28 Cdo 1964/2011
Datum rozhodnutí: 02.08.2011
Dotčené předpisy: § 222a odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 1964/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. J. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované ProMedica, spol. s r. o. , IČ: 005 60 073, se sídlem v Prostějově, E. Valenty 3969/19, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, o zaplacení 2.340.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 80/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2011, č. j. 21 Co 180/2007-322, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Zdeňka Šťastného, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č.j. 7 C 80/2005-178, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2.122.740,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. 12. 2004 do zaplacení, co do částky 217.260,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. 12. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

O odvolání obou účastnic proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (poté, co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 5. ledna 2010, č.j. 21 Co 180/2007-256, k dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, č.j. 28 Cdo 2084/2010-303, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozhodl usnesením ze dne 14. ledna 2011, č. j. 21 Co 180/2007-322, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 222a odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) zrušil a řízení zastavil (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně po nařízení jednání před odvolacím soudem, podáním došlým soudu dne 30. 11. 2010, vzala žalobu zpět s odůvodněním, že žalobou uplatněnou pohledávku ji žalovaná uhradila. Ač žalovaná se zastavením řízení nesouhlasila (tvrdíc, že uvedenou částku zaplatila žalobkyni na základě pravomocného, avšak později zrušeného rozsudku odvolacího soudu, a domáhala se zjištění výše nároku žalobkyně a případného započtení pohledávek účastnic), důvody jejího nesouhlasu odvolací soud nepokládal za vážné (ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř.), pro které by mělo být v tomto sporném řízení proti vůli žalobkyně pokračováno.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zopakovala, že plnila na základě pravomocného, avšak později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a je tedy podle ní otázkou zásadního významu, zda i takovýmto plněním mohlo dojít k úhradě žalobou uplatněné pohledávky. Dovozovala, že po odklizení dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu se poskytnuté plnění stalo bezdůvodným obohacením žalobkyně. K těmto okolnostem pokračovala žalovaná odvolací soud nepřihlédl a vážně nezkoumal důvody jejího nesouhlasu se zastavením řízení. Označujíc postup odvolacího soudu již dříve za nesprávný, namítala, že i napadené rozhodnutí bylo vydáno soudci, kteří měli být z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučeni. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání je zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

V posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že důvody nesouhlasu žalované se zastavením řízení podle § 222a odst. 1 o. s. ř., nejsou vážnými důvody ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., pro které by měl soud pokračovat v odvolacím řízení.

Protože občanský soudní řád nestanoví, co lze považovat za vážné důvody ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., lze obecně říct, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1787 s.).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Co 1792/1999 (publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 54/2000, sešit 5) vyložil, že žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, byť by šlo o plnění poskytnuté na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jenž byl později zrušen v dovolacím řízení. Žalovanou prosazovaný závěr, že jí poskytnuté plnění je bezdůvodným obohacením, by se nijak neprojevil ve výroku rozhodnutí (který je pro účastníky závazný; § 159a odst. 1 o. s. ř.) a ani v případě závěru o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku by soud nemohl žalobkyni uložit povinnost vrátit peníze žalované. Důvody nesouhlasu žalované tudíž nejsou podloženy právním či jiným (procesně ekonomickým či morálním) zájmem na pokračování v řízení. Přitom samotným zrušením rozhodnutí, podle kterého bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení (majetkovému prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který odpadl; § 451 odst. 2 obč. zák.) jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu (tedy že ani podle hmotného práva zde povinnost k plnění nebyla). Závěr, že na straně žalovaného nejsou dány žádné relevantní důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ani tehdy, pokud účastníci plnili na základě (tehdy) pravomocného (a později zrušeného) rozhodnutí soudu, odpovídá i právnímu názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5108/2008, a k němuž se přihlásil např. i v usnesení ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 244/2010 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Zjevně bezdůvodné jsou i námitky žalované směřující vůči osobám soudců, kteří danou věc projednávali a rozhodli v odvolacím řízení, spatřuje-li žalovaná důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci v okolnostech spočívajících v řízení o projednávané věci; tyto okolnosti však podle výslovného znění zákona (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.) důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti být nemohou. Již z toho je zřejmé, že ani touto namítanou (zmatečností) vadou podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (k níž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti; § 242 odst. 3 o. s. ř.) postiženo není.

Nejvyšší soud proto zjevně bezdůvodné dovolání odmítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobkyně v dovolacím řízení patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad, celkem 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu