28 Cdo 1957/2011
Datum rozhodnutí: 15.07.2011
Dotčené předpisy: § 1 a 6 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1957/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. M. K., 2. M. E., a 3. J. E., zastoupených JUDr. Sylvií Drásalovou, advokátkou, 602 00 Brno, Cejl 62, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 12. 2010, sp. zn. 44 Co 229/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 160/92 (žalobců Michaely Kiliánové, Márie Eksteinové a Juraje Eksteina, zastoupených MUDr. Sylvií Drásalovou, advokátkou), proti žalovanému Technomatu, státnímu podniku (v likvidaci), Praha 1, Rybná č. 9, IČO: 00002321, zastoupenému JUDr. Jiřím Rybářem, advokátem, 130 00 Praha 3, Táboritská 13/1083, o vydání nemovitostí, takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992 původními žalobci M. K. a A. E., bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 27. 4. 2009, č. j. 42 160/92-412. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců M. K., M. E. a J E., domáhajících se vůči žalovanému Technomatu, s. p., vydání do spoluvlastnictví (Michaele Kiliánové z jedné ideální poloviny a M. E. i J. E. po jedné ideální čtvrtině) stavby čp. 480 a pozemku prac. č. 837 (o výměře 6.419 m) v katastrálním území Zábrdovice (obec Brno), zapsaných na listu vlastnictví č. 233 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno město). Žalobcům M. K., M. E. a J. E. bylo uloženo zaplatit žalovanému Technomatu, státnímu podniku v likvidaci, společně a nerozdílně 12.400,- Kč na náhradu nákladů řízení. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně 8.540 Kč na úhradu placeného znalečného v tomto řízení Městskému soudu v Brně.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 12. 2010, sp. zn. 44 Co 229/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 4. 2009, č. j. 42 C 160/92-412, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému státnímu podniku 11.643, 76 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně 2.000 Kč na účet Krajského soudu v Brně na úhradu zálohově hrazených nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, zopakoval a doplnil o důkazy o obsahu konfiskačních a státoobčanských aktů, týkajících se majetku a osoby A. M., spolu s dalšímu písemnostmi a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, které patřily vlastnicky původně A. M., byly konfiskovány 9. 1. 1947 podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. bývalým Národním výborem zemského hlavního města Brna, přičemž tomuto konfiskování předcházelo vydání rozhodnutí o konfiskaci bývalým Okresním národním výborem v Tišnově ze dne 26. 6. 1946. Odvolací soud byl toho názoru, že v průběhu tohoto řízení byly vyřešeny otázky spojené s osobními a formálními předpoklady této restituce (zejména hmotněprávní i procesní nástupnictví žalobců a uskutečnění výzvy k vydání nemovitostí), ale bylo třeba v tomto dalším řízení ještě vymezit ujasnění přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na stát, jakož i překážek restituce, spočívajících v dotčenosti těchto nemovitostí zásadní přestavbou v rozhodné době .
Odvolací soud tu poukazoval na zjištěné okolnosti, k nimž došlo v dalším časovém období při samotném výkonu konfiskace uvedeného majetku A. M., když byl dne 22. 10. 1951 vydán bývalým Okresním národním výborem v Brně výměr o zrušení konfiskace a pak dne 14. 11. 1957 bývalý Krajský národní výbor v Brně vydal výměr, jímž se zrušil výměr ONV v Brně z 22. 10. 1951 a bylo rozhodnuto, že podmínky pro konfiskaci veškerého majetku A. M. jsou dány podle ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 dsekretu č. 108/1945 Sb. z důvodu německé národnosti A. M., k níž se sama přihlásila. Nedošlo také ani v pozdější době ke zrušení rozhodnutí o konfiskaci majetku A. M., vydaného 26. 6. 1946 bývalým Okresním národním výborem v Tišnově. Odvolací soud měl za to, že ani z jiných učiněných zjištění nebylo možné dovozovat, že by v této záležitosti konfiskace majetku došlo k politické perzekuci nebo k postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Odvolací soud se dále zabýval posouzením toho, zda tu existují překážky vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tom smyslu, zda na pozemku parc. č. 837 v katastrálním území Zábrdovice došlo po převzetí pozemku státem k umístění stavby a zda na tomto pozemku jsou stavby, které zásadní přestavbou ztratily původní stavebně technický charakter. Odvolací soud pokládal z výsledků v řízení provedeného dokazování (včetně znaleckého posudku znalce prof. Ing.. B. K., CSc.) za doloženo, že pozemek parc. č. 837 v katastrálním území Zábrdovice byl zčásti zastavěn již ke dni přechodu pozemku na stát, a to stavbami dílen a skladů a po převzetí nemovitosti státem byly na pozemku postupně zřízeny další stavby sloužící provozním potřebám dřívějšího národního podniku (a později i žalovaného státního podniku Technomat), takže je pozemek dozastavěn po celé délce jeho řemenovitého tvaru stavbami po obou stranách jeho hranice a je takto nepřístupný kromě průjezdu stavbou čp. 480 . Stavba čp. 480 v katastrálním území Zábrdovice není svým stavem totožná se stavbou ke dni jejího přechodu na stát, dovozoval odvolací soud, a je zřejmé zejména ze znaleckého posudku, že rozsah přístaveb zásadního významu u této nemovitosti překročil 50 % rozsahu prvků dlouhodobě životnosti stavby.
Odvolací soud proto žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 2. 2011 doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 4. 4. 2011 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé M. K., M. E. a J. E. ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé mají za to, že je jejich odvolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že se jím v tomto soudním řízení podařilo prokázat, že tu k přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo v době rozhodné podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že se tak stalo výměrem bývalého Krajského národního výboru v Brně ze 14. 11. 1957, č. j. Fin./4-16.10.1957-P. Dovolatelé se neztotožňují s právním názorem odvolacího soudu, že majetek právní předchůdkyně žalobců A. M. byl konfiskován podle poválečného dekretu o konfiskaci nepřátelského majetku, když tato původní majitelka nemovitostí se přihlásila k německé národnosti a pak pozbyla československého státního občanství, takže tu šlo o obyčejný akt aplikace práva, zakotveného právním předpisem dosud nezrušeným . Dovolatelé poukazovali naopak na to, že v průběhu dlouhých let řešení otázky národnosti A. M. byla tato osoba uznána národně spolehlivou ; následná obnova státoobčanského řízení ohledně této osoby byla vyvolána jen intervencemi místního orgánu státní moci v bydlišti A. M. v její neprospěch, přičemž tu nešlo o pouhou aplikaci tehdy platného práva v zájmu dodržení stávajících právních norem ; za těchto okolností tu došlo k povolení obnovy řízení týkajícího se státního občanství A. M., aniž by k tomu byly splněny tehdy stanovené podmínky, takže rozhodnutí vydané následně v tomto obnovaném řízení bylo, podle názoru dovolatelů, nezákonné. Dovolatelé mají za to, že na A. M. je třeba pohlížet v době přechodu nemovitostí na stát (tj. k 14. 11. 1957) jako na držitelku nabytého osvědčení o národní spolehlivosti, tudíž jako na československou státní občanku, a tedy ke konfiskaci jejího majetku jako nepřátelského tu nebyl dán důvod; nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že tu šlo jen o vybočení z normálního chodu věcí . Podle názoru dovolatelů na přechod nemovitostí A. M. na stát výměrem ze 14. 11. 1957 naopak plně dopadá ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé jsou plně přesvědčeni i o tom, že v daném případě nebyla dána překážka vydání předmětných nemovitostí oprávněným osobám, spočívající ve změně nemovitostí zásadní přestavbou. V této souzené věci sice došlo po převzetí nemovitostí státem ke zřízení dalších staveb na pozemku prarc. č. 837 v katastrálním území Zábrdovice a byla také zlikvidována část budovy čp. 480 (přičemž tato část byla nahrazena přístavbou tzv. unimobuněk), ale nešlo tu o přístavbu natrvalo . Šlo tu také o stavby zčásti nepovolené a zčásti o stavby dočasné, u nichž již uplynula stanovená doba jejich trvání (např. u přístavby z tzv. unimobuněk). Takto zřízené stavby tedy nemohou být, podle názoru odvolatelů, překážkou vydání věcí v rámci restituce. Dovolatelé ještě dodávali, že i v případě, že by tu došlo k nevydání nemovitostí pro překážku stanovenou v restitučním předpise, pak tu zase byl opomenut alternativní nárok na peněžní náhradu za nevydané nemovitosti.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože tu šlo o dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (z 22. 2. 2006, č. j. 42 C 160/92-344 Městského soudu v Brně) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (v rozsudku z 30. 6. 2008, sp zn. 44 Co 192/2006 Krajského soudu v Brně), který rozhodnutí soudu prvního stupně z 22. 2. 2006 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 12. 2010 (sp. zn. 44 Co 229/2009 Krajského soudu v Brně) spočívá, podle názoru dovolatelů, na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 2 písm. c), § 6 odst. 2 a § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon zákon vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 ( rozhodné období ) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádření Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) a písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených v rozhodném období (viz § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), spočívá zejména ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady, je-li to v zákoně výslovně stanoveno nebo byla-li to důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy neuvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. a) téhož zákona (tj. jde-li o případy politické perzekuce nebo případy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody), jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se podle tohoto zákona nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. Pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává (§ 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě podle tohoto zákona jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. Písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky (§ 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr: Zákon č. 87/1994, o mimosoudních rehabilitacích, se nevztahuje na majetek, který byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., když rozhodnutí bývalého okresního národního výboru, jež bylo vydáno podle ustanovení § 1 odst. 4 citovaného dekretu nabylo právní moci a vykonatelnosti už před 25. 2. 1948 (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr: O převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu .
Z hlediska aplikace procesně právních předpisů i v restitučních věcech je na místě poukázat rovněž na uveřejněnou judikaturu soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 12. 2010 (sp. zn. 44 Co 299/2009 Krajského soudu v Brně) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu (jež by se na tuto právní věc nevztahoval) anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s uveřejněnou judikaturou soudů). Odvolací soud totiž vycházel při právním posouzení této věci v podstatě z týchž ustanovení právních předpisů i z týchž publikovaných právní závěrů, jmenovitě při posuzování právních důsledků rozhodnutí státních orgánů o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., která byla v rozhodném období ještě modifikována zejména co do vymezení a začlenění konfiskované podstaty i co do osobních předpokladů na straně vlastníka konfiskovaného majetku, ale v daném případě zejména s výsledným závěrem, vyjádřeným hlavně ve výměru bývalého Krajského národního výboru v Brně ze 14. 11. 1957 (na nějž poukazují i dovolatelé ve svém dovolá ní), že totiž v daném případě byly dány podmínky pro konfiskaci veškerého majetku právní předchůdkyně žalobců podle § 1 odst. 1 č. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo také možno přesvědčivě shledat u dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 12. 2010, že by odvolací soud v tomto rozhodnutí vzal za prokázáno něco, co ve spise vůbec není nebo že by nepokládal (zcela vadným hodnocením důkazů) za zjištěnou některá podstatnou právně významnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývala.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by odvoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, které bylo sice dovoláním přípustným, ale nebylo možné jej přesvědčivě pokládat i za dovolání důvodné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému státnímu podniku v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. července 2011


JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu