28 Cdo 1983/2016
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák.



28 Cdo 1983/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. C. , a b) P. P. , obou zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 438/45, proti žalovaným 1) Ing. V. T. , a 2) Ing. V. T. , obou zastoupeným JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 31/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 20 Co 154/2015-298, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 8 C 31/2010-238, jímž tento soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům částku 4.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (a kdy tento rozsudek změnil pouze tak , že žalovaní jsou k přijetí částky oprávněni společně a nerozdílně (výrok I); přitom rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí totiž nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., přičemž není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolateli uplatněné námitky vůči postupu odvolacího soudu v řízení (jenž založil své rozhodnutí na jiných důvodech, než o které je primárně opřel soud prvního stupně) vystihují vady (odvolacího) řízení a nepředstavují kvalifikovanou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím. Přitom platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) a vady řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). K uplatněným procesním námitkám dovolatelů sluší se nad rámec řečeného uvést, že zmiňovaná dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).

O řešení otázky hmotného práva (týkající se výkladu či aplikace příslušné hmotněprávní normy na zjištěný skutkový stav) nejde pak ani v případě námitek vztahujícím se k odvolacím soudem provedené interpretaci smluvního ujednání účastníků (čl. VI. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí), potažmo jeho platnosti a podřatitelnosti v řízení prokázaných okolností dohodnutému vážnému důvodu , pro něž žalobci coby budoucí kupující (po složení zálohy, jíž vrácení se zde domáhají z titulu bezdůvodného obohacení) kupní smlouvu následně neuzavřeli.

Obecně platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srovnej též hlavu II, díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).

Při posouzení dále nastolené otázky určitosti právní úkonu (smlouvy, jejího ustanovení) pak odvolací soud nevybočil ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž je projev vůle určitý, je-li výkladem objektivně pochopitelný a kdy závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet aplikace interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák., zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob; právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím těchto interpretačních pravidel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009). O takový případ neurčitosti smluvního ujednání v souzené věci nejde, přičemž ani ty závěry odvolacího soudu stran podřaditelnosti nastalých okolností vážnému důvodu, pro něž nebyla kupujícími smlouva uzavřena, nejsou zjištěným okolnostem nepřiměřené; zpochybňují-li dovolatelé i tento závěr, upínající se ke konkrétním skutkových okolnostech naplňujícím vážný důvod neuzavření smlouvy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádějí-li, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozhodnutí), pak ovšem vůči těmto výrokům rozhodnutí již žádné konkrétní námitky neuplatňují, ba ani nenaznačují, v čem snad spatřují přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí [a tedy ani neoznačují žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být zvažována přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku a kdy tak absence obligatorních náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) ve vztahu k těmto výrokům současně představuje vadu dovolání, jež brání pokračování řízení o dovolání a jíž nelze odstranit po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.)].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy náklady žalobců, pokud jim vznikly-li v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (v němž však nepřišly již s žádnou další relevantní argumentací) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu