28 Cdo 1973/2014
Datum rozhodnutí: 11.11.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 712a obč. zák.



28 Cdo 1973/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Mgr. V. S. , a b) Ing. V. S. , oběma B., zastoupených Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti žalovaným 1. Ing. K. F. (dříve Ch.) , N. M. n. M., a 2. P. F. , Ž. n. S., zastoupeným Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o zaplacení částky 356.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 68/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2013, č. j. 49 Co 195/2012-200, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2014, č. j. 49 Co 195/2012-234, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 31 C 68/2006-145, uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 356.400,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se uvedené částky dožadovali jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných užíváním bytové jednotky a garáže náležící do společného jmění žalobců v době od 27. 4. 2004 do 17. 1. 2006. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti, k nimž bylo ke dni 27. 4. 2004 vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo žalobců, na základě nájemní smlouvy, jíž jí byly přenechány k dočasnému užívání do 15. 4. 2004. Rozhodčím nálezem ze dne 29. 9. 2005 jí byla posléze uložena povinnost nemovitosti vyklidit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodčího nálezu, jež nastala dne 17. 10. 2005. Žalovaní přitom nemovitosti užívali v době od 16. 4. 2004 do vyklizení dne 17. 10. 2006 společně. Soud shledal, že takto na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení v smyslu § 451 a násl. obč. zák. ve výši znaleckým posudkem určeného nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 49 Co 195/2012-200, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2014, č. j. 49 Co 195/2012-234, změnil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům částku 356.400,- Kč, tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 356.400,- Kč (výrok I.), zatímco ve zbylé části výroku I. i ve výroku II. rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné (vyjma nepřezkoumatelné části výroku I. o úrocích z prodlení) a odpovídající skutkovým zjištěním, náležitě podpořeným provedeným dokazováním. Užívali-li žalovaní předmětné nemovitosti, ač právní důvod na straně 1. žalované odpadl a na straně 2. žalovaného nikdy nebyl, aniž by za to poskytli žalobcům peněžní protihodnotu, bezdůvodně se na jejich úkor obohatili v rozsahu odpovídajícím nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Solidární povinnost žalovaných v souladu s § 511 odst. 1 obč. zák. vyplývá z povahy věci a lze ji dovodit (dle § 853. obč. zák.) i z obsahově nejbližšího § 701 odst. 2 obč. zák. Aktivní solidarita žalobců je dána § 145 odst. 4 a § 853 obč. zák. Soudem prvního stupně stanovená výše obohacení odpovídá znaleckému posudku, jehož obsah i závěry nebyly námitkami žalovaných zpochybněny a o jehož správnosti není důvodu pochybovat. Odvolací soud tedy co do požadované jistiny rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve vyjádření solidarity závazku, nepodloženost výroku o úrocích z prodlení jej však vedla ke zrušení zbylé části rozhodnutí.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího ve smyslu § 237 o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé zrekapitulovali průběh řízení a vytkli odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkami, jimiž v doplnění odvolání zpochybnili aktivní věcnou legitimaci žalobců a jejichž prostřednictvím poukazovali na nově zjištěné skutečnosti dokládající, že se žalobci nikdy nestali vlastníky předmětných nemovitostí. Za absolutně neplatnou označili smlouvu, jíž žalobci měli nabýt vlastnické právo k nemovitostem, a vyzdvihli spekulativnost následného prodeje nemovitostí zpět původním vlastníkům. Odvolací soud dle nich ignoroval tvrzení zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobců. Vyzdvihli dále, že před soudy obou stupňů brojili proti správnosti a použitelnosti posudku, jenž s ohledem na absenci nezbytných náležitostí nebyl v nalézacím řízení použitelný jako důkaz znaleckým posudkem, nýbrž pouze jako důkaz listinný. Rozhodné skutečnosti, jež si žádaly odborného posouzení, měly být zjišťovány odborným vyjádřením orgánu veřejné moci, případně soudem ustanoveným znalcem. Dovolatelé mají za to, že závěr odvolacího soudu o neexistenci námitek dovolatelů v tomto směru je dezinterpretací průběhu dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na neúplných skutkových zjištěních, přičemž tato vada vyústila v nesprávné právní posouzení. Soudy dle dovolatelů taktéž opomněly, že se nejednalo o bezesmluvní užívání, ale že v rozhodné době jim byla rozhodčím nálezem stanovena lhůta k vyklizení. Obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osob, jimž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, případně do uplynutí lhůty pro vyklizení, se dle § 712a obč. zák. řídí § 687 až 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 obč. zák., tedy i ustanoveními § 696 až 699 obč. zák. o nájemném a plněních poskytovaných s užíváním bytu. Z uvedeného se podává, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má povinnost do uplynutí posledního dne k vyklizení bytu platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající sjednanému nájemnému. Rozhodnutí rozhodčího soudu založilo po dobu trvání lhůty k vyklizení specifické právo bydlení, na nějž dopadá právní režim ustanovení § 712a obč. zák., jak dovozuje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentovaná například rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 1730/2008 a sp. zn. 28 Cdo 514/2009. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé však nepředestřeli Nejvyššímu soudu žádnou otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné a důvodné ve smyslu citovaných ustanovení. Poukazují-li na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu akcentující, že v souladu s § 712a obč. zák. svědčí i po zániku nájemního vztahu dosavadním nájemníkům bytu specifické právo bydlení, pomíjí zásadní odlišnost řešeného sporu od těch, na něž dopadá § 712a obč. zák., případně jeho analogická aplikace (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 827/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 252/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3547/2007, a judikaturu v těchto rozhodnutích odkazovanou). Vznik práva bydlení dle § 712a obč. zák. se odvíjí od hmotným právem stanovených předpokladů vyjadřujících chráněnost nájmu bytu a umožňujících dosavadnímu nájemci v zákonem daných případech v bytě setrvat i po zániku nájmu do doby, než uplyne lhůta, během níž má byt uvolnit, vymezená skutečnostmi, jimiž zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vyklizení výslovně podmiňuje. Ustanovení § 712a obč. zák. logicky navazuje na další ustanovení občanského zákoníku (zejména § 711 a § 711a) výslovně upravující, do kdy je nájemník po skončení nájemního vztahu povinen byt vyklidit, a zodpovídá otázku, jak je v době od skončení nájmu do doby, než je po nájemci možno požadovat vyklizení bytu, třeba pohlížet na vztahy mezi dosavadním pronajímatelem a nájemcem. V projednávané věci dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jež nebyly v dovolacím řízení zpochybněny, zanikl nájemní vztah uplynutím doby, po níž byly nemovitosti žalované přenechány k dočasnému užívání. S tímto způsobem skončení nájemního vztahu ovšem občanský zákoník nespojuje právo byt obývat i po určitou dobu po jeho zániku a nájemce je povinen byt vyklidit k datu odpovídajícímu smluvnímu ujednání o délce nájemního vztahu. Žalovaná, která si již v době uzavírání smlouvy musela být vědoma dočasnosti nájemního vztahu, měla byt vyklidit uplynutím doby, na niž byl nájem sjednán, a pokračovala-li v užívání nemovitostí i po té, neměla k tomu žádné oprávnění, a užívala je tedy bez právního důvodu. Relevantní argumenty, jimiž by poukazovali na nesprávnost úvah soudů, jež v této situaci zjevně nedovodili ani možnost analogického použití § 712a obč. zák., dovolatelé ve svém podání nepředestírají. Byla-li žalované posléze rozhodčím nálezem, vydaným se značným odstupem po zániku nájemního vztahu uplynutím doby, na níž byl sjednán, určena pariční lhůta k vyklizení nemovitostí jeden rok, šlo o lhůtu procesního charakteru. Tato lhůta vyjadřovala především termín, do nějž měla být rozhodnutím uložená povinnost splněna, a určovala tak v podstatě okamžik vykonatelnosti rozhodnutí, nebyla však sama o sobě způsobilá formovat hmotná práva a povinnosti účastníků způsobem, jímž to činí zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku doplňovaná jeho § 712a. Procesní úprava dává orgánům rozhodujícím o právech a povinnostech účastníků občanskoprávních vztahů možnost stanovit lhůtu, v níž mají splnit své závazně určené povinnosti vyvěrající z hmotného práva, nepředpokládá však, že by tímto měly být současně zcela nad rámec hmotněprávní úpravy v podstatě nově konstruovány vztahy mezi účastníky (srov. § 1, § 2 o. s. ř. a § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Mimoto lze podotknout, že ohledně nájmu garáže je již pojmově vyloučeno aplikovat úpravu nájmu bytů. Nepoměřoval-li tedy odvolací soud práva a povinnosti účastníků dle § 712a obč. zák., není důvodu mu cokoli vytýkat.
Brojí-li dále dovolatelé proti nedostatečné skutkové podloženosti závěrů soudů nižších stupňů, nepředestírají žádnou otázku, s níž § 237 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání. Dovolacímu soudu, představujícímu instanci pouze přezkumnou a nikoliv nalézací, nepřísluší revidovat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Je možno dodat, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (jejímuž ustálenému pojetí vyjádřenému např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovanému v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2701, sešit 30/2004, se postup odvolacího soudu nevymyká) je na nalézacím soudu, aby zhodnotil předložené důkazní prostředky - jejich přesvědčivost, hodnověrnost a vypovídací hodnotu. Zákon nestanoví, jakým způsobem by měly soudy zjišťovat určitou skutečnost, a ponechává to na jejich úvaze, jakož i na iniciativě účastníků oprávněných navrhovat důkazy. Soudům není důvodu vytýkat, vyšly-li při svých závěrech o výši bezdůvodného obohacení ze žalobci předloženého znaleckého posudku, měly-li jej za skýtající dostatečnou oporu pro vyčíslení bezdůvodného obohacení. Bylo na žalovaných, aby tvrdili skutečnosti poukazující na jeho nesprávnost a případně navrhli důkazy, v jejichž světle by nemohl obstát a jimiž by byly soudy povinny se zabývat. Ze spisu se ovšem podává, že výhrady žalovaných v tomto směru byly pouze povšechného rázu, hodnotící posudek jako nesprávný, aniž by jimi bylo blíže specifikováno, proč by z něj soud neměl vycházet a v čem tkví jeho věcná nesprávnost, k čemuž by pak bylo na místě přihlédnout i při hodnocení posudku. Shledal-li tudíž odvolací soud, že žalovaní proti znaleckému posudku nevznesli žádné relevantní námitky a že posudek obstojí jako správný, nelze opět na jeho straně spatřovat vytýkané pochybení. Námitce dovolatelů upozorňující na nezohlednění jejich doplnění odvolání, jímž bylo upozorňováno zejména na nově zjištěné skutečnosti stran vlastnického práva a s tím související aktivní věcné legitimace žalobců, lze přiznat opodstatnění potud, že bylo na místě, aby se odvolací soud s tímto výslovně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud v podstatě přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež měl za dostatečně důkazně podpořené (mimo jiné i pravomocným rozhodnutím o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem) a relevantním způsobem nezpochybněné. Námitky žalovaných zaobírající se především významem následného prodeje nemovitostí jsou značně spekulativního rázu a postrádají jednoznačné vymezení skutečností vyvracejících skutkové závěry soudu prvního stupně, tedy nebyly by s to relevantně zpochybnit zjištění učiněná na základě provedeného dokazování ve vztahu k rozhodným skutečnostem, zejména vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem ve sledovaném období. Absenci výslovné reakce na doplnění odvolání žalovaných odvolacím soudem za dané situace není důvodu vnímat jako ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Navíc ani tuto výtku stran procesního postupu odvolacího soudu dovolatelé neupínají k právní otázce, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení výše citovaných.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu