28 Cdo 1955/2003
Datum rozhodnutí: 14.10.2003
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1955/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovkého a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a/ J. V., b/ A. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému D., družstvo M., o vyplacení kupní ceny za nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 1004/94, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.4.2003 č.j. 15 Co 185/2002 117, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se v řízení, zahájeném dne 30.11.1994, domáhali proti žalovanému vydání nemovitostí v J. T., s odkazem na svůj restituční nárok dle zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Poté, co Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 30.3.2001 zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou m.j. pro vady žaloby, bránící jejímu věcnému projednání, upravili žalobci žalobní petit tak, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům, každému z nich jednu polovinu (1/2) kupní ceny, kterou obdržel za prodej průmyslového objektu na zastavěné ploše pč. st. 84 a zastavěné plochy pč. st. 84 kupní smlouvou ze dne 31.5.1994 ve prospěch O. D., s.r.o. s příslušenstvím, tj. se 16% úrokem ode dne prodeje do uhrazení osobám oprávněným, žalobcům . Soud I. stupně usnesením ze dne 4.10.2001 čj. 9 C 1004/94 86 tento návrh na zahájení řízení odmítl a vyslovil, že žalovanému se právo na náhradu nákladů nepřiznává. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že za situace, kdy žalobci nespecifikovali konkrétní částku, jejíhož zaplacení se proti žalovanému domáhají, trpí žaloba vadou, spočívající v nevykonatelnosti jejího petitu, proto musel být návrh dle § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnut. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.2.2002 č.j. 15 Co 413/2001 96 usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že je na soudu I. stupně, aby si vyžádal předmětnou kupní smlouvu, na základě které se žalobci domáhají po žalovaném zaplacení kupní ceny, a aby po obdržení této listiny vyzval žalobce k upřesnění žaloby.

Soud I. stupně usnesením ze dne 2.7.2002 č.j. 9 C 1004/94 11 odmítl návrh žalobců na zahájení řízení a vyslovil, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že žalobci po seznámení se s obsahem předmětné kupní smlouvy u dožádaného Okresního soudu v Šumperku neodstranili vady žaloby, neboť ani v podání ze dne 27.5.2002 neuvedli konkrétní částku, kterou po žalovaném požadují. Upřesněný petit ( Žalovaný je povinen zaplatit 1. a 2. žalobci, každému jednu polovinu, částku, kterou obdržel za prodej nemovitostí, a to pozemku p.č. st. 84 a průmyslového objektu na p.č. 85 v k.ú. T., obec J., zapsaných na LV č. 45, dle kupní smlouvy ze dne 31.5.1994 s 16% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ), odpovídá petitu původnímu, který je sice projednatelný, avšak nevykonatelný. Žalobcům nic nebrání v tom, aby konkrétní částku, jejíhož zaplacení se domáhají, v žalobě uvedli, přičemž v průběhu řízení ji lze upřesnit . Protože tak neučinili, nezbylo soudu než žalobu opětovně dle § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnout.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24.4,2003 č.j. 15 Co 185/2002 117 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že vzhledem k tomu, že původní žaloba na vydání nemovitostí neobsahovala řádný petit, nejednalo se při uplatnění nároku na vyplacení poloviny kupní ceny v témže řízení o změnu žaloby, ale o její opravu, případně doplnění. Dále podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení, zejména postup soudu I. stupně při odstraňování vady žaloby, a dovodil, že soud I. stupně po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu postupoval zcela v souladu s § 43 odst. 1 o.s.ř., poučil žalobce, v čem vada spočívá a jakým způsobem ji lze odstranit, a také o následcích neodstranění vady. Konstatoval, že soud I. stupně umožnil žalobcům seznámit se s obsahem předmětné kupní smlouvy a poskytl jim prostor k řádné formulaci žalobního petitu. Žalobci však ani poté neuvedli konkrétní částku, jejíhož zaplacení se proti žalovanému domáhají, přičemž takto formulovaný petit je neurčitý a ve svých důsledcích nevykonatelný. Žalobci sice namítali, že z kupní smlouvy nelze zjistit konkrétní částku, za kterou byl prodán konkrétní pozemek s průmyslovým objektem, neboť v kupní smlouvě je uvedena pouze souhrnná cena za všechny pozemky a souhrnná cena za stavby; jejich návrh, že by soud měl zjistit kupní cenu těchto konkrétních nemovitostí znaleckým posudkem, nepovažoval odvolací soud za opodstatněný, neboť v případech převodu nemovitostí se ceny sjednávají dohodou, proto cena stanovená znaleckým posudkem se zpravidla neshoduje s cenou smluvní. Ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem, který nemůže překročit (až na výjimky, které se na daný případ nevztahují). Ztotožnil se proto se závěrem soudu I. stupně o neurčitosti a nevykonatelnosti žalobního návrhu a napadené usnesení o odmítnutí návrhu jako správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Namítali, že nebylo možno z kupní ceny přesně konkretizovat žalovanou částku, neboť celková cena je stanovena dohodou a je pouze rozdělena na cenu za pozemky ve výši 47.410,- Kč a cenu za stavby ve výši 717.600,- Kč, celkem 756.010,- Kč. Za tím účelem navrhovali určit cenu za konkrétní pozemek a stavbu znaleckým posudkem. Pro případ, že by dosavadním způsobem formulovaný petit byl odmítnut či zamítnut, navrhli v dovolání in eventum petit tohoto znění: Žalovaný je povinen zaplatit 1. žalobci částku 124.794,50 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit 2. žalobci částku 124.794,50 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výši částek za nemovitosti pak dokládají vlastním výpočtem podle poměru velikosti pozemku a stavby k prodávanému celku. Mají za to, že jejich žalobní petit je vykonatelný, a to s přihlédnutím k již navrhovaným důkazům . Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci podávají dovolání dle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., aniž by konkretizovali vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom neuvažují podmínky přípustnosti dovolání. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení uváděna ve znění této novely.

Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem na základě plné moci (241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o odmítnutí žaloby (§ 239 odst. 3 o.s.ř.); důvodné však není.

Při přezkumu napadeného rozhodnutí je dovolací soud vázán důvody, které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako je tomu v projednávané věci přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobci ve svém dovolání nevytýkají odvolacímu soudu žádnou vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., na jehož obsah odkazují. Předmětem dovolacích námitek je jejich odlišný názor na posouzení otázky, zda žaloba konkrétně její petit splňuje náležitosti, které zákon stanoví pro návrh na zahájení řízení v § 79 o.s.ř., příp. zda určitá formulace žalobního petitu je dostatečná pro projednání žaloby a pro vykonatelnost případného vyhovujícího rozsudku podle tohoto petitu, a konečně, zda z procesního hlediska byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby či nikoli. Odlišný názor žalobců na tyto otázky oproti názoru, který v tomto směru zaujaly soudy obou stupňů, ovšem není námitkou, která by mohla směřovat k existenci vady řízení, nýbrž je projevem odlišného právního posouzení, zda žaloba splňovala náležitosti na ní zákonem kladené. Nesouhlas žalobců s právním názorem soudu na tuto procesní otázku je tak obsahově námitkou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s obsahově vymezenými důvody dovolání podle tohoto procesního ustanovení.

Jak výše uvedeno, dovolatelé nevytýkají odvolacímu soudu existenci vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž ani z obsahu spisu existence takových vad nevyplývá; protože ostatní vady ať již tzv. zmatečnostní (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.), anebo jiné (§ 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.) nebyly zjištěny, závisí důvodnost dovolání na posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud daný právní vztah posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Právním předpisem je především předpis práva hmotného (příp. jeho určitá norma). Pokud se věci týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat i jejich právní normy.

V daném případě odvolací soud posuzoval věc dle § 79 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř., které se věci týkají, přičemž tato ustanovení vyložil v konkrétní věci v souladu s jejich obsahem a účelem i ustálenou judikaturou.

Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30.7.2003 sp. zn. 20 Cdo 1763/2002 zaujal tento právní názor: Závěr, že podání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat, se váže k objektivně určenému stavu, který panuje v době, kdy jej odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení soudu I. stupně o odmítnutí žaloby vyslovil, tj. k vydání jeho rozhodnutí. Z toho plyne, že k později učiněným úkonům účastníka, jimiž se snaží vytčený nedostatek podání odstranit, nemůže být přihlédnuto; to platí i tehdy, je-li takový úkon vtělen do dovolání. V řízení o tomto (mimořádném) opravném prostředku je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet k těm úkonům účastníka, které neměl k dispozici v době rozhodování o odvolání odvolací soud a z nichž nemohl vyvodit odpovídající procesní důsledky.

Výše uvedený procesní závěr nutno aplikovat i v tomto případě. Nelze proto při posuzování správnosti rozhodnutí odvolacího soudu jakkoli přihlížet k tomu, že žalobci až v dovolání formulovali svůj žalobní petit (který mylně označují jako petit in eventum , tj. nesprávně jako eventuální petit) způsobem, který by náležitosti řádného žalobního návrhu již nepochybně splňoval. Zbývá proto přezkoumat, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá z hlediska § 79 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř. na správném právním posouzení podle stavu, který zde byl ke dni jeho rozhodnutí.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vyložil podmínky projednatelnosti žaloby a vykonatelnosti žalobního návrhu, tzv. petitu, i způsob, jakým má soud postupovat při odstraňování vad žaloby, pokud jde o vady odstranitelné. Jeho právní názory zde vyslovené odpovídají procesní úpravě dle shora uvedených ustanovení o.s.ř. Rovněž výklad odvolacího soudu o vztahu jeho předchozího zrušujícího usnesení k následnému postupu soudu I. stupně i závěru o nutnosti potvrdit usnesení o odmítnutí žaloby (jde o vady, které brání pokračovat v řízení a které ani po řádném poučení žalobci neodstranili - § 43 odst. 2 o.s.ř.) je podrobně odůvodněn, je vnitřně logický a argumentačně přiléhavý. Žalobcům byl poskytnut ze strany soudů obou stupňů dostatečný prostor k řádnému uplatnění jejich tvrzeného nároku na finanční plnění proti žalovanému, který však nevyužili. V daném případě by bylo v rozporu se zásadami sporného řízení, aby soud zjišťoval výši požadovaného peněžitého plnění pro účely specifikace žalobního petitu znaleckým posudkem za situace, kdy tuto výši mohli stanovit žalobci např. způsobem, který popsali ve svém dovolání ( po seznámení se s obsahem kupní smlouvy jim v tom žádná překážka nebránila). Pro vadu, spočívající v neurčitosti žaloby, která nebyla ani postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř. odstraněna, tak nebylo možno v řízení pokračovat a odvolací soud nepochybil, jestliže za tohoto konkrétního procesního stavu potvrdil usnesení soudu I. stupně o odmítnutí žaloby dle § 43 odst. 2 o.s.ř.

Na základě výše uvedených důvodů shledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu správným; dovolání proto dle ust. § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. října 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu