28 Cdo 1971/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 87 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1971/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů : 1) Ing. V. B., a 2) RNDr. D. P. , zastoupených JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, 584 01 Ledeč nad Sázavou, Husovo náměstí č. 65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 7. 2009, sp. zn. 20 Co 166/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 28/2005 (žalobců Ing. Václava Bakaláře a RNDr. Drahomíry Prokšové, zastoupených JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu zemědělství , 110 00 Praha 1, Těšnov 17, o 197.704,- Kč), takto :

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 28/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19. 12. 2007, č. j. 21 C 28/2005-65 (ve znění doplňujícího rozsudku z 15. 10. 2008, č. j. 21 C 28/2005-80). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalované České republice Ministerstvu zemědělství bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. V. B. 98.852,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 9. 3. 2005 do zaplacení a žalobkyni RNDr. D. P. rovněž 98.852,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 9. 3. 2005 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobcům bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně na úhradu placeného znalečného Obvodnímu soudu pro Prahu 12.734,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 7. 2009, sp. zn. 20 Co 166/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19. 12. 2007, č. j. 21 C 28/2005-65 (ve znění doplňujícího rozsudku z 15. 10. 2008, č. j. 21 C 28/2005-80), potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (v rozsahu daném ustanoveními § 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostatečná skutková zjištění, z nichž vyvodil i v zásadě správné právní závěry.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci se domáhali, aby každému z nich bylo ze strany žalované České republiky Ministerstva zemědělství zaplaceno 101.976,- Kč z titulu vrácení kupní ceny a úhrady nákladů, vynaložených na nemovitosti, které na základě rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 30. 4. 1997, sp. zn. 5 C 368/1992, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 1. 2002, sp. zn. 23 Co 387/2001, přešly do vlastnictví oprávněných osob (podle zákona č. 229/1991 Sb.), a to A. F. (ohledně 1 těchto nemovitostí), A. P. (ohledně ideální 1 těchto nemovitostí) a F. F. (ohledně ideální 1 těchto nemovitostí). Žalobci uplatnili svůj nárok podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. u Ministerstva zemědělství. Ministerstvo zemědělství postoupilo tuto žádost k vyřízení svému pracovišti v Havlíčkově Brodě, které zajistilo zpracování znaleckého posudku ohledně výše investovaných nákladů do nemovitostí, a z posudku vyplývalo ocenění částkou 237.245,- Kč.

Odvolací soud dále konstatoval, že ze strany žalované České republiky Ministerstvo zemědělství byla v tomto soudním řízení vznesena námitka promlčení nároku žalobců s odůvodněním, že žalobci podali žalobu u soudu až po marném uplynutí tříleté promlčecí doby. Odvolací soud dovozoval, že nabylo-li rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k nemovitostem právní moci 19. 4. 2000, pak od této doby vznikl Ing. V. B. a RNDr. D. P. nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitosti, který bylo třeba ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb. uplatnit u Ministerstva zemědělství ČR. Ing. V. B. a RNDr. D. P. uplatnili nárok u Ministerstva zemědělství ČR dne 6. 9. 2000, ale žalobu u soudu podali až 9. 2. 2005. Odvolací soud byl toho názoru, že zákon č. 229/1991 Sb. nemá ustanovení o tom, v jaké lhůtě je třeba nárok u soudu uplatnit, takže je tu třeba vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku o promlčení . Odvolací soud měl tedy za to, že vznesenou námitku promlčení je tu třeba posoudit podle ustanovení § 100, § 101, § 102 a násl. občanského zákoníku, takže promlčecí doba je tu tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže žalobci podali žalobu u soudu 9. 2. 2005 a žalovaný vznesl námitku promlčení, byl jimi uplatněný nárok promlčen a žaloba žalobců byla důvodně zamítnuta. Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně, že tu pouhým uplatněním nároku podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby podle ustanovení § 112 občanského zákoníku, když nešlo o uplatnění práva u soudu nebo orgánu, jenž by mohl rozhodnout v řízení před ním konaném o uplatněném nároku. Shodně s názorem soudu prvního stupně odvolací soud tu neshledal, že uplatněná námitka promlčení ze strany žalované České republiky Ministerstva zemědělství by byla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, když Ministerstvo zemědělství nárok nynějších žalobců od roku 2000 nevyřídilo, neboť žalobci měli možnost obrátit se se svým nárokem na soud před uplynutím lhůty k promlčení podle občanského zákoníku.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců potvrdil, jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 11. 9. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 5. 11. 2009 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé především zdůrazňovali, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení, uplatněnou ze strany žalované, a to ve vazbě na otázku počátku běhu promlčecí lhůty. Dovolatelé poukazovali na to, že ze strany Ministerstva zemědělství nedošlo v tříleté lhůtě od uplatnění nároku k jeho vyčíslení, ačkoliv žalobci v tomto směru poskytli veškerou potřebnou součinnost a několikrát vyřízení věci urgovali. Dovolatelé poukazovali na to, že Ministerstvo zemědělství určilo osobu znalce, který s oceňováním nároku neměl žádné zkušenosti a zpracování znaleckého posudku po dobu několika let způsobilo, že žalobci podali žalobu až po vyčíslení jejich nároku znalcem určeným žalovaným. Dovolatelé dále uváděli, že žalobcům nemohla být známa zejména částka odpovídající výši nákladů, vynaložených na nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, když podstatou část investic nečinili oni,ale činili je jejich právních předchůdci (tj. rodiče žalobců). Podle názoru dovolatelů nemohl započít běh promlčecí lhůty dříve, než žalobcům byla známa výše jejich nároku, a to zejména za situace, kdy výši tohoto nároku formou znaleckého posudku stanovil žalovaný . Bylo by v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., měli za to dovolatelé, aby si znalecký posudek nechali zpracovat žalobci v tomto případě, a to svým nákladem; tuto výši nároků s ohledem na komplikovanost výpočtu, který byl náročný i pro soudního znalce, nemohl být stanoven jakýmkoli odhadem a žalobcům tedy nezbylo než vyčkat zpracování znaleckého posudku ze strany žalovaného. Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že tu nebylo možno bez dalšího uplatnit nárok žalobou u soudu, nýbrž tomuto soudnímu řízení vždy předcházelo řízení u povinné osoby (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a teprve v případě neúspěchu žadatelů v tomto řízení následovalo řízení u soudu; je tu tedy třeba uvážit danou specifičnost uplatnění nároku a zaujmout výkladový závěr k otázce, kdy skutečně žalobci mohli vykonat své právo poprvé.

Dovolatelé mají proto za to, že odvolací soud posoudil jejich nárok v rozporu s hmotným právem; mají také za to, že tu došlo k nesprávnému posouzení možnosti aplikace ustanovení § 3 občanského zákoníku, zejména odvolacím soudem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a podle ustanovení § 100 až § 114 občanského zákoníku, upravujících promlčení, jakož i podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle § 8 odst. 1 téhož zákona, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 101 občanského zákoníku pokud není v dalších ustanoveních tohoto zákoníku uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle ustanovení § 102 občanského zákoníku u práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo bylo takto uplatněno.

Podle ustanovení § 112 občanského zákoníku uplatnil-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V ustanovení § 8 zákona č. 229/1991 Sb. je míněna především nemovitost, která je uvedena v § 1 písm. a), b) a c) tohoto zákona. Ústavní soud ČR dospěl v nálezu uveřejněném pod č. 131/1994 Sb. k právnímu závěru, že zmírnění křivd podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce v případech odstranění protiprávnosti zásahů do vlastnického práva,a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex nunc (viz k tomu č. 16/1996, str. 50/128, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Z uvedeného vyplývá, že u přechodu vlastnického práva fyzické osoby na oprávněnou osobu podle § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. již nejde o nárok (oprávněné osoby) restituční povahy, kterého by se týkalo řízení u pozemkového úřadu, jež má na zřeteli ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 9. 2005, I. ÚS 643/04 (uveřejněném pod č. 171 ve svazku 38 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že námitka promlčení, uplatněná v průběhu řízení, zásadně dobrým mravům neodporuje, i když mohou výjimečně nastat případy uplatnění této námitky, jež mají povahu zneužití práva na úkor účastníka řízení.

V řízení před soudy obou stupňů v této právní věci nebyly, podle názoru dovolacího soudu, přesvědčivě doloženy okolnosti takového zneužití práv účastníka soudního řízení uplatněním námitky promlčení proti v žalobě uplatněném nároku.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 7. 2009 (sp. zn. 20 Co 166/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, a v němž odvolací soud měl v podstatě rovněž na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR).

Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu z těch ustanovení, jimiž je upravena přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalovaných, žalované však náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu