) byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a sporné nemovitosti přešly na stát na základě rozsudku soudu o propadnutí majetku, přičemž A. K. byl pak rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání proti němu bylo zastaveno. Soud prvního stupně dovozoval, že A. K. své právo na vydání nemovitostí uplatnil podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a po jeho smrti nastupuje za něj žalobce P. K. jako jeho dědic ve smyslu ustanovení § 460 a násl. občanského zákoníku.

Žalovaní (kteří jsou dědici původně žalovaného V. T., který zemřel 28.4.1998) považoval soud prvního stupně za povinné osoby podle ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Při aplikaci a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. soud prvního stupně vyslovoval názor, že tehdy platnými předpisy je třeba rozumět právní normy vyjádřené písemnou formou; mezi ně patří kupř. směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům č. 10/1964 Sb., které byly uveřejněny ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, jež však neměly povahu obecně závazného předpisu, takže nedodržení pravidel obsažených v těchto směrnicích nemůže vést k právnímu závěru, že věc byla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy; naproti tomu obecně závazným předpisem byla tehdy vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Soud prvního stupně byl toho názoru, že v daném případě převodem nemovitosti kupní smlouvou ze 7.9.1977 nedošlo k porušení ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb. a ani tehdy platné vyhlášky č. 46/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví.

Soud prvního stupně dospěl k tomu závěru, že na straně právního předchůdce žalovaných nebylo ani protiprávní zvýhodnění. Tehdy rada bývalého Obvodního národního výboru v P. postupovala podle zásad pro prodej rodinných domků do osobního vlastnictví občanů a kupující V. T. byl vybrán podle jednoho z hledisek pro takové prodeje, tj. že uchazeč o koupi byl nucen v tomtéž obvodě prodat svůj rodinný domek v obecném zájmu (např. z důvodu městské výstavby). O koupi domu byl ještě jeden další uchazeč, přičemž oba tito uchazeči splňovali podmínky pro uchazeče o koupi rodinných domků z národního majetku a vybrání jednoho z těchto uchazečů neznamenalo protiprávní zvýhodnění.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 10.1.2002 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.5.2002, sp. zn. 55 Co 138/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že výše těchto nákladů činí 6.555 Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným. Odvolací soud zejména zdůrazňoval, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně rozebral, zda je tu dán rozpor nabytí nemovitostí s ustanoveními vyhlášky č. 156/1975 Sb., když totiž kupní smlouva ze 7.9.1977 byla schválena rozhodnutím finančního odboru bývalého Národního výboru h. m. P. a když kupní cena byla ve smlouvě sjednána v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví. Odvolací soud rovněž konstatoval, že se soud prvního stupně zabýval důkladně i tím, zda tu došlo nebo nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů nemovitostí.

Otázkou žalovanými namítaného vydržení nemovitostí nebylo nutno se v daném případě zabývat, podle názoru odvolacího soudu, protože u nároku uplatněného podle zákona č. 87/1991 Sb. není tato otázka právně významná.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavíral v odůvodnění svého rozsudku, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebylo v řízení prokázáno, že by tu došlo k nabytí nemovitostí, jež jsou mezi účastníky řízení sporné, v rozporu s tehdy platnumi předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, a proto nemůže být žalovaným uložena povinnost tyto nemovitosti vydat.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku rozsudku o věci samé jako věcně správný. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl změněn co do vyčíslení těchto nákladů podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4.7.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 4.9.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutím odvolacího soudu byly řešeny právní otázky zásadního významu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel ve svém dovolání poukazoval na tyto otázky, které v řízení před soudy obou stupňů nebyly v daném případě vůbec řešeny, nebo byly řešeny nesprávně:

1. Zda je protiprávním zvýhodněním oproti dalším uchazečům o koupi nemovitosti, nebo zda je v rozporu s právními předpisy skutečnost, že nemovitost, která je nyní žádána k vydání v rámci restituce, byla prodána někomu, kdo se jednak nezúčastnil výběrového řízení a dále nebyl rozhodnutím bývalého obvodního národního výboru určen jako osoba, které má být nemovitost prodána?

2. Zda je protiprávním zvýhodněním oproti dalším uchazečům o koupi nemovitosti, nebo zda je v rozporu s právními předpisy skutečnost, že nemovitost, která je nyní žádána k vydání v rámci restituce, byla prodána po výběrovém řízení, ve kterém podle zprávy bývalého obvodního národního výboru nebyly hodnoceny všechny žádosti uchazečů o koupi?

3. Zda je protiprávním zvýhodněním oproti dalším uchazečům o koupi nebo zda je v rozporu s právními předpisy skutečnost, že osoba, která byla v rámci výběrového řízení za kupujícího vybrána, nepodala ve lhůtě určené veřejnou vyhláškou bývalého obvodního národního výboru žádost do tohoto výběrového řízení? To vše bylo v rozporu s usnesením rady bývalého Obvodního národního výboru v P. (č. 12 ze dne 16.1.1973) o zásadách pro prodej rodinných domků, bytů v osobním vlastnictví a garáží ze státního vlastnictví do osobního vlastnictví občanů.

Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že V. T., původně rovněž v této právní věci žalovaný, využil nespravedlivě svého tehdejšího politického vlivu (ředitele na generálním ředitelství Č. a. z. a aktivisty Ústředního výboru Komunistické strany Československa, oceněného řadou vyznamenání). Tyto skutečnosti byly při výběru kupujícího nemovitosti v daném případě zohledněny a byly určující při výběru kupujícího. Dovolatel uváděl, že se výběr uskutečnil se zřejmým ohledem na stranické a profesní postavení původního žalovaného JUDr. V. T. nekorektním způsobem vůči ostatním žadatelům, zejména vůči žadateli A. K. . Dovolatel dále uváděl, že povinností rady bývalého Obvodního národního výboru, jako státního orgánu, který tehdy rozhodoval, bylo zachovat u všech žadatelů rovné podmínky proto, aby jejich žádosti mohly být tímto orgánem posouzeny; to se v daném případě nestalo .

Dovolatel je pevně přesvědčen, že žalovaní nabyli nemovitosti jak na základě protiprávního zvýhodnění osoby původně žalovaného V. T., tak i v rozporu s tehdy platnými předpisy .

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobce uváděli především, že v žádosti, jíž se žadatel o koupi domu čp. 2334/7 v P. V. T. ucházel, byli uvedeni všichni členové rodiny (tedy nynější žalovaní v této právní věci) a na ně se rovněž vztahovalo vyhovění této žádosti (např. ohledně O. T., která byla v době koupě nemovitosti ještě nezletilá, byl právní úkon koupě nemovitostí za ni schválen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 6.9.1977, čj. 14 Nc 300/77-5). Žalovaní dále uváděli, že V. T. nebyl včleněn dodatečně mezi žadatele o koupi domu bez vlastního projevu, nýbrž k zařazení této jeho žádosti do pořadníku žadatelů v ještě otevřené lhůtě (9.6. až 11.7.1977) došlo dnem 25.6.1977. Nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalobce, že by v důsledku zvýhodnění žadatele V. T. nebyly posuzovány žádosti dalších žadatelů (šlo tu o žadatele K., M., K. a N.). Podle názoru žalovaných nedošlo v daném případě k porušení tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (zejména v ustanovení § 15 a § 16 této vyhlášky), ani k porušení tehdy platných cenových předpisů; nedošlo také k pochybení spočívajícím v opomenutí nabídnutí prodeje nemovitosti jejímu dosavadnímu uživateli a nebylo v řízení prokázáno ani žádné protiprávní zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb.) i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.

Dovolání dovolatele směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozhodnutí je přípustné dovolání jen v případech, které má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu. Nešlo tu o případ, v němž by soud prvního stupně rozhodoval svým posledně předcházejícím rozhodnutím jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Bylo tedy nutno posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak na to poukazoval i dovolatel ve svém dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, ovšem dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu v dané právní věci (sp. zn. 6 C 74/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, zabývající se řešením otázky, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Nešlo tu také o otázku výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., který by nebyl dovolacím soudem v zásadě vyřešen.

Výtky dovolatele tu směřují k neúplnosti provedeného dokazování ze strany odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) a k provedenému hodnocení důkazů odvolacím soudem, které dovolatel pokládá za nesprávné. Dovolací soud při úvaze důvodnosti dovolatelem v jeho dovolání uplatněných výtek uvedeného druhu vycházel z právních závěrů obsažených např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Vadná nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech, nýbrž tehdy, jestliže tato vadná nebo nesprávná zjištění zakládají některý z důvodů dovolání uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou okolnosti, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Vycházeje z těchto právních závěrů, aplikovaných na posouzení věci řešené rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Přesvědčení dovolatele, že dokazování tu nebylo úplné a že soudem provedené hodnocení důkazů je vadné, směřuje k uplatnění důvodu dovolání, který v občanském soudním řádu výslovně zakotven není.

Vzhledem k obsahu dovolání dovolatele, poukazujícího na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, bylo třeba ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu zabývat se ještě tím, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, přitom šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (srov. k tomu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/). Tehdy platnými předpisy jsou zejména předpisy o správě národního majetku a předpisy (dřive vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.).

Při posouzení otázky nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění musí být tyto zákonné předpoklady v občanském soudním řízení bezpečně prokázány. Nestačí tu jen podezření o tom, že tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění (o kterém je oprávněná osoba subjektivně plně přesvědčena).

Podle názoru dovolacího soudu takto v daném případě postupoval, a to i ve smyslu závěrů zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu ze 4.4.2000 (28 Cdo 2149/99 Nejvyššího soudu), jenž byl vydán k dovolání, podanému v téže právní věci. Z provedeného dokazování neshledal odvolací soud ani rozpor s tehdy platnými předpisy a ani protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů nemovitostí, které uváděl žalobce ve své žalobě. Také dovolací soud shledává závěry odvolacího soudu odpovídajícími slovnímu znění, obsahu i účelu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Výtky dovolatele směřují jen k jím tvrzené neúplnosti dokazování (bez podstatné a přesvědčivé konkretizace) a k jím tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem, které ovšem podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu je soudům plně svěřeno.

Za těchto okolností nemohl dovolací soud přisvědčit ani tomu, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem, a ani tomu, že by dovolatel důvodně poukazoval na řešení právní otázky (právních otázek), jež by nebyly dosud vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu.

Nebylo tedy možné mít za to, že tu jde o dovolání dovolatele, jež by bylo přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl ve věci úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. července 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu