28 Cdo 1962/2008
Datum rozhodnutí: 01.03.2011
Dotčené předpisy: § 4 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb.





28 Cdo 1962/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců
a) Ing. P. M.
, a
b) A. M.
, zastoupených JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované
České republice Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu
, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, o zaplacení 1,161.747,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 254/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 35 Co 369/2007-92, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :



Žalobci se domáhají po státu náhrady škody v částce 1,161.747,30 Kč, jež jim měla být způsobena rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí. Tvrdí, že jde o rozhodnutí nezákonné, v jehož důsledku byly v jiném řízení zavázáni nahradit protistraně náklady ve výši 161.747,30 Kč a současně došlo ke snížení hodnoty jejich nemovitosti o 1,000.000,- Kč, neboť k nemovitostem ve svém vlastnictví ztratili přístup.


Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jako soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. 26 C 254/2006-59, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky rekreační chaty č. ev. 30 na stav. parc. č. 181 a pozemků st. parc. č. 181 a parc. č. 597/10 v kat. území V. a obci P. Na základě smlouvy o zřízení věcného břemene, kterou uzavřeli dne 22. 9. 1997 s obcí Pyšel jako vlastníkem sousedních pozemků parc. č. 608, 609 a 613, po rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního úřadu Třebíč ze dne 17. 10. 1997, č. j. 110 V3-5065/97, bylo do katastru nemovitostí vloženo právo odpovídající věcnému břemeni v nezbytně nutném rozsahu k chůzi a jízdě motorovými i nemotorovými vozidly , zřízené ve prospěch nemovitostí ve vlastnictví žalobců, váznoucího na pozemcích ve vlastnictví obce. Po rozdělení a prodeji zatížených obecních pozemků se jejich noví vlastníci úspěšně domohli určení, že na pozemcích věcné břemeno nevázne, což bylo deklarováno rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 12. 2001, č. j. 5 C 510/2001-79, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2003, č. j. 12 Co 674/2002-125 (dovolání a ústavní stížnost proti nim podané byly odmítnuty); rozhodnutí soud opřel o závěr, že smluvní ujednání o zřízení věcného břemene není určité.


Vzhledem k době vydání rozhodnutí správního orgánu, které žalobci označují za nezákonné, posoudil soud prvního stupně zjištěný skutkový stav podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutí orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 58/1969 Sb. ). Dospěl k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu v daném případě naplněny nejsou. Konstatoval, že právo odpovídající věcnému břemeni nevzniklo z důvodu neplatnosti ujednání smlouvy o jeho zřízení, kterou žalobci uzavírali s obcí, nikoliv jako následek rozhodnutí katastrálního úřadu ve vkladovém řízení, v němž bylo vyhověno návrhu účastníků smlouvy. Dovodil, že žalobci neprokázali ani vznik majetkové újmy spočívající v poklesu hodnoty jejich nemovitostí, o nichž tvrdí, že k nim ztratili přístup. Vysvětlil, že pokud žalobci nejsou vlastníky přilehlého pozemku a přístup ke stavbě nelze zajistit jinak, mohou se podle ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. domáhat zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu. I vznik nákladů v řízení o určení neexistence práva věcného břemene, vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 510/2001, si žalobci zavinili sami, jelikož vědomost o neplatnosti smluvního ujednání o zřízení věcného břemene nabyli z již dříve skončeného řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 852/2000 (o zrušení věcného břemene), v němž byla tato otázka řešena a zmíněna v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí.


K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 35 Co 369/2007-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). K závěrům soudu prvního stupně doplnil, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu není v dané věci naplněna ani podmínka nezákonného rozhodnutí, jelikož označené rozhodnutí katastrálního úřadu nebylo pro nezákonnost zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Dodal, že nemůže jít ani o nesprávný úřední postup, neboť postup katastrálního úřadu a posouzení věci ve vkladovém řízení se bezprostředně odrazily v rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu práva do katastru nemovitostí.



Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní názor soudu, že náhrada škody vzniklé nezákonným rozhodnutím přísluší poškozenému pouze tehdy, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, označili za přepjatě formalistický, odporující čl. 4 a 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem . Konstatovali, že rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí nelze napadnout opravnými prostředky ani žalobou u soudu a jde proto o rozhodnutí nezrušitelné ; dovozovali proto, že vyžadování podmínky zrušení rozhodnutí by bylo popřením cit. článku Listiny. Za daného stavu pokračovali žalobci je třeba otázku nezákonnosti rozhodnutí řešit v tomto řízení jako otázku předběžnou, nebo ji pokládat za splněnou, pokud důsledky vkladu byly v následně proběhnuvším řízení (ve věci o určení, že tu právo není) odstraněny z důvodu nezákonnosti rozhodnutí , nebo musí jít o nesprávný úřední postup katastrálního úřadu, který se odškodňuje i tehdy, odrazil-li se ve vydaném rozhodnutí. Pro tuto otázku označili rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.


Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).



Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má; při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 243 odst. 3 věty prvé o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí o věci samé určující.


V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť rozhodnutí katastrálního úřadu, které žalobci označují za nezákonné, nebylo zrušeno a nejde ani o nesprávný úřední postup katastrálního úřadu.



O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobci uplatňují (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, pokud odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Vzhledem k tomu, že rozhodnutí katastrálního úřadu, z něhož žalobci dovozují vznik tvrzené majetkové újmy, bylo vydáno před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb.). Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 1 odst. 1 tohoto zákona jsou 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody; podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu upínající se k předpokladu nezákonného rozhodnutí je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. § 4 zákona). Uvedený závěr, jímž se odvolací soud řídil, je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá i principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Není v tomto směru podstatné, zda proti rozhodnutí jiného orgánu poskytuje příslušný předpis účastníku opravné prostředky či nikoliv. Podle ustálené judikatury se uvedená podmínka, tj. aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, prosadí i v případě rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2887/2005).


V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že nemůže jít o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.; § 13 zákona č. 82/1998 Sb.) tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000).


Dovozují-li žalobci povinnost státu k náhradě škody přímo z článků 4 a 36 Listiny základních práv a svobod, zejména z ustanovení, podle nějž každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úřadním postupem , přehlížejí ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, podle nějž podmínky a podrobnosti stanoví zákon . Zákonným předpisem, který na základě tohoto zmocnění blíže upravuje podmínky odškodnění, je zákon č. 58/1969 Sb. (od 15. 5. 1998 nahrazený zákonem č. 82/1998 Sb.), stanovící podmínky odpovědnosti, včetně jak shora uvedeno podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nebo nesprávného úředního postupu, která v dané věci nebyla naplněna.



K řečenému Nejvyšší soud dodává, že v posuzované věci je příčinnou vzniku tvrzené majetkové újmy jíž žalobci spatřují v tom, že pozbyli právo přístupu k nemovitosti v jejich vlastnictví nikoliv rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž byl povolen vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí, nýbrž neplatnost jimi uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene. Neprokázaný jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá je i předpoklad vzniku majetkové újmy žalobců (jež žalobci odůvodňují poklesem hodnoty stavby po ztrátě přístupu k ní), lze-li věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby, spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, zřídit na návrh vlastníka stavby soudním rozhodnutím podle § 151o odst. 3 obč. zák., jak žalobcům připomněl již soud prvního stupně.


Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 1. března 2011


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu