28 Cdo 1976/2009
Datum rozhodnutí: 15.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1976/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení částky 52.765,- Kč s příslušenstvím a částky 4.153,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 151/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 39 Co 135/2005-141, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


A. Předchozí průběh řízení


Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 1. 2003 domáhala na žalované zaplacení částky 52.765,- Kč s příslušenstvím a částky 4.153,50 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem ve věcech výkonu rozhodnutí proti povinnému S. a.s., vedených u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 E 468/98 (dále jen první výkon rozhodnutí ) a pod sp. zn. 49 E 584/2000 (dále jen druhý výkon rozhodnutí ). V prvním výkonu rozhodnutí měl nesprávný úřední postup spočívat v tom, že soud nepřiznal žalobkyni (jako oprávněné) osvobození od soudního poplatku. V druhém výkonu rozhodnutí mělo podle žalobkyně dojít k průtahům, které způsobily, že se dlužnou částku (shodnou s žalovanou částkou v projednávané věci) nepodařilo vymoci předtím, než byl na povinného prohlášen konkurs.


V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. 39 Co 135/2005-141, odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12.1.2005, č.j. 10 C 151/2003-111, kterým byla žaloba zamítnuta. Nárok na náhradu škody z prvního výkonu rozhodnutí posoudil odvolací soud jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kterým byl zamítnut návrh na osvobození žalobkyně od soudního poplatku. V projednávané věci však nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podle něhož lze nárok uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost změněno nebo zrušeno příslušným orgánem. V druhém výkonu rozhodnutí pak odvolací soud žádné průtahy ani jiný nesprávný úřední postup neshledal, neboť v předmětné věci bylo o návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí ze dne 3.5.2000 rozhodnuto dne 9.6.2000 a následně byly soudními vykonavatelkami dne 23.8.2000 bezvýsledně prověřeny tři provozovny povinného. Ve dnech 11. a 13. 12. 2000 byli vyslýcháni jednatelé povinného a dne 20.2.2001 byl proveden další bezvýsledný pokus o soupis movitých věcí. Usnesením ze dne 20.3.2001, č.j. 8 K 122/98-56, prohlásil Krajský soud v Ostravě na povinného konkurs.


B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Konkrétně v dovolání ze dne 2.6.2006 a 19.5.2009 namítala, že


k průtahům v řízení o prvním výkonu rozhodnutí došlo v důsledku nesprávného posouzení sociální situace žalobkyně soudem prvního stupně a nepoučením, jak dále postupovat,


druhý výkon rozhodnutí byl nařízen téměř rok před prohlášením konkursu na povinného, a proto nic nebránilo provedení výkonu, zvláště když v konkursu byly sepsány movité věci v pořizovací ceně 1.102.840,- Kč,


obecné soudy mají vykládat ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem, přičemž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 272/2002 a IV. ÚS 690/2001,


v případě chybějící zákonné úpravy má soudce ústavní povinnost dotvořit právo, přičemž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/2005 a Pl. ÚS 45/04,


o výkonu pravomoci lze hovořit pouze tam, kde je nade vší pochybnost zřejmé, že je vykonáván v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02).


Podáním ze dne 20.6.2006 žalobkyně dovolání doplnila o další skutečnosti, které podle ní zakládají nesprávný úřední postup soudu v druhém výkonu rozhodnutí. Jmenovitě uvedla, že


nebyla přizvána k soupisu movitých věcí, ačkoli o přizvání žádala,


vykonavatelé nedbali seznamu provozoven povinného, který v druhém výkonu rozhodnutí soudu zaslala, a navštívili pouze jeho sídlo,


soud v druhém výkonu rozhodnutí nevyslechl statutární orgány povinného, nýbrž pouze převzal protokoly o jejich výslechu v jiném řízení o výkon rozhodnutí,


důsledkem nesprávného úředního postupu v prvním výkonu rozhodnutí se propadla v pořadí věřitelů ze čtvrtého na dvanácté místo, čímž ztratila reálnou šanci na uspokojení své pohledávky,


soud prvního stupně nesprávně zamítl návrh na výslech soudce Mgr. J. O., který v prvním výkonu rozhodnutí u Okresního soudu v Karviné rozhodoval.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


C. Přípustnost


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud nemohl přihlédnout k návrhům žalované (ze dne 30.3.2009, 20.5.2009, 10.6.2009 a 11.6.2009), kterými se žalobkyně domáhala ustanovení jiného advokáta než JUDr. D. S. s tím, že nemá její důvěru, neboť proti ní vede spor o náhradu škody. Advokátka JUDr. D. S. byla žalobkyni ustanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.4.2006, č.j. 10 C 151/2003-156, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9.3.2009, č.j. 39 Co 414/2008-204, proti němuž není podle § 237-239 o.s.ř. dovolání přípustné. Zároveň se nejedná ani o vadu řízení před odvolacím soudem, neboť otázka důvěry žalobkyně v advokátku JUDr. S. vyvstala až v rámci řízení o dovolání. I kdyby se o takovou vadu jednalo, není Nejvyšší soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání - oprávněn vadu řízení přezkoumávat z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než jednat s JUDr. S. jako s řádnou zástupkyní žalobkyně.


Protože dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přínotpustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání není přípustné.


K námitkám žalobkyně (ad a/ a i/) týkajícím se prvního výkonu rozhodnutí.


Podstatou námitek žalované vůči prvnímu výkonu rozhodnutí je skutečnost, že jí jako oprávněné nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 10. 1998, č.j. 36 E 468/98-29, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.11.1998, č.j. 13 Co 1313/98-44. Dovolání žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5.10.1999, č.j. 21 Cdo 1592/99-59. Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož v tvrzených nárocích z prvního výkonu rozhodnutí nejde o nárok z nesprávného úředního postupu v smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž o nárok z nezákonného rozhodnutí, neboť tvrzený nesprávný úřední postup má spočívat v tom, že soud nesprávně posoudil sociální situaci žalobkyně, a proto ji neosvobodil od soudního poplatku. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze podle § 8 odst. 1 cit. zákona uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. K tomu však v projednávané věci nedošlo, a proto odvolací soud rozhodl správně, když žalobkyni tvrzený nárok nepřiznal.


Pro úplnost dovolací soud uvádí, že tvrzení žalobkyně, podle něhož je soud nepoučil, jak postupovat po podání dovolání proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 13 Co 1313/98-44, neodpovídá skutečnosti. Podle záznamu v přiloženém spise o prvním výkonu rozhodnutí vyzval Okresní soud v Karviné žalobkyni usnesením ze dne 7.4.1999, č.j. 36 E 468/99-52, aby si zvolila zástupcem advokáta a poučil ji, jak má dovolání doplnit, a dále dne 14.4.1999 vyzval žalobkyni k úhradě soudního poplatku, přičemž obě písemnosti byly žalobkyni doručeny dne 26.4.1999. Soud nemohl ustanovit žalobkyni advokáta, neboť žalobkyni nebylo pravomocně přiznáno osvobození od soudního poplatku, žalobkyně navíc netvrdila, že by na její straně došlo ke změně sociálních poměrů, a zástupce je možno účastníkovi ustanovit, jen jsou-li u něho předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (srov. § 30 odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31.12.2000). Pokud žalobkyně namítá, že se v pořadí oprávněných propadla, pak uvedená skutečnost byla způsobena zastavením řízení usnesením ze dne 11.5.1999, č.j. 36 E 468/98-53, pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tj. postupem v souladu se zákonem.


K otázce (ad b/) prohlášení konkursu jako překážky výkonu rozhodnutí.


Podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném ke dni prohlášení konkursu na povinného S., a.s., má prohlášení konkursu ten účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu z tohoto ustanovení vyplývá pro soud jediný zásadní požadavek soud (a osoby, které mu ve vykonávacím řízení poskytují nezbytnou součinnost) je povinen zdržet se po prohlášení konkursu (po dobu trvání konkursu) všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován (srov. bod XXVI., str. 194/370 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998 pod poř. č. 52). Tento závěr odpovídá tomu, že po prohlášení konkursu se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně v jiném (konkursním) režimu; po zrušení konkursu, nebyla-li v něm věřitelova pohledávka zcela uspokojena, a je-li k dispozici potřebný majetek, pak lze v nařízeném výkonu pokračovat jeho provedením (§ 45 odst. 1, 2 konkursního zákona) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003). Odvolací soud proto nepochybil, když posoudil jako správný postup Okresního soudu v Karviné, který po prohlášení konkursu v druhém výkonu rozhodnutí nepokračoval.


Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož před prohlášením konkursu na majetek povinného nedošlo v druhém výkonu rozhodnutí k průtahům. Za průtahy v řízení lze podle konstantní judikatury soudů považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2005, sp. zn. I. ÚS 641/2004). V případě druhého výkonu rozhodnutí nelze dospět k závěru, že by soud zůstával delší dobu nečinný. Lze naopak konstatovat, že aktivně pátral po movitých věcech povinného. Např. dne 26.6.2000 došlo Okresnímu soudu v Karviné sdělení dopravního inspektorátu, podle něhož povinný nebyl držitelem motorových vozidel, dne 23.8.2000 byly bezvýsledně prověřeny sídlo a dvě provozovny povinného, dne 11. a 13. 12. 2000 byli vyslechnuti jednatelé povinného, dne 20.2.2001 byl proveden bezvýsledně další pokus o soupis, to vše za situace, kdy proti povinnému byla vedena řada dalších výkonů rozhodnutí, a soud měl proto ze své úřední činnosti představu o majetkových poměrech povinného.


K námitce (ad f/) nepřizvání k soupisu movitých věcí.


Právo oprávněného být přítomen soupisu bylo do občanského soudního řádu (jmenovitě § 326 odst. 4) vloženo až novelou č. 30/2000 Sb., s účinností od 1. 1. 2001, a proto je uvedená námitka důvodná pouze, pokud se týká pokusu o soupis, který byl učiněn dne 20.2.2001. Podle protokolu o bezvýslednosti předmětného soupisu však byla nemovitost prázdná, a nelze proto předpokládat, že za přítomnosti žalobkyně by nějaké věci sepsány byly. Z uvedeného důvodu plyne, že namítané procesní pochybení nebylo příčinou vzniku škody na straně žalobkyně.


K námitce (ad g/), podle níž vykonavatelé neprověřili provozovny povinného označené žalobkyní.


K uvedené námitce odvolací soud zjistil, že neodpovídá skutečnosti, neboť podle obsahu exekučního spisu byly v druhém výkonu rozhodnutí prověřeny tři provozovny povinného. Skutkovými zjištěními odvolacího soudu je přitom dovolací soud vázán (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.).


K námitkám (ad j/ a h/) neprovedení navržených důkazů.


Podle konstantní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008).


V projednávané věci soud prvního stupně vysvětlil, proč nevyslechl navrhovaného svědka soudce Okresního soudu v Karviné Mgr. J. O.. Odvolací soud se předmětnou otázkou nezabýval, protože nebyla v odvolacím řízení namítána. Nelze tedy dovodit, že by zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Výslech jednatelů povinného byl v druhém výkonu rozhodnutí správně exekučním soudem nahrazen připojením protokolu z jejich výslechu v jiném exekučním řízení proti témuž povinnému, neboť předmětem obou výslechů bylo zjištění, kde se nachází movité věci povinného, a nebylo možno předpokládat, že by jednatelé vypovídali v řízení o návrhu žalobkyně jinak. Uvedený postup byl navíc vhodný i z hlediska procesní ekonomie.


K argumentaci nálezy Ústavního soudu (ad c/, d/ a e/).


Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Žalobkyně sice ve svém dovolání cituje některá rozhodnutí Ústavního soudu, neuvádí však, jaký dopad by citovaná rozhodnutí podle ní měla mít na projednávanou věc. Jmenovitě tak dovolacímu soudu není zřejmé, v jakém směru nevyložil odvolací soud jednoduché právo ústavně konformním způsobem, kde spatřuje žalobkyně mezeru v právu, kterou by byl odvolací soud povinen zaplnit, případně v čem odvolací soud překročil svou pravomoc, resp. v čem je výkon jeho pravomoci poznamenaný libovůlí. Dovolací soud se proto nemohl uvedenými námitkami podrobněji zabývat.


Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože žalobkyně nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 15. července 2009


JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.


předsedkyně senátu