28 Cdo 1959/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1959/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12.6.2002, sp. zn. 5 Co 1258/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 655/2000 (žalobců: 1. J. M., 2. M. M., 3. V. M., 4. B. N., 5. M. J., 6. H. H., 7. F. U., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 11.4.2000, se žalobci domáhali, aby žalovanému Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim finanční náhradu za nevydané nemovitosti dům č. 119 ve V., a pozemku parc. č. 546 ve V., zapsané na listu vlastnictví č. 55 u Katastrálního úřadu S. Žalobní návrh žalobců na vydání uvedených nemovitostí byl totiž pravomocně zamítnut v občanském soudním řízení vedeném pod sp. zn. 2 C 84/92 Okresního soudu ve Strakonicích, s tím, že je tu však dán restituční nárok na finanční náhradu za nevydané nemovitosti. Ministerstvo financí ČR ale žalobcům sdělilo, že náhradu poskytnout nemůže.

Ministerstvo financí ČR navrhlo zamítnutí žaloby, protože má za to, že žalobní návrh žalobců není po právu. Nejde tu ani o případ vyvlastnění nemovitostí bez náhrady (§ 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.), ani o případ, kdy vyvlastněná věc nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (§ 6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/1991 Sb.). Podle názoru Ministerstva financí ČR je tu třeba vycházet z toho, že se oprávněná osoba (oprávněné osoby) náhrady vzdala, když došlo k nevyzvednutí vkladu, který byl na jméno vlastníků vyvlastňovaných nemovitostí složen u Státní spořitelny ve S. podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru ve S. ze 16.2.1965, zn. výst.-327/65/č. Pokud tu nedošlo k vyzvednutí vkladu a nedošlo ani k vymáhání nároku zákonnou cestou, je tento nárok promlčen.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem z 9.5.2001, čj. 6 C 655/2000-62, rozhodl, že je dán základ nároku žalobců, aby Ministerstvo financí ČR jim zaplatilo finanční náhradu za nevydané nemovitosti.

K odvolání žalovaného ministerstva rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze 7.8.2001, sp. zn. 5 Co 1567/2001, tak, že odvoláním napadený mezitímní rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu a rozhodl o základu nedostatečně určitého nároku, aniž by žalobci byli odpovídajícím způsobem vedeni k upřesnění svého žalobního návrhu. Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevyslovil jednoznačný skutkový závěr o tom, zda náhrada za vyvlastněný dům byla složena na účet původních vlastníků či nikoli, a v případě, že tomu tak bylo, jaký byl další osud takto složené náhrady; je třeba se zabývat i tím, zda tato tehdy vyplacená náhrada odpovídala tehdy platným předpisům. Podle názoru odvolacího soudu by se měl soud ohledně vyvlastněného pozemku zabývat také otázkou postupu při realizaci rozhodnutí o přiznání náhrady za vyvlastněný pozemek, která měla být poskytnuta podle ustanovení § 16 vyhlášky č. 73/1964 Sb. ohledně každé z nemovitostí; bude také třeba zkoumat, zda se původní vlastníci domáhali svého nároku na náhradu za vyvlastněné nemovitosti či zda se nároku na náhradu nevzdali.

Po doplnění dokazování rozhodl Okresní soud ve Strakonicích o změněném žalobním návrhu žalobců rozsudkem z 27.2.2002, čj. 6 C 655/2000-116. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že je zcela opodstatněn nárok žalobců co do jeho právního základu; bylo také rozhodnuto, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 27.2.2002 bylo uvedeno, že základním důkazem tu byl spis tehdejšího Okresního národního výboru ve S., týkající se vyvlastnění domu čp. 10 ve V. se stavebním pozemkem č. kat. 46/2. V tomto vyvlastňovacím řízení bylo dne 16.2.1965 rozhodnuto (pod čj.výst.-327/65-č.) o vyvlastnění nemovitostí dosavadních majitelů M. M., V. M. a A. J., a to ve prospěch učňovské školy ve V. za úředně stanovenou cenu 620 Kč, což je náhrada za dům čp. 10 ve V. Náhrada za pozemek parc. č. 46/2 ve V. byla poskytnuta náhradním pozemkem, k čemuž dojde po podání jejich žádosti finančnímu odboru Okresního národního výboru ve S. Samotná finanční náhrada 620 Kč pak měla být složena na jména bývalých majitelů u státních spořitelen v sídle okresu jejich bydlišť, a to 206,70 Kč u Státní spořitelny T. na jméno M. M., ve stejné výši u Státní spořitelny S. na jméno V. M. a v téže výši u Státní spořitelny P. na jméno A. J. Toto rozhodnutí bylo pak zasláno na vědomí dosavadním majitelům i Státním spořitelnám v T., S. a v P., o čemž byly založeny i doručenky. Není však ve správním spise založen žádný příkaz učiněný v tomto směru, ani doklad o realizaci náhrady a ani doklad o doručení takového příkazu pobočkám spořitelen. Pak ještě bylo vydáno rozhodnutí bývalého ONV ve S. z 13.7.1965 (čj.výst.65-2178-330/H), v němž nebylo vyhověno námitce spolumajitelky A. J., že dům čp. 10 ve V. je údajně domem nájemním a nikoli rodinným.

Soud prvního stupně dospěl posléze k výslednému závěru, že v řízení nebylo zjištěno a prokázáno, že by náhrada za vyvlastněný dům byla vyplacena a že nebylo také prokázáno, že by spoluvlastníci pozemku parc. č. 46/2 ve V. požádali o náhradní pozemek za vyvlastněný pozemek.

Soud prvního stupně vycházel i z toho, že žalobci, jako právní nástupci původně oprávněných osob M. M. a A. J. požádali Ministerstvo financí ČR o vyplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti. Byl tedy doložen důvod k požadovanému vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb., přičemž zároveň se jedná o nemovitosti, které nelze vydat, ale došlo k naplnění ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradě za nevydané nemovitosti.

Proto soud prvního stupně shledal nárok žalobců za opodstatněný, přičemž výroky o výši finanční náhrady a o nákladech řízení budou obsaženy v konečném rozsudku.

Odvolání žalovaného ministerstva proti rozsudku soudu prvního stupně z 27.2.2002 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 12.6.2002, sp. zn. 5 Co 1258/2002, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného není důvodné.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně vzal v úvahu všechny skutečnosti, které z provedených důkazů vyplývaly, neopomněl žádné rozhodné okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení, takže v úvaze soudu prvního stupně není žádný rozpor. Nebyla shledána oprávněnost výtky nesprávného hodnocení důkazů. Nebylo v řízení prokázáno, že by náhrada za vyvlastněné nemovitosti byla vyplacena, a nelze akceptovat úvahu žalovaného, že důkazem o složení peněz na účty původních vlastníků je to, že oni složení peněz neurgovali; nebylo také doloženo, že by byl vydán příkaz k založení účtu pro bývalé vlastníky.

Ohledně náhradního pozemku bylo rozhodnuto, že náhradní pozemek vlastníkům přísluší, ale bude poskytnut až k žádosti (žádostem) vyvlastněných.

Proto tedy měl odvolací soud za to, že ani v případě domu, ani v případě pozemku nebylo prokázáno, že by náhrada za vyvlastnění byla původním vlastníkům poskytnuta, přičemž v obou případech byl příčinou neuhrazení náhrady za vyvlastnění protiprávní postup státu.

Odvolací soud také sdílel názor soudu prvního stupně, že v této právní věci jsou žalobci oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Okruh oprávněných osob není tu jiný pro řízení o vydání nemovitostí a jiný pro řízení o finanční náhradě podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., což soud prvního stupně rovněž správně posoudil.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 4.7.2002 a dovolání ze strany tohoto ministerstva bylo předáno na poště dne 30.8.2002 k doručení Okresnímu soudu ve Strakonicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolávající se ministerstvo navrhovalo zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, aby tak v dalším řízení mohla být žaloba žalobců zamítnuta. Podrobněji bylo v tomto dovolání uvedeno, že odvolání směřuje proti výroku rozsudku soudů obou stupňů o tom, že základ nároku na finanční náhradu za dům čp. 10 a za pozemek parc. č. 46/2 ve V. je dán u žalobkyně H. H., která nesplňovala podmínku státního občanství České republiky v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba o vydání uvedených nemovitých věcí byla podána matkou H. H., která byla státní občankou České republiky, ale žaloba pak byla projednávána s dědici této zemřelé žalobkyně, takže z nich H. H. sama není oprávněnou osobou, nýbrž jen dědičkou původní oprávněné osoby. Nelze proto souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že tu všichni dědicové mohli podat žádost o finanční náhradu, když zákon č. 87/1991 Sb. stanoví vždy podmínku státního občanství ČR u všech žadatelů o tuto náhradu.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání tu směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se jedné ze žalobců. Šlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil (viz zrušení rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích z 9.5.2001, čj. 6 C 655/2000-62, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 7.8.2001, sp. zn. 5 Co 1567/2001). Dovolání dovolatele bylo proto třeba považovat za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.

Dovolatel podle obsahu svého dovolání vytýkal dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu, že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzením věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) / občanského soudního řádu.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) použil na projednávanou právní věc zejména ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., které se projednávané právní věci týkalo a také účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje za nemovitost, kterou jí nelze vydat.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.

Návrh na přiznání náhrady podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se uplatňuje proti Ministerstvu financí ČR; příslušnost soudu k projednání této žaloby je dána podle ustanovení § 65 odst. 1 občanského soudního řádu.

V daném případě byl žalobní návrh žalobců J. M., M. M., V. M., B. N., M. J., H. H. a F. U. o vydání domu čp. 119 (dříve 10) ve V. a pozemku parc. č. 546 ve V. zamítnut rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 3.5.1999, čj. 2 C 84/92, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15.9.1999, sp. zn. 5 Co 2085/99, jenž nabyl právní moci dnem 19.10.1999. V uvedeném řízení nebyl zejména shledán důvod přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb.; i v tomto pravomocném rozhodnutí vycházely soudy obou stupňů ze závěru, že z dokazování soudy provedeného nevyplynulo, že by při vyvlastnění věcí byla původním vlastníkům vyplacena náhrada za vyvlastněné nemovitosti.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 110 /244/ a na str. 115 /249/, bylo vyloženo, že již oprávněnou osobou uplatněný nárok na vydání věci, podle restitučního (rehabilitačního) předpisu se stává předmětem dědění po této oprávněné osobě v případě její smrti. Tento nárok je majetkové povahy.

Uvedený výkladový závěr vztahující se k nároku na vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. lze vztáhnout i na nárok podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože nelze přisvědčit názoru, že by nárok na finanční náhradu neměl majetkovou povahu a nemohl být předmětem dědění.

Dovolací soud vycházel z těchto citovaných právních závěrů a nemohl proto přisvědčit názoru dovolatele, že by rozsudek odvolacího soudu, který vycházel v podstatě ze stejných právních závěrů, spočíval na nesprávním právním posouzení věci. Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele důvodným, protože mezitímní rozhodnutí soudu, vydané v této právní věci ohledně opodstatněnosti žalobního nároku jedné ze žalobců (H. H.) vůči Ministerstvu financí ČR nelze označit jako nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 / občanského soudního řádu Nedůvodné dovolání dovolatele bylo proto podle téhož ustanovení zamítnuto.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Spis, v němž bylo mezitímní rozhodnutí vydáno, bude vrácen soudu prvního stupně k vydání konečného rozhodnutí, jak to také stanovil odvolací soud ve svém rozsudku z 12.6.2002, sp. zn. 5 Co 1258/2002.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu