28 Cdo 1950/2005
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1950/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. I. a V. j. p. K. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. u., zastoupené advokátem, o vyslovení neplatnosti valné hromady žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 36 C 53/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 23 Co 306/2004-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 4. 2004, č. j. 36 C 53/2004-133, zamítl žalobu na určení, že Valná hromada Č. k. u., zájmového sdružení právnických osob, konaná dne 20.2.1999 v Praze, usnesení na ní přijatá a volba předsednictva a dozorčí rady jsou neplatné, pro rozpor se zákonem a stanovami.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 23 Co 306/2004-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal žalobce k úhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce převzal zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce je občanským sdružením registrovaným Ministerstvem vnitra ČR od 5. 2. 1992 pod č. j. VSC/1-10006/92-R. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný je zájmovým sdružením právnických osob registrovaným odborem vnitřních věcí Obvodního úřadu Městské části P. 7, a to od 20. 11. 1995. Odvolací soud zjistil, že orgány žalovaného jsou valná hromada, předsednictvo a dozorčí rada, přičemž valná hromada je usnášeníschopná, pokud je přítomna alespoň polovina delegátů. Též vzal za prokázané, že činnost žalovaného a právnických osob v něm sdružených je zaměřena na zájmovou, obecně prospěšnou kynologickou činnost. Dále zjistil, že dne 20. 2. 1999 se konala valná hromada žalovaného, jíž se zúčastnilo 214 delegátů s hlasovacím právem, tato valná hromada mimo jiné zvolila předsednictvo žalovaného, dozorčí radu žalovaného a klíč pro stanovení počtu delegátů na příští valnou hromadu žalovaného tak, že každý člen vysílá na valnou hromadu jednoho delegáta za každých započatých 300 členů. Z usnesení VII. valné hromady žalovaného konané dne 1. 3. 2003 též odvolací soud zjistil, že tato potvrdila rozhodnutí předsednictva žalovaného o pozastavení činnosti A. I. a V. j. p. K. ČR a zamítla odvolání výše uvedeného klubu proti rozhodnutí předsednictva žalovaného a rovněž rozhodla o vyloučení A. I. a V. j. p. K. ČR z Č. k. u. Podle odvolacího soudu žalovaný je právnickou osobou, jejíž poměry se řídí pouze stanovami, neboť tento druh sdružení žádnou zákonnou úpravu nemá. Zaujal názor, že podle článku 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je občanům zaručeno právo na sdružování a podle odstavce 4 tohoto článku jsou sdružení odděleny od státu. Tento princip tak zaručuje sdružením plnou autonomii, pokud jde o zásahy státu, tedy i soudní moci do vnitřních záležitostí sdružení, což je i výslovně uvedeno v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že právo člena sdružení (právnických osob) na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Poté vyslovil, že pro sdružení založená podle § 20f o. z. není zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení zakotveno ani v občanském zákoníku, ani v jiném zákoně či stanovách sdružení a toto zmocnění nevyplývá ani z ustanovení § 4 o. z., které upravuje ochranu práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů založených občanským zákoníkem, a nikoliv z vnitřních předpisů zájmových sdružení právnických osob. Odvolací soud poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 726/2003 s tím, že mezi spolky se řadí i sdružení právnických osob. Konstatoval, že odloučenost od státu je ústavně zaručena a promítá se zejména v tom, že stát vznik spolků jako právnických osob svým rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo soudního uvážení, nepovoluje, nýbrž pouze administrativně registruje a to se týká i zániku spolků, potažmo vnitřního života spolků. Tato odluka od státu se promítá v tom, že stát nijak nezasahuje do vnitřních poměrů spolků, což znamená, že ani členové spolku nemohou soudně vymáhat změnu rozhodnutí orgánu tohoto spolku, pokud tyto výslovně nejsou v rozporu se zákonem. Odvolací soud zaujal názor, že tento zmíněný ústavní princip nelze porušit názorem odvolatele, že porušení povinnosti orgánu sdružení určené stanovami je současně porušením zákona, a tudíž jejich splnění je soudně vymahatelné. Dospěl k závěru, že taková právní ochrana člena a jeho členství ve spolcích není zákonem upravena. Z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacího soudu. Tvrdil, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu. Podle dovolatele soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítal, že právní otázka je rozhodována rozdílně dovolacím soudem. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 726/2003 a 33 Odo 387/2002.

Opakoval své námitky uplatněné v řízení před soudy obou stupňů, přičemž trval na tom, že žalobce je sdružením založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., a je členem žalovaného, tedy zájmového sdružení právnických osob, vytvořeného podle § 20f o. z. Podle dovolatele sdružením ve smyslu čl. 20 Listiny je pouze žalobce a nikoliv žalovaný. Zájmové sdružení právnických osob vytvořené právnickými osobami podle § 20f o. z., kterým je žalovaný, nebylo vytvořeno občany, proto na něj nelze vztahovat ustanovení uvedená v kategorii Politická práva ve smyslu oddílu druhého Listiny. Nejde ani o sdružení občanů ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, nýbrž o instituce zcela odlišné, které mají sice stejné označení, avšak lišící se co do obsahu a právního postavení. Zákon č. 83/1990 Sb. se nevztahuje na sdružování občanů k výdělečné činnosti, zatímco žalovaný za úplatu poskytuje chovatelům servis, který má ocenění ceníkem a kromě toho poskytuje řadu dalších služeb pro své členy.

Dovolatel trval na tom, že vzájemné vztahy mezi účastníky tohoto řízení jsou upraveny stanovami žalovaného. Jde o quasi smlouvu, která mezi nimi byla uzavřena. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že chybí ustanovení hmotného práva, neboť žalobcem tvrzený a prokázaný skutkový stav musí být podřazen ustanovení příslušných interních předpisů zájmového sdružení právnických osob, to je žalovaného. Z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.

Navrhoval zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, spočívá jeho potvrzující rozhodnutí na závěru, podle něhož právo člena sdružení právnických osob na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Ježto pro sdružení podle § 20f o. z. není zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení zakotveno ani v občanském zákoníku, ani v jiném zákoně či stanovách sdružení a toto zmocnění nevyplývá ani z ustanovení § 4 o. z., které upravuje ochranu práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů založených občanským zákoníkem, a nikoliv z vnitřních předpisů zájmových sdružení právnických osob, schází podmínka pravomoci soudu k zásahu do vnitřního života sdružení formou projednání žaloby,kterou žalobce podal.

Dovolací soud se s těmito závěry ztotožňuje. Argumentace odvolacího soudu vychází ze srozumitelného gramatického i systematického výkladu příslušných shora uvedených ustanovení, respektuje smysl zásady o respektování autonomie spolků, jakož i okolnost, že z žádného ustanovení platného práva neplyne oprávnění člena sdružení právnických osob domáhat se přezkumu, respektive zvrácení rozhodnutí orgánů sdružení právnických osob. Pro stručnost proto dovolací soud odkazuje na dostatečně srozumitelné a instruktivní odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, správnost jehož závěrů nebyla ani opakovanými argumenty dovolání vyvrácena. Dovolací soud v tomto směru vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 726/2003, které jsou shodné s těmi, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Lze dodat, že ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 388/04, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Odkaz dovolatele na dřívější usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1672/2000, považuje dovolací soud za nepřípadný proto, že jde o rozhodnutí vztahující se k odlišnému skutkovému stavu.

Z uvedeného prejudicielního závěru plyne, že otázka řešená odvolacím soudem, nepředstavuje otázku zásadního právního významu ve smyslu shora citovaného ustanovení, ježto jde o otázku již soudní praxí řešenou a rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalobce tak směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu