28 Cdo 1953/2007
Datum rozhodnutí: 14.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1953/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně K. k. p. ch. S. D. v H. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. F., zastoupenému advokátkou, 2) S. g., a. s. v l., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 237/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2006, č. j. 20 Co 354/2006-124, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud výrokem I. rozsudku rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání prvního žalovaného proti výroku, jímž soud prvního stupně vyloučil z exekuce nemovitosti blíže identifikované ve stejném výroku, se zastavuje. Ve výroku II. odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným tak, že nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. odvolací soud potvrdil výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí a zároveň potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí týkající se výroku III. odůvodnil odvolací soud tak, že žaloba na určení vlastnického práva nemohla být úspěšná pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 528/02. Jedná se totiž o spor restituční povahy, neboť je zde snaha dosáhnout na základě určovací žaloby vrácení majetku, který přešel na stát v rozhodné době . Žalobkyně ve svém odvolání uvedla, že legislativní nenaplnění ustanovení § 29 zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě) nemůže jít k její tíži (jakožto církevní právnické osobě), neboť by se jednalo ve své podstatě o odmítnutí spravedlnosti, což i vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 489/05 nelze připustit. Tento nález však dle odvolacího soudu řeší úplně jinou právní situaci a navíc by aplikací tohoto nálezu obecný soud zasahoval do již existujícího právního vztahu a nově by upravoval jen část práv a povinností z tohoto již existujícího právního vztahu. Naproti tomu ust. § 29 zákona o půdě zakazuje převody původního církevního majetku do doby, než bude přijat zákon o tomto církevním majetku, tedy zákon předpokládá vydání a přijetí jiného zákona, který by zakládal práva a povinnosti zcela nově a v tomto směru obecné soudy objektivní právo mohou dotvářet jen ztěží. Toho si byl vědom i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Z obsahu spisu, a to z listin předložených samotnou žalobkyní, plyne, že jde o majetek spadající do § 1 zákona o půdě. Majetek podléhal v minulosti tzv. záborovému zákonu č. 215/1919 Sb., proto podléhal i zákonu č. 142/1947 Sb., rozhodovalo o něm ministerstvo zemědělství, v jehož dokumentech je předmětný majetek veden jako součást V. S.


Proti rozhodnutí obsaženému ve výroku III. podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, právní otázky řeší v rozporu s hmotným právem, přičemž tato problematika nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Odvolací soud si zejména nesprávně vyložil zákon č. 142/1947 Sb. ve vztahu k tzv. restitučním předpisům o církevním majetku a ve vztahu k ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Předmětný spor není sporem restitučním z toho důvodu, že i z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že nelze existenci restituční skutkové podstaty dovodit, jestliže sporné nemovitosti měly přejít na stát na základě předpisů o revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Na souzený spor nelze aplikovat žádné restituční předpisy ve speciálním slova smyslu. Jedná se o spor incidenční vyvolaný jiným (exekučním) řízením. Soudy obou stupňů taktéž neaplikovaly v rozporu s hmotným právem ustanovení § 70 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.). Účelem řízení o likvidaci je co nejrychlejší provedení veškerých úkonů směřujících k likvidaci zrušené společnosti a jejímu výmazu z obchodního rejstříku. V daném případě drží druhá žalovaná majetek, ohledně něhož je oprávněnou osobou žalobkyně. Bez určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, nebude moci být likvidace zrušené společnosti skončena a proveden její výmaz z obchodního rejstříku. Existence naléhavého právního zájmu na určení, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (blokovaných § 29 zákona o půdě), plyne již ze samého ustanovení § 70 - § 75b obch. zák. Z ustanovení § 29 zákona o půdě vyplývá jiný způsob vypořádání předpokládaný v § 70 odst. 1 obch. zák., a to navrácení předmětného majetku žalobkyni. Je-li žalobkyni jako oprávněné osobě upírán naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v důsledku čehož nemůže bránit převodu nebo dokonce přechodu tohoto majetku na 3. osobu v rámci likvidace druhé žalované, je jí zároveň upíráno právo na soudní ochranu jejího subjektivního práva. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok č. III rozsudku odvolacího soudu a výrok č. I a III soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.


Žádný z dalších účastníků se k dovolání nevyjádřil.


Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.


Podle ust. § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jelikož napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Námitky uplatněné žalobkyní však právě uvedené podmínky nesplňují, protože závěry odvolacího soudu soud dovolací pokládá za souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou.


Primární právní otázkou v souzeném sporu bylo posouzení skutečnosti, zda žalobkyně splňuje zákonem stanovené podmínky pro podání žaloby dle ust. § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.) ve spojení s ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Soud odvolací dospěl v tomto ohledu ke zcela zřejmému názoru, že žalobkyně na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, naléhavý právní zájem nemá. Dovolací soud, ve světle ustálené judikatury jak soudu Nejvyššího, tak i soudu Ústavního, považuje toto posouzení za správné. V daném sporu se žalobkyně (jako církevní právnická osoba) domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které byly v minulosti církevním majetkem a na nějž se tedy, jak správně uvádí, vztahuje ust. § 29 zákona o půdě. Z tohoto ustanovení však ještě nelze automaticky dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, a to ani ve spojení s ust. § 70 a následujících obch. zák. Klíčové je tu bezesporu posouzení charakteru určovací žaloby, jakožto žalobního instrumentu ryze preventivního charakteru, který v situacích, kdy se jedná o právo či právní vztah, který se nestal nejistý nyní, nýbrž před několika desítkami let, nenachází uplatnění. K této problematice se již několikrát vyjádřil Nejvyšší soud (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 či v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006) i soud Ústavní, a to především ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.listopadu 2005, kde uvedl, že žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.


Podobně je tomu i v souzeném sporu, neboť žalobkyně se domáhá určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které jsou již několik desítek let ve vlastnictví jiných subjektů. Svůj naléhavý právní zájem nemůže dovodit ani z potřeby provedení a dokončení likvidace žalované 2) ve smyslu § 70 a násl. obch. zák., protože realizace likvidace či její nedokončení se vůbec netýká právní sféry žalobkyně; tato skutečnost žádným způsobem nezasahuje do jejich práv či povinností. Neobstojí zde ani argumentace založená na znění § 29 zákona o půdě, že se hypoteticky může jednat o zásah do práv žalobkyně v budoucnu vzniklých. Zjevným smyslem ustanovení § 29 zákona o půdě je totiž zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí obsahově však nepředjímatelnou normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku, a nikoliv - jak se zřejmě domnívá žalobkyně - ochrana subjektivních práv (každého) konkrétního původního vlastníka (viz. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 5, ročník 2003). Jen z možných budoucích restitučních oprávnění, nelze dovozovat naléhavý právní zájem na straně žalobkyně, neboť není jisté, kdy tato oprávnění budou legislativně upravena a zda vůbec. V tomto smyslu nemůže rozhodnutí orgánu moci soudní nahrazovat politickou vůli (vtělenou případně do právního předpisu) obnovit původní vlastnické vztahy deformované v době dávno minulé. Je nutné upozornit ve shodě s výše citovaným stanoviskem Ústavního soudu ČR (publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005) i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, že bylo pouze svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem přesně vymezeným z hlediska časového i věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového. Tento závěr učiněný Ústavním soudem platí i nadále s tím, že dosud nebyla přijata příslušná právní úprava, která by zakládala oprávnění žádat vrácení tzv. církevního majetku, a v tomto ohledu záleží pouze na vůli zákonodárce, zda takový právní předpis přijme. Akty soudní moci pak nemohou vůli zákonodárce nahrazovat a konstituovat tak samostatně restituční nároky (viz. shodně Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl Ús st. 22/05).


Dovolací soud tak souhlasí toliko s námitkou žalobkyně, která však na výsledek sporu nemohla mít vliv, a to, že se v daném případě nejedná o skutečný restituční spor ve smyslu příslušných právních předpisů. V tomto ohledu soud prvního stupně použil nepřiléhavou argumentaci a soud odvolací tento jeho závěr zřejmě potvrdil. Na souzený spor nedopadá v žádném případě ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě. Citovaný zákon považuje za oprávněné osoby toliko státní občany , tedy fyzické osoby, nemůže se proto vztahovat na osoby právnické, mezi něž je bezesporu nutné žalobkyni zařadit. Navíc výslovně vyděluje úpravu restitucí bývalého církevního majetku a svěřuje ji zvláštnímu zákonu. Žalobkyni tak nelze považovat ve smyslu tohoto zákona za osobu oprávněnou. Na souzený spor se pak nevztahují ani jiné tzv. restituční právní předpisy včetně zákona č. 298/1990 Sb. Proto nelze dovodit absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně z důvodu konkurence tzv. restitučních právních předpisů (jako předpisů speciálních) a § 126 o. z. ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř. (jakožto předpisů obecných), protože v případě žalobkyně se nejedná a nemůže jednat o restituční nárok ve speciálním slova smyslu. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva však žalobkyně nemá z důvodů, které byly v tomto rozhodnutí popsány výše, a proto bylo nutné žalobu zamítnout.


Konečně přiléhavý v tomto smyslu není ani dovolací odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu odlišující skutkové modely odnímání církevního majetku. V rozsudku z 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006 pod poř. č. 4, Nejvyšší soud vysvětlil, že věcná působnost speciality zákona č. 298/1990 Sb. je podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (co do veškerého církevního majetku) omezena, a že Nejvyšší soud ji konstantně ohlašuje odkazem na rozsudek ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, který byl v časopise Soudní judikatura (pod č. 230/2002) publikován s právní větou, že zákon č. 298/1990 Sb. neupravuje právní poměry majetku církevního subjektu, který přešel na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů . Podobně v odůvodnění rozsudku ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, se uvádí, že existenci této restituční skutkové podstaty v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze . Z téhož vychází i rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2179/2003; rozsudek ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 1261/2000, byl napaden ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 528/02 tak, že ji zamítl. Ve vztahu ke svému rozsudku ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, se ostatně Nejvyšší soud sice přihlásil k názoru, že zákon č. 298/1990 Sb. není dotčen ani tehdy, jestliže k přechodu církevního majetku na stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb., upozornil však s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, že tím není řečeno, že úspěch žalob o určení vlastnictví je už proto zaručen.


Výše uvedené právní závěry tak vedou dovolací soud k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za odpovídající ustálené judikatuře soudů v obdobných věcech a dovolání žalobkyně proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. června 2007


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu