28 Cdo 1983/2005
Datum rozhodnutí: 22.05.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1983/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. V. R., a 2. P. R., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 3. 2. 2005, sp. zn. 23 Co 800/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 215/2003 (žalobců V. R. a P. R., zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. O., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 6. 2003 (jako vzájemný návrh v souvislosti s řízením ve věci sp. zn. 12 C 118/2003 Okresního soudu v Karlových Varech, vyloučený k samostatnému projednání), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 31. 8. 2004, čj. 12 C 215/2003-366. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se vyklizení a předání nebytových prostor (skladů, prodejen a kanceláří), o celkové výměře 2131 m2, v domech čp. 706, 707, 708, 709, 710, 711 a 712 na Mírovém náměstí v O., zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území O. n. O. u Katastrálního úřadu v K. V. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 4.968,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 3. 2. 2005, sp. zn. 13 Co 800/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.095,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že ohledně nebytových prostor, uváděných v žalobě žalobců, bylo v minulosti uzavřeno několik nájemních smluv, z nichž pouze smlouva z 26. 11. 1996 byla uzavřena s oběma žalobci. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že smlouva z 26. 11. 1996 není pokračováním původního nájemního vztahu, založeného smlouvou z 1. 11. 1992, neboť nyní tu na straně nájemců vystupuje nejen původní nájemce P. R., ale i jeho manželka V. R., takže tu jde o nové nájemní vztahy. Odvolací soud z toho dovozoval, že tu bylo třeba vyžádat ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor, před uzavřením smlouvy souhlas obecního úřadu. Na tuto okolnost bylo již v této právní věci poukázáno i v rozsudku dovolacího soudu z 29. 4. 2003 (28 Cdo 1134/2002 Nejvyššího soudu); dovolací soud v tomto svém rozhodnutí poukazoval i na to, že se soudy nevypořádaly s otázkou existence nájemného vztahu, založeného smlouvou z 1. 11. 1992 (která byla uzavřena na dobu určitou, a to do října 2010).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že po nájemní smlouvě z 1. 11. 1992 došlo k novému ujednání smluvních stran, jímž tato smlouva byla změněna, takže je tu nutno posuzovat vztah mezi žalobci a žalovaným městem podle ustanovení § 570 občanského zákoníku tak, že dosavadní závazek tu byl nahrazen závazkem novým, čímž dosavadní závazek zanikl a bylo nutno plnit závazek nový. Podle názoru odvolacího soudu tuto skutečnost potvrdil v průběhu řízení o této právní věci žalobce P. R. a uvedená skutečnost nahrazení původního závazku závazkem novým vyplývala i z usnesení rady M. O. z 12. 11. 1996 č. 312/96. Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že ze zákona č. 116/1990 Sb. nevyplývá, že by tu nebylo možné uzavřít nájemní smlouvu ohledně nebytových prostor s několika nájemci (přičemž jejich postavení ve vztahu k pronajimateli pak vyplývá z ustanovení § 512 odst. 2 občanského zákoníku). Odvolací soud proto (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k výslednému závěru, že tu poměry účastníků tohoto řízení byly upraveny smlouvou z 26. 11. 1996, která nahradila smlouvu z 1. 11. 1992. Nájemní vztah žalobců k nebytovým prostorám, uvedeným v jejich žalobě, tu zanikl na základě výpovědi z 25. 10. 1999, vycházející z nového závazku podle smlouvy z 26. 11. 1996.

Pokud šlo o aplikaci ustanovení § 3 odst. 2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb. (byť i bylo od 3. 12. 1999 zrušeno zákonem č. 202/1999 Sb.) na daný případ, odvolací soud s poukazem na jemu známou judikaturu dovolacího soudu uváděl, že setrvává na závěru, že uvedená smlouva z 26. 11. 1996 je pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu k jejímu uzavření neplatná a užívání nebytových prostor podle ní bylo užíváním bez právního důvodu.

Proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 8. 4. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 8. 6. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože podle názoru dovolatelů rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí, pokud šlo o účastníky řízení v této věci . Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelé především připomínali, že jejich žaloba se týká vyklizení nebytových prostor v domech čp. 706, 707, 708, 709, 710, 711 a 712 v O. n. O. (které jsou všeobecně v městě známy pod označením O. d. P. O. ), že při dražbě v rámci privatizace tohoto obchodního objektu ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. žalobce P. R. vydražil dne 30. 10. 1992 tuto privatizovanou jednotku a nabyl k ní vlastnictví přiklepem licitátora, takže má podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, v nichž je provozní jednotka umístěna, a to vůči žalovanému, který uváděné domovní nemovitosti (v nichž O. d. P. je) nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb. Dne 1. 11. 1992 byla mezi žalobcem P. R. a žalovaným M. O. n. O. uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor v celkové výměře 2.131 m2 a nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou do října 2010; podle názoru dovolatelů k této nájemní smlouvě nebylo třeba souhlasu obce ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb.

Dovolatelé rozhodně nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že v daném případě byla dne 26. 11. 1996 uzavřena žalovaným městem se žalobci P. R. a V. R. smlouva o nájmu nebytových prostor, uvedených v žalobě žalobců (a že tato smlouva byla i následně změněna dodatkem z 12. 11. 1997). Podle názoru dovolatelů je nájemní smlouva z 26. 11. 1996 absolutně neplatná, protože nelze opakovaně sjednat stejná práva a stejné povinnosti k jednomu předmětu nájmu několika různým osobám . Žalobci ke dni podpisu smlouvy z 26. 11. 1996 nebyli bezpodílovými spoluvlastníky, neboť jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 27. 9. 1994, sp. zn. 9 C 244/94, a toto zrušené spoluvlastnictví bylo i vypořádáno dohodou ze 14. 2. 1996. Z obsahu smlouvy z 26. 11. 1996 nevyplývala vůle smluvních stran, která by směřovala k zániku původního závazku (ze smlouvy z 1. 11. 1992) a k jeho nahrazení závazkem jiným.

Dovolatelé dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě žalované město učinilo vůči žalobcům řádnou a účinnou výpověď (z 9. 6. 1998, z 11. 2. 1999 a z 11. 3. 1999) z nájmu nebytových prostor. Dovolatelé jsou naopak toho názoru, že výpověď z 9. 6. 1998 není platná. Platnost této výpovědi nelze dovozovat z rozhodnutí komise majetku žalovaného města z 23. 3. 1998, která rozhodla: Komise souhlasí s tím, aby nebytové prostory v čp. 706 - 712 v O. byly dále pronajímány. Za tyto prostory bude nájemce městu hradit v roce 1998 Kč 460 (m2) rok, v roce 1999 700 Kč (m2) rok a počínaje rokem 2000 se bude výše nájemného zvyšovat o 1,2 násobek inflace. Nájemce bude muset městu předkládat ke schválení podnájemní smlouvy . Dovolatelé z tohoto závěru uvedené komise dovozují, že tu byl dán souhlas k dalšímu pronajímání nebytových prostor a naopak mají za to, že z něj nelze dovozovat, že by v něm druhá věta podmiňovala větu první , tedy udělení souhlasu, jak to tvrdí žalované město.

Dovolatelé nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že by žalobci neplatili řádně nájemné a že by tedy žalované město mělo výpovědní důvod k ukončení nájmu jednostranně před uplynutím sjednané doby trvání nájmu. Dovolatelé v této souvislosti poukazovali na to, že v soudním řízení bylo prokázáno, že nájemné plnili v uplynulé době částkou podstatně vyšší než bylo sjednané nájemné podle smlouvy z 1. 11. 1992 . Podle názoru žalobců tu výpovědní důvod (neplnění smluvních povinností) vůbec nenastal.

Z uvedených důvodů mají dovolávající se žalobci za to, že se právem domáhali zpětného vydání předmětných nebytových prostor do svého výlučného užívání z titulu nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 1992; tyto nebytové prostory žalované město totiž dále pronajímá třetím osobám.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné, neboť jejich dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, a to v odůvodnění rozhodnutí co do účastníka řízení ve věci samé . Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale na zcela jiných skutkových a právních zjištěních, zbavil odvolatele možnosti ochrany v tomto soudním řízení, což vedlo k postižení soudního řízení vadou . K další vadě řízení tu došlo tím, že odvolací soud zcela pominul v odůvodnění svého rozhodnutí platnou a účinnou smlouvu z 1. 11. 1992, ačkoliv byla řádně předložena soudu k důkazu. Rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá na nesprávném právním posouzení věci zejména co do právního závěru, že tu původní závazek ze smlouvy z 1. 11. 1992 zanikl a byl nahrazen závazkem novým, dovozovaným z obsahu listiny nazvané nájemní smlouva z 26. 11. 1996, když totiž z obsahu této listiny nevyplývá vůle stran právního úkonu, která by směřovala k zániku původního závazku a k jeho nahrazení závazkem novým, a to změnou v počtu nájemců a změnou dalších podmínek nájemního vztahu.

Při posuzování přípustnosti tohoto dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z toho, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (na které poukazovali dovolatelé) je dána jen proti v ý r o k u rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn v ý r o k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; v této projednávané právní věci k vydání takového měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu nedošlo. Proto přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit jen podle ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 215/2003 Okresního soudu v Karlových Varech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 3. 2. 2005 (sp. zn. 13 Co 800/2004 Krajského soudu v Plzni) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně dovolacím soudem nebo odvolacími soudy. V řízení o dovolání bylo tu třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V projednávané právní věci (sp. zn. 12 C 215/2003, dříve 12 C 215/2003, dříve 12 C 136/99 Okresního soudu v Karlových Varech) rozhodoval k dovolání dovolatelů P. R. a V. R. proti dříve vydanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 2. 2002, sp. zn. 12 Co 475/2001, i dovolací soud rozsudkem z 29. 4. 2003 (28 Cdo 1134/2002 Nejvyššího soudu ČR). Dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku poukazoval na to, že v souladu i s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu zaujímá právní názor, že závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 3. 12. 1999, plynoucí z nedostatku do té doby obligatorního předchozího souhlasu obce k takové smlouvě podle ustanovení § 3 odst. 2 a odst. 4 uvedeného zákona, se po přijetí zákona č. 302/1999 Sb., kterým byl změněn zákon č. 119/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, dostal do rozporu s ústavně právně zakotvenou rovností účastníků občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení článku 90 Ústavy ČR a článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve vztahu i k článku 2 odst. 3 (a také § 2 odst. 2 občanského zákoníku). K této okolnosti je soud oprávněn přihlédnout i tak, že žalobnímu návrhu pronajimatele na vyklizení nebytových prostor, dovolávajícímu se uvedeného důvodu neplatnosti, není povinen vyhovět. V návaznosti na tento právní závěr dovolací soud měl za to, že v dosavadním řízení v dané právní věci soudy nepromítly do svého rozhodování zmíněnou ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení s uvážením právního stavu, který tu vznikl po přijetí zákona č. 302/1999 Sb.

Dovolací soud ve svém rozsudku z 29. 4. 2003 (28 Cdo 1134/2002 Nejvyššího soudu) také ještě měl za to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly plně s existencí nájemního vztahu založeného smlouvou z 1. 11. 1992 . Dovolací soud proto usuzoval, že v dalším průběhu řízení bude nutno posoudit dosah a platnost výpovědí z nájmu nebytových prostor, daných M. O. n. O. P. R. a V. R.

Z obsahu rozhodnutí vydaných pak v dalším průběhu řízení soudy obou stupňů (tj. z obsahu rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech z 31. 8. 2004, čj. 12 C 215/2003-336, i z obsahu rozsudku Krajského soudu v Plzni z 3. 2. 2005, sp. zn. 13 Co 800/2004) vyplývá, že tu soudy obou stupňů měly při dalším postupu v řízení a při svém rozhodování na zřeteli právní názor zaujatý dovolacím soudem (i když se s ním plně neztotožnily) i pokyny dovolacího soudu, týkající se toho, co je třeba v dalším řízení objasnit a posoudit. V důsledku toho v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu už nedošlo k řešení některé další právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani k řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem (jmenovitě ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor).

Pokud dovolatelé vyslovovaly ve svém dovolání z 8. 6. 2005 nespokojenost s úplností skutkových zjištění ohledně existence, změn a trvání nájemního vztahu, založeného smlouvou z 1. 11. 1992, jakož i ohledně výpovědí daných žalovaným městem žalobcům (jak na nutnost těchto zjištění poukazoval dovolací soud v již uvedeném rozsudku z 29. 4. 2003 /28 Cdo 1134/2002 Nejvyššího soudu/), a také nespokojenost s hodnocením důkazů provedených v tomto soudním řízení, dovolací soud vycházel jednoznačně z právních závěrů, který již byly k těmto otázkám vyjádřeny v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu, která zakotvují důvody, pro něž lze podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Také pokud šlo o dovolateli vytýkané vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud vycházel ze závěrů z uveřejněné judikatury soudů k této otázce. Lze tu poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž takovou vadou řízení, kterou měli na mysli dovolatelé, je nesprávný postup soudu v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), který vedl zejména k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. došlo-li k pochybení při obeslání účastníka řízení k jednání před soudem). Ani v tomto smyslu nebylo dovolacím soudem v daném případě shledáno nic, co by mohlo ovlivnit posuzování výchozí otázky dovolacího řízení, jímž je posouzení přípustnosti dovolání dovolatele.

Jestliže tedy v tomto případě nebyla shledána jiná možnost posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů podle jiného ustanovení občanského soudního řádu než podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, musel dovolací soud posoudit zákonné předpoklady přípustnosti tohoto dovolání podle těchto uvedených ustanovení občanského soudního řádu, jak jsou v nich výslovně stanoveny. Jak již bylo uvedeno, neřešil tu odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 2. 2005 (sp. zn. 13 Co 800/2004 Krajského soudu v Plzni), napadeném dovoláním dovolatelů, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a ani některou právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelů uvedené zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu