28 Cdo 1980/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1980/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. J., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 15.7.2002, sp. zn. 14 Co 393/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 3 C 172/97 (žalobců: 1. M. A., 2. M. N., a 3. H. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 23.3.1992 (v průběhu řízení upravovanou), byl v této právní věci uplatněn žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalujícím dohodu o vydání domu čp. 1524 ve K. se zahradou parc. č. 323/10 (o výměře 2963 m2) a parc. č. 1303 (o výměře 33 m2) s chatou č. 063, se studnou a porosty, oplocením a venkovní úpravou. Tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu, když původní vlastník nemovitosti A. A. byl odsouzen v trestním řízení soudním rozsudkem bývalého Státního soudu z 22.4.1950, sp.zn. Or I/II/ II/5O (později byl ovšem rehabilitován Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 14 Rt 265/90).

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že uvedené nemovitosti koupili jeho rodiče od státu kupní smlouvou z 30.8.1957, která byla uzavřena v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Žalovaný pak získal tyto nemovitosti od svých rodičů na základě smlouvy z 29.6.1981, registrovanou bývalým Státním notářstvím v D. pod sp.zn. R I 221/81.

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 19.1.1993, čj. 3 C 81/92-53, byla žaloba v této právní věci zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze 17.6.1993, sp.zn. 11 Co 80/93, byl však uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení bylo objasněno, zda tu došlo k nabytí nemovitostí od státu rodiči žalovaného smlouvou z 30.8.1957 v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez protiprávního zvýhodnění; podle názoru odvolacího soudu je také třeba objasnit, zda některý z pozemků nebo jeho části nejsou zastavěny stavbou a zda tedy takový pozemek může být vydán.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Domažlicích rozsudkem z 28.9.1993, čj. 3 C 81/92-79, a to tak, že žalobou uplatněný nárok v této právní věci je co do právního základu opodstatněn . Také tento mezitímní rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 2.2.1994, sp.zn. 11 Co 563/93, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl nadále toho názoru, že za dosavadního stavu řízení nelze dosud dovodit spolehlivý závěr, že na daný případ dopadá ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a že dosavadní výsledky řízení neposkytují spolehlivý podklad pro závěr o splnění základní podmínky nároku vůči žalovanému ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně opět zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Poté byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 28.6.1994, čj. 3 C 8/92-109, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít dohodu o vydání věcí, tj. zahrady parc. č. 323/10 a stavební parcely č. 1303 a chatou č. 063 (se studní, porosty, oplocením a venkovní úpravou) ve K. Náklady řízení byly ve prospěch žalovaného stanoveny částkou 628 Kč. Tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 15.2.1995, sp.zn. 14 Co 520/94.

Oba uvedené rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu z 19.10.1997, 3 Cdon 337/96, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení. Dovolací soud byl toho názoru, že podklady pro řešení otázky, zda právní předchůdci žalovaného byli nebo nebyli při uzavření smlouvy z 30.8.1957 protiprávně zvýhodněni, nelze zatím v tomto řízení považovat za komplexní). Také podklady pro posouzení toho smlouvy z 30.8.1957 (o nabytí nemovitostí od státu rodiči žalovaného V. a A. J.) nepovažoval dovolací soud za úplné, přičemž připomínal, že posouzení souladu nebo rozporu uváděné smlouvy s tehdy platnými předpisy, mělo být zaměřeno na to, zda tato smlouva nebyla v rozporu s ustanovením § 104 zákona č. 141/1950 Sb. (tehdy platného občanského zákoníku), s ustanoveními dříve platného vládního nařízení č. 110/1953 Sb., o správě národního majetku rozpočtovými organizacemi, a s ustanoveními vyhlášky č. 118/1954 Sb., kterou se provádělo vládní nařízení o správě národního majetku rozpočtovými organizacemi. Dovolací soud také vytýkal soudům obou stupňů, že nebyla plně objasněna otázka zastavěnosti pozemků, uváděných žalobou, a tedy otázka, zda vydání některého z pozemků nebrání ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Poté, co byla právní věc po zrušení rozsudků soudu obou stupňů dovolacím soudem vrácena k dalšímu řízení, rozhodl Okresní soud v Domažlicích rozsudkem z 1.12.1998, čj. 3 C 172/97-225. Žalovanému bylo uloženo uzavřít dohodu o vydání věcí podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání pozemku parc. č. 323/10 (o výměře 2.813 m2) ve K. Byl však zamítnut žalobní návrh na vydání zbývající výměry pozemku parc. č. 323/10 se studnou, porosty, oplocením a venkovními úpravami. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení 14.889 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Avšak i tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 21.10.1999, sp.zn. 14 Co 436/99. Odvolací soud byl toho názoru, že tu nejsou dány předpoklady ani pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ani pro změnu tohoto rozsudku. Odvolací soud vytýkal především soudu prvního stupně, že nerozhodl výrokem svého rozsudku o celém předmětu řízení, když se zabýval v tomto výroku jen jedním z pozemků, uvedených v žalobě v této právní věci, když ohledně pozemku parc. č. 1303 ve K. bylo rozhodnuto bez dalšího jen ohledně části pozemku , aniž by tato část pozemku byla určitým způsobem vymezena a geometrickým plánem oddělena; nebylo také rozhodnuto ohledně nově vzniklého pozemku parc. č. 323/55 (o výměře 150 m2). Pro neúplnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným.

V dalším řízení u soudu prvního stupně pak došlo k vydání rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 25.11.1999, čj. 3 C 172/97-275. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalovanému V. J., aby se žalobcem A. A. uzavřel dohodu o vydání pozemku parc. č. 323/10 (o výměře 2.813 m2) ve K. se studnou a dále pozemku parc. č. 323/55 (o výměře 150 m2). Byl však zamítnut žalobní návrh týkající se pozemku parc. č. 1303 (o výměře 33 m2) ve K., jakož i chaty č. 063 na této parcele a dále i porostů, oplocení a venkovních úprav na pozemku parc. č. 322/55 ve K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Domažlicích soudní poplatek 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vycházel z toho, že A. A. je oprávněnou osobou, jejíž majetek propadl ve prospěch státu v trestním řízení soudním, avšak byl později rehabilitován usnesením Krajského soudu v Plzni z 30.8.1990, sp.zn. 14 Rt 265/90 a výrok soudu o propadnutí majetku státu bylo tu třeba považovat za zrušený. Výzvu k vydání věcí učinil A. A. 8.9.1991, ale žalovaný vydání nemovitostí odmítl dopisem z 18.9.1991. A. A. se v minulosti stal vlastníkem zahrady parc. č. 323/10 ve K. na základě postupní smlouvy z 22.10.1945; pozemek oplotil, zřídil kopanou studnu a na pozemku vysázel ovocné stromy i jehličnany a zřídil na pozemku záhony.

Soud prvního stupně měl za prokázáno, že původní pozemek č. 323/10 ve K. zahrnuje v současné době i stavební parcelu č. 1303 (o výměře 33 m2) s chatou č. 063, stavební pozemek parc. č. 1153, zastavěný objektem garáže, zahradu parc. č. 323/55 (o výměře 150 m2) a posléze pozemek parc. č. 323/10 (o výměře 2893 m2). Od původní parcely č. 323/10 ve K. se nejprve oddělil pozemek parc. č. 1303 (o výměře 33 m2) a později i zahrada parc. č. 323/55; parcela č. 1155 (o výměře 19 m2) s garáží nebyla v průběhu řízení upraveným žalobním návrhem požadována k vydání.

Rodiče žalovaného získali pozemek č. kat. 323/10 ve K. na základě uzavřené smlouvy z 30.8.1957 za 4.898,40 Kč; na stavbu chaty na tomto pozemku bylo vydáno stavební povolení a nemovitost byla později rodiči žalovaného převedena na žalovaného smlouvou z 11.12.1984. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení vyhlášky č. 127/1957 Úředního listu a na instrukci č. 27/1956 Sbírky instrukcí (ve znění instrukce č. 44/1957 Sbírky instrukcí) dovozoval, že pokud právní předchůdci žalovaného obdrželi na zahradu pozemek o výměře 2.963 m2, byli takto z hlediska tehdy platných předpisů o drobné občanské výstavbě protiprávně zvýhodněni. Žalovaného proto považoval soud prvního stupně za povinnou osobu k vydání nemovitostí oprávněné osobě ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda vydání v žalobě uvedených pozemků nebrání ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedený soud vycházel z toho, že pozemek parc. č. 1303 (o výměře 33 m2) ve K. je zastavěn stavbou chaty č. 063 a že uvedená parcela byla takto zastavěna až po převzetí věci státem. V takovém případě je rozhodující pouze to, že stavba existuje a není podstatné, komu vlastnicky patří.

Pokud šlo o věci na pozemku parc. č. 323/10 ve K., měl soud prvního stupně za to, že tu jde o jiné věci, než které tu byly na pozemku při jeho převzetí státem. Stromy, které jsou v současné době na pozemcích, nejsou totožné se stromy původními. Plot (původně dřevěný) byl nahrazen v roce 1957 plotem s ocelovými sloupky; studna je původní, ale je nyní bezcennou (podle posudku znalkyně); také v žalobě uváděné venkovní úpravy pozemku nejsou tu věcmi původními, které byly pořízeny původně.

Soud prvního stupně proto žalobě v této právní věci vyhověl ohledně pozemku parc. č. 323/10 (o výměře 2813 m2) se studnou na této parcele, jakož i ohledně pozemku parc. č. 323/55 (o výměře 150 m2); jinak byla žaloba zamítnuta. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.

O odvolání žalovaného V. J. i o odvolání původního žalobce A. A. rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 29.11.2000, sp.zn. 14 Co 59/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému V. J. uzavřít se žalobkyněmi M. A., M. N. a H. N. (jako právními nástupkyněmi původního žalobce A. A.) dohodu o vydání pozemku parc. č. 323/10 (o výměře 2813 m2), studny na tomto pozemku a pozemku parc. č. 323/55 (o výměře 150 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 1524 pro obec a katastrální území K., každé ze žalobkyň jednou ideální třetinou. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v jeho zamítavém výroku ohledně pozemku parc. č. 1303 (o výměře 33 m2) ve K. a chaty č. 063 na tomto pozemku a také porostů, oplocení a venkovních úprav na pozemku parc. č. 323/55 ve K. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 7.778 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.845 Kč v téže lhůtě.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku především poukazoval na to, že v průběhu řízení zemřel dne 15.2.2000 původní žalobce A. A. a podle výsledků řízení o dědictví po něm (vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 29 D 476/2000) soud pokračoval v řízení s jeho dědičkami, na které přešel nárok rovným dílem.

Odvolací soud shledal důvodným jen odvolání žalovaného.

Odvolací soud vycházel z toho, že původní žalobce A. A. byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., ale nedospěl naproti tomu k závěru, že by žalovaný byl povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud poukazoval na ustanovení vyhlášky č. 127/1957 Úředního listu, o správě národního majetku, a vzhledem k ustanovením tohoto právního předpisu měl za to, že za protiprávní zvýhodnění při převodu pozemku parc. č. 323/10 ve K. smlouvou z 30.8.1957 nelze považovat to, že nabyvatelům byl prodán pozemek tehdy ve výměře 2996 m2, neboť šlo o pozemek tvořící jeden celek zahradu a nešlo o pozemek, který by byl teprve určen k výstavbě rodinného domku, chaty nebo ke zřízení zahrady. Bývalý národní výbor tu dal při prodeji přednost místním občanům před těmi, kteří v obci nebydleli, jakož i před těmi, kteří měli zájem jen o část pozemku, aby totiž byl zachován vytvořený půdní celek.

Vzhledem k tomu, že nebyly shledány důvody na straně žalovaného ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se tím, zda pozemek (jeho část) lze či nelze vydat ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud šlo o vysázené porosty jsou součástí pozemku a sdílejí právní osud pozemku; pokud šlo o chatu, vybudovanou na pozemku, a o venkovní úpravy, jejich vydání bylo rovněž navrhováno, byly zřízeny až po převzetí pozemku státem.

Z uvedených důvodů změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobní návrh žalobkyň na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání všech v žalobě uváděných pozemků byl zamítnut; výrok soudu prvního stupně o zamítnutí části žalobního návrhu byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

O dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 29.11.2000, sp.zn. 14 Co 59/2000, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 28.3.2002, 30 Cdo 440/2001. Dovolací soud rozhodl jedním výrokem svého rozsudku tak, že zamítl dovolání žalobkyň směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se pozemku parc. č. 1303 (o výměře 33 m2) ve K. a chaty č. 063 na tomto pozemku, jakož i porostů, oplocení a venkovních úprav (náhrada nákladů řízení o dovolání tu nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána). Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29.11.2000, sp.zn. 14 Co 59/2000, ve všech ostatních výrocích tohoto rozsudku a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud uváděl, že závěry odvolacího soudu o tom, že v daném případě nedošlo k naplnění předpokladů uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze plně hodnotit jako mající oporu v provedeném dokazování; konkrétně nepokládal dovolací soud za plně vysvětlující to, jak odvolací soud posoudil výpověď svědkyně S., že totiž nezaujal žádný výsledný závěr jmenovitě k otázce věrohodnosti výpovědi této svědkyně.

Odvolací soud pak vynesl rozsudek z 15.7.2002 (sp.zn. 14 Co 393/2002 Krajského soudu v Plzni), jímž změnil odvoláním žalovaného napadený rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 25.11.1999, čj. 3 C 172/97-275, tak, že žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu, podle níž žalovaný V. J. vydává žalobkyním M. A., M. N. a H. N. (každé z nich jednou ideální třetinou) zahradu parc. č. 323/10 (o výměře 2813 m2) se studnou na tomto pozemku a dále zahradu parc. č. 323/55 (o výměře 150 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 1524 pro obec a katastrální území K. u Katastrálního úřadu v D. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení odvolacího 44.536 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (zatím co náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána).

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, když tento skutkový stav nedoznal v odvolacím řízení změny .

Žalobkyně pokládal odvolací soud za právní nástupkyně (dědičky) původní oprávněné osoby (ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb.) A. A., otce žalobkyň. Při posuzování toho, zda je žalovaný povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel odvolací soud z toho, že žalovaný je osobou blízkou synem původních nabyvatelů nemovitostí od státu V. a A. J., kteří sice smlouvou z 30.8.1957 koupili žalobkyněmi uváděné nemovitosti za cenu (4.898 Kč), která neodporovala tehdy platným cenovým předpisům, neboť nebyla podstatně nižší než obecná cena těchto nemovitostí, ale vycházeje z právních závěrů dovolacího soudu, obsažených v jeho zrušovacím rozsudku z 28.3.2000 (30 Cdon 440/2001 Nejvyššího soudu) dospěl odvolací soud k závěru, že uvedení nabyvatelé nemovitostí od státu byli při jejich získání protiprávně zvýhodněni. Nabyvatelé nemovitostí tu získali pozemek (zahradu), sloužící k rekreaci, o výměře 2996 m2, zatím co tehdy platné předpisy (vyhláška č. 127/1957 Úředního listu, jakož i směrnice Ústřední správy pro bytovou a občanskou výstavbu č. 27/1956 Sbírky instrukcí ve znění instrukce č. 41/1957 Sbírky instrukcí) omezovaly rozsah pozemků, které bylo možné získat ze státního majetku pro účely stavby rodinných domků nebo pro rekreaci maximálně na 800 m2. Vzhledem k tomu odvolací soud shledal předpoklady pro potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, avšak vzhledem k připuštěné změně žalobního návrhu žalobkyň přikročil v tomto smyslu ke změně rozsudku soudu prvního stupně. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení z 12.8.2002, sp.zn. 14 Co 393/2002) byl doručen advokátovi, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 29.8.2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu v Domažlicích dne 30.9.2002 (v pondělí následujícím po neděli 29.9.2002), tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s použitím i ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu).

Dovolatel navrhoval ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, neboť odvolací soud ve svém ústním vyhlášení rozsudku připustil dovolání, což odůvodnil skutečností, že v dané věci již několikráte rozhodl zcela opačně, než v posledním rozhodnutí poté, co původní rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím soudem . Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a zjištěné skutečnosti nesprávně právně posoudil .

Dovolatel zdůrazňoval, že není správný skutkový závěr soudů obou stupňů, že by pozemek o výměře 2996 m2 ve K. získali právní předchůdci žalovaného k rekreaci. Nic takového nebylo ve smlouvě z 30.8.1957 o převodu nemovitosti a v době tohoto převodu neexistoval žádný územní plán, který by pozemky určoval k rekreaci. Převáděný pozemek byl stále zapsán v pozemkové knize jako zahrada. Proto na tento převod nebylo možné aplikovat článek 18 vyhlášky č. 127/1957 Úředního listu, když převáděný pozemek byl již zahradou a nebyl tedy převáděn teprve ke zřízení zahrady. Převod byl také uskutečněn v obecném zájmu (jak to mělo na zřeteli ustanovení článku 18 odst. 1 vyhlášky č. 127/1957 Úředního listu); šlo o pozemek, o který se nikdo nestaral, podléhal zkáze a narušoval svým stavem okolní prostředí. Vyhláška č. 127/1957 Úředního listu ani neobsahovala ustanovení o maximální přípustné výměře pozemků a odkaz na směrnice Ústřední správy pro bytovou a občanskou výstavbu č. 27/1956 Sbírky instrukcí tu nebyl na místě, neboť ta se týkala postupu při usměrňování drobné výstavby a nikoli převodů pozemků. Převody pozemků v takovém rozsahu jako v daném případě (2.996 m2) byly v místě a v době převodu podle smlouvy z 30.8.1957 zcela běžné.

Dovolatel poukazoval také na to, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by při přípravě převodu pozemku podle smlouvy z 30.8.1957 byla porušena pravidla výběru zájemců o koupi pozemku anebo že by ze strany převádějícího národního výboru šlo o porušení zásad hospodárnosti. Nebylo v řízení přesvědčivě doloženo, že by pozemek parc. č. 323/10 ve K. bylo možné prodat za vyšší cenu, než byla sjednána v kupní smlouvě z 30.8.1957.

Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu není opřeno o již dříve v řízení provedené důkazy a jejich odpovídající zhodnocení; rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě je spíše rozhodnutím na základě společenské objednávky než rozhodnutí opírajícím se o zjištěné skutečnosti, posouzené z hlediska platného práva. Odvolací soud ostatně po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu neprováděl již žádné další důkazy, ani neopakoval důkazy již dříve provedené.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouštěl.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již uváděném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, bylo dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci, nelze činit jen na základě formálního označení výroku rozsudku, nýbrž především s přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.

V daném případě odvolací soud rozhodl v odstavci I. výroku svého rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že mění rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a III. , ale změna rozhodnutí ve věci samé spočívala v tom, že povinnost žalovaného uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 323/10 ve Kdyni a pozemku parc. č. 323/55 ve K. byla uložena místo vůči původnímu žalobci A. A. nyní vůči jeho dědičkám M. A., M. N. a H. N. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebyla uplatněna námitka zpochybňující právní nástupnictví uvedených žalobkyň po původním žalobci A. A. Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu šlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ve věci samé, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nešlo tu také o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku téhož soudu proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto i zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení neshledal dovolací soud v daném případě splněny.

V této právní věci odvolací soud ve svém rozsudku z 15.7.2002 (sp.zn. 14 Co 393/2002 Krajského soudu v Plzni), proti němu směřuje dovolání dovolatele, nevyslovil ve výroku rozsudku, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání, jak to bylo výslovně stanoveno v ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nebylo rovněž shledáno a ani dovolatelem tvrzeno, že by ze strany dovolatele byl učiněn, nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jak to umožňovalo ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Žádné z těchto zákonem stanovených v úvahu přicházejících předpokladů přípustnosti dovolání nebyl tedy v daném případě u dovolání dovolatele splněn. Nezbylo proto dovolacímu soudu než odmítnout dovolání dovolatele jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 238 odst. 1 písm. a/ a b/, § 239 odst. 1 a 2 a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání žalovaného použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobkyň k dovolání žalovaného, vyjadřujícího procesní stanovisko žalobkyň, přednesená již v průběhu řízení před odvolacím soudem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu