28 Cdo 1965/2015
Datum rozhodnutí: 05.11.2015
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1965/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně L. B. , zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 153/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 22 Co 1597/2014-921, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.002,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Rudolfa Hrubého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. února 2014, č. j. 7 C 153/2008-867, ve výroku pod bodem I, jímž tento soud rozhodl ve věci samé tak, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni /ve výroku označené/ pozemky v katastrálních územích Český Krumlov a Kladné Dobrkovice . Potvrzen byl rozsudek i v nákladovém výroku pod bodem II (o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky), změněn ve výroku III o nákladech vzniklých státu a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzované věci jde o uspokojení práva žalobkyně poskytnutím náhradních pozemků za pozemky, které oprávněné osobě nelze vydat (§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků žalobkyně soukromě hospodařící zemědělec
nabyla od původní oprávněné osoby (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) za účelem dalšího provozování vlastní zemědělské činnosti a uplatnila je před 1. 1. 2005.

Při řešení dovoláním označené otázky, zda žalobkyní uplatněné právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků s přihlédnutím ke specifikům projednávané věci zaniklo čili nic (výklad a aplikace ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., s přihlédnutím k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném pod č. 531/2005 Sb.) se odvolací soud beze zbytku řídil závěry, jež v dané věci Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (a k němuž se při řešení dané otázky přihlásil i v některých svých dalších rozhodnutích srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008; nebo rozsudek ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008; spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud .cz ).

Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by měla být tato právní otázka v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená posouzena jinak. [Tím více, že jde o závěry dříve judikované právě v poměrech věci nyní posuzované, jimiž ve své pozdější rozhodovací praxi argumentoval i Ústavní soud (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 2693/08, sp. zn. III. ÚS 493/10, nebo sp. zn. III. ÚS 2813/11) a Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. listopadu 2012, stížnost č. 31933/08 a další, Čadek a další proti České republice, zejm. v bodech 43 a 70 odůvodnění).]

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s žalovanou v dovolání předestřenou judikaturou dovolacího soudu rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 1344/2007 a 28 Cdo 4929/2007 , z nichž první z označených rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1344/2007) se zabývá řešením jiné právní otázky, a to sice posouzením platnosti převodní smlouvy uzavřené Pozemkovým fondem ČR v rozporu se zákonem ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.; druhé z citovaných rozhodnutí (nemeritorní usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4929/2007, jímž bylo bez věcného posouzení pro nepřípustnost odmítnuto dovolání jiné osoby, s tím, že její nárok ex lege zanikl), bylo pak vydáno za skutkových okolností s okolnostmi dané věci zcela nesouměřitelných, kdy se postupník pohledávky zabýval komerčními aktivitami, které již svou samotnou povahou zahrnovaly prvek rizika , zatímco v souzené věci žalobkyně při nabývání restitučních nároků dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nesledovala cíle komerční nebo spekulační (jako soukromně hospodařící zemědělec pozemky potřebuje pro vlastní zemědělskou činnost) a významnou část nároků získala ještě v době před nabytím účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (čímž mohla legitimně očekávat, že shromážděné nároky budou uspokojeny).

Ovšem ani v otázce důvodnosti žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímu předchůdci Pozemkového fondu ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, bez jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky, včetně vyhodnocení námitky žalované o možné diskriminaci jiných oprávněných osob (lze-li se zřetelem na výše uvedené připodobnit postavení žalobkyně k postavení původní oprávněné osoby) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zbylé námitky žalované (zejm. ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o okolnostech provázejících uspokojování nároku žalobkyně předchůdcem žalované, v nichž odvolací soud nachází prvky liknavosti, svévole a diskriminace) nesou se pak převážně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která nemůže založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího soudu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jemuž zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu podřaditelné není).

Jelikož řešení relevantních právních otázek napadeným rozhodnutím odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolání nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a Nejvyšší soud současně neshledal důvody, pro které by předestřené právní otázky v jeho rozhodovací praxi již vyřešené měly být posouzeny jinak, nelze než uzavřít, že dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni v dovolacím řízení, ve výši 7.140,- Kč [6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.562,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu