28 Cdo 1981/2003
Datum rozhodnutí: 04.02.2004
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1981/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) B. H. a B) Z. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému V. G., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 422/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č. j. 28 Co 168/2003-285, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení žalobcům společně a nerozdílně celkem částku 1.625,- Kč, a to k rukám jejich zástupce Mgr. J. O.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 6. 2002, č. j. 5 C 422/94-252, kterým byl vysloven přechod vlastnického práva k pozemku parc. č. 49/4 v k. ú. Krty ze žalovaného na oba žalobce. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě ) a že byly splněny podmínky aplikace § 8 odst. 1 tohoto zákona. Žalovaný totiž nabyl pozemek v rozporu s tehdy platnými předpisy. Při uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 12. 6. 1990 (k vlastnické transformaci práva osobního užívání pozemku viz § 872 odst. 1 občanského zákoníku) nejednal a nepodepsal dohodu, v níž byl jako nabyvatel užívacího práva uveden, sám žalovaný, ale jeho otec, který nebyl vybaven plnou mocí; tehdejší Státní notářství v Rakovníku dohodu registrovalo dne 21. 6. 1990.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Tvrdil, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam a že je dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Rozhodné právní otázky vymezoval tak, že

- vzhledem k datu dohody o zřízení osobního užívání pozemku nemůže být aplikován § 8 odst. 1 zákona o půdě, neboť k uzavření dohody došlo mimo rozhodné období končící dnem 1. 1. 1990;

- nenalezení ověřené plné moci dané otci žalovaného v notářském spise není podstatné, neboť on otci zmocnění udělil.

Žalovaný dodával, že v nynějším řízení předložením listiny o plné moci prokázal své tvrzení. Rozhodnutí o registraci dohody příslušným státním notářstvím pak nutno považovat za platné; splnění všech zákonných náležitostí dohody bylo věcí posouzení státního orgánu. Posuzovaný právní úkon byl určitý a žalobce nemůže nést odpovědnost za to, že se plná moc v notářském spise nenašla. Dovolatel navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Z hlediska přípustnosti dovolání, která je předpokladem pro přezkum označených dovolacích důvodů, přicházel v úvahu zásadní význam napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

První z dovolatelem označených právních otázek nemohlo přípustnost dovolání vyvolat. Konstantní judikatura dovolacího soudu, z níž lze citovat například rozsudek ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97 (Právní rozhledy č. 1/1999), již dříve dovodila, že § 8 odst. 1 zákona o půdě se vztahuje i na případy, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost, na níž by se vztahovalo právo na vydání, až po 1. 1. 1990 (k relevanci dohody o zřízení práva osobního užívání jako nabývacího úkonu viz rozsudek ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1266/96).

Ale ani řešení druhé právní otázky nebylo způsobilé navodit přípustnost dovolání. Státní notářství v Rakovníku vycházelo při registraci dohody z obsahu spisu zn. R II 782/90; návrh na registraci i dohodu podepsal prokazatelně jako osobní uživatel otec žalovaného. Skutečnost, že jeho podpis nebyl ověřen, není pro posouzení vzniklého stavu rozhodná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 1821/97). Registrující státní orgán tedy oprávněně předpokládal, bez jakékoli zmínky o zastoupení (což dokládá, že plná moc nebyla k návrhu na registraci připojena), že dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavřel s Místním národním výborem v J. v ní označený žalovaný. Pokud ale dohodu sjednal a podepsal otec žalovaného aniž by žalovaný, jak uzavřely obě nižší instance, prokázal své zastoupení otcem při uzavírání dohody -, pak je rozpor mezi projevem vůle osob zúčastněných na dohodě a obsahem dohody zcela evidentní a porušena byla, kromě předpisů uváděných odvolací instancí, též ustanovení § 34, 35 odst. 1 a v důsledcích též § 39 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.

Na shora uvedeném nemůže nic změnit ani předložení fotokopie plné moci nyní v řízení, ani fakt, že vadné rozhodnutí o registraci předmětné dohody učinil tehdejší státní orgán. Neobstojí taktéž námitka žalovaného o absenci jakékoli jeho odpovědnosti na vzniklém stavu: judikatura k otázce rozporu s tehdejšími právními předpisy jako podmínce restituce opakovaně dovodila, že tento rozpor se zjišťuje objektivně, bez zřetele na to, jaký rozhodovací akt k němu vedl a zda se na něm osoba povinná k vydání věci po stránce zavinění podílela či nikoli.

V případě řešení druhé z označených právních otázek tedy nedošlo k posouzení v rozporu s hmotným právem. Nelze shledat ani kontradikci rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu a z hlediska významu vyložených právních závěrů pro judikaturu Nejvyššího soudu nejde o otázku, která by měla zásadní právní význam.

Dovolací soud proto dovolání žalovaného za použití ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Odmítnutí dovolání vyvolalo povinnost žalovaného nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Za vyjádření k dovolání náležela zástupci odměna v základní sazbě 6.200,- Kč, po dvojím krácení za jediný úkon v řízení a odmítnutí dovolání však činila výsledná částka 1.550,- Kč (§ 18 odst. 1, § 14 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.); k této částce byl připočten režijní paušál ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu