28 Cdo 1949/2010
Datum rozhodnutí: 12.10.2010
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/164Sb., § 37 odst. 2 obč. zák.




28 Cdo 1949/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, IČ: 00530832, se sídlem v Brně, Masarykova 31, proti žalovanému MVDr. J. K. , zastoupenému JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, o zaplacení částky 170.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 166/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2009, č. j. 38 Co 506/2007-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, č. j. 31 C 166/98-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 170.158,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud neshledal důvodným tvrzení žalobkyně, že na základě smlouvy o dílo na výstavbu bytu s garáží ze dne 18. 1. 1994 a smlouvy o dílo na výstavbu garáže ze dne 4. 2. 1994, jež uzavřela žalobkyně jako pověřený člen účelového sdružení bez právní subjektivity s žalovaným, provedla smluvené práce včetně individuálních úprav na zvláštní žádost žalovaného, a vznikl jí tak nárok na doplatek za tyto práce v celkové výši 170.158,- Kč, jenž však žalovaný ani přes upomínku žalobkyně nezaplatil. Městský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se závěry týkajícími se platnosti výše uvedených smluv, ke kterým dospěl ve sporu mezi týmiž účastníky o smluvní pokutu sjednanou v těchto smlouvách Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 21 C 206/96, a posléze i Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 243/2004, jímž jako soud odvolací potvrdil uvedené prvostupňové rozhodnutí. V těchto rozhodnutích byla konstatována absolutní neplatnost sjednaných smluv. Předně nebylo prokázáno, že by v této věci byla uzavřena smlouva o sdružení podle § 829 obč. zák., za těchto okolností nelze považovat za dostatečné označení zhotovitele ve smlouvách a dalších písemnostech různými názvy obsahujícími označení konsorcium nebo sdružení, neboť se nejedná o označení subjektu způsobilého stát se účastníkem občanskoprávních vztahů, zároveň z těchto údajů není zřejmé, jaký byl rozsah práv a povinností žalobkyně. Neurčitostí bylo stiženo i ujednání o ceně díla. Za další důvod neplatnosti bylo v uvedeném řízení považováno vadné vymezení předmětu smlouvy o dílo, jako podstatné náležitosti platné smlouvy, jelikož samostatně zhotovitelným dílem, a tedy i způsobilým předmětem smlouvy, by se byt a garáž mohly stát pouze za předpokladu vkladu smlouvy stavebníků uzavřené podle § 12 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, do katastru nemovitostí. Bylo-li dílo vymezeno pouze jako byt a garáž představující neoddělitelnou součást věci, je takový předmět smlouvy třeba považovat za plnění nemožné, což zakládá neplatnost smlouvy ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. V návaznosti na tyto závěry posuzoval soud nárok žalobkyně v této věci jako nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy. Připustil sice, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil, protože z výše uvedeného řízení vyplynulo, že žalovaný tento nárok žalobkyně uznal, uplatnila-li jej však žalobkyně u soudu až dne 10. 4. 1998, tj. více než dva roky po datu splatnosti předmětné faktury nastavší dne 14. 4. 1995, uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba daná § 107 odst. 1 obč. zák., a vznesl-li zároveň žalovaný námitku promlčení, nelze požadované plnění žalobkyni přiznat. S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 38 Co 506/2007-118, jej potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, ve svém rozhodnutí navíc zdůraznil i názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 911/2006, kterým bylo zamítnuto dovolání proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 243/2004. V tomto rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud správnost závěrů o neplatnosti smluv o dílo uzavřených mezi účastníky a uvedl, že samostatným předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. jsou byty a nebytové prostory pouze za splnění podmínek daných zákonem č. 52/1966 Sb. Nedošlo-li k uzavření písemné smlouvy podle § 12 cit. zák. vymezující vzájemná práva a povinnosti stavebníků a jejímu vkladu do katastru nemovitostí, zůstaly byt i garáž pouze neoddělitelnou částí domu a nebyly samostatně zhotovitelným dílem, tedy možným předmětem smlouvy o dílo. Uzavřené smlouvy o dílo tak směřovaly k plnění nemožnému a je třeba je považovat za absolutně neplatné ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. K námitce žalobkyně, že v daném případě je možno vycházet i ze znění smlouvy o výstavbě, odvolací soud uvedl, že ač tato smlouva může dokládat vědomost účastníků o uzavřené smlouvě o dílo, nelze z ní usuzovat na její platnost. Tvrzení o uzavření inominátní smlouvy účastníky z ničeho nevyplývá, zvláště pak za situace, domáhá-li se žalobkyně zaplacení žalované částky výslovně a výhradně z titulu písemně uzavřených smluv o dílo. Odvolací soud tedy neshledal potřebu revidovat závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání dovozuje v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z vady řízení spočívající v nesprávně zjištěných skutečnostech ve vztahu k posouzení platnosti smluvního vztahu mezi účastníky a ve skutečnosti, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené v jiném rozhodnutí tohoto soudu vydaném ve sporu mezi týmiž účastníky, a dále v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i z nesprávného právního posouzení otázky platného smluvního vztahu mezi účastníky. Zásadní právní význam dovolatelka přisuzuje otázkám, zda bylo možné ve vztahu k bytu, společným prostorám a garáži uzavřít i jinou smlouvu než podle zákona č. 52/1966 Sb., a to před zahájením stavby, v jejím průběhu či po dokončení, a zda mohlo dojít k uzavření smlouvy týkající se tohoto bytu po uzavření smlouvy o výstavbě ze dne 17. 1. 1995, a to i ústní formou například smlouvy smíšené či inominátní.

Dovolatelka dále zdůrazňuje, že v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 911/2006 Nejvyšší soud připustil, že byt může být samostatným (možným) předmětem smlouvy o dílo, došlo-li k uzavření smlouvy o výstavbě a jejímu vkladu do katastru nemovitostí, v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1172/2003 pak Nejvyšší soud posuzoval naprosto totožný smluvní vztah založený stejnou smlouvou o dílo jako v tomto řízení a uložil odvolacímu soudu, aby se detailně zabýval otázkou platnosti této smlouvy podle § 37 obč. zák., na základě zmíněného pokynu odvolací soud konstatoval platnost předmětné smlouvy. I v nyní projednávaném případě je tedy zapotřebí, aby se odvolací soud výše uvedenou otázkou zabýval komplexně. Dovolatelka rovněž poukazuje na několik rozhodnutí Krajského soudu v Brně, z nichž vyplývá, že při posuzování téže smlouvy v rámci různých soudních řízení, tento soud opakovaně dospěl k odlišným závěrům. V projednávané věci pak odvolací soud otázku platnosti smlouvy posoudil v rozporu s hmotným právem, neboť nezkoumal vznik platného smluvního vztahu z pohledu čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a formalistickým výkladem právních norem odepřel projevu vůle stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely vyvolat ve své právní sféře. Odvolací soud nezohlednil, že projev vůle účastníků byl zcela v souladu se zákonem, přičemž není rozhodující, že podmínka vzniku bytové jednotky jako samostatné věci vkladem do katastru nemovitostí byla naplněna až po uzavření písemné smlouvy a po vzniku stavby jako celku, což zákon nezakazuje, a soud tak popřel vůli účastníků týkající se úhrady za provedení stavby zcela bezdůvodně. Odvolací soud přitom nerespektoval názor vyslovený jiným odvolacím soudem v jiném řízení mezi týmiž účastníky na předmětnou smlouvu, jímž byla připuštěna existence platné smlouvy v návaznosti na smlouvu o výstavbě, zároveň opomenul, že povinnost úhrady za provedení díla byla žalovaným stvrzena přímo ve smlouvě o výstavbě, v níž bylo v otázce financování odkázáno na smlouvu o dílo. Nejpozději uzavřením smlouvy o výstavbě tedy žalovaný projevil vůli zaplatit žalobkyni částku, jejíž část žalobkyně v tomto řízení požaduje. Žalobkyně tento projev vůle akceptovala přinejmenším faktickým jednáním v podobě předání bytu a vyúčtování doplatku ceny fakturou, došlo tak k platnému vzniku smluvního vztahu mezi účastníky. Další pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka v porušení ustanovení § 51 obč. zák., jelikož soudy se nezabývaly tím, zda v případě, že předmětem smlouvy o dílo v okamžiku jejího uzavření nebyla věc v právním smyslu, nejde o smlouvu smíšenou, popřípadě inominátní. Účastníci přitom nebyli povinni uzavřít určitý smluvní typ, respektovali-li právní úpravu obsaženou v zákoně o vlastnictví bytů týkající se vzniku bytu jako samostatné jednotky, nebyli povinni uzavřít ani smlouvu podle zákona o vlastnictví bytů, jelikož tento zákon nezakazuje vlastníkům uzavřít smlouvu se zhotovitelem před tím, než dojde k uzavření smlouvy tímto zákonem předpokládané. Došlo-li ke vzniku samostatných bytových jednotek před jejich předáním žalovanému, nepopírá smlouva zákonnou podmínku vzniku jednotek jako samostatných věcí, a jde tak o platně uzavřenou smlouvu inominátní. Nesprávnost právního posouzení je dána tím, že soudy nerespektováním pravidel výkladu projevů vůle vyplývajících z § 35 obč. zák. porušily ustanovení § 37 obč. zák. Pokud by soudy postupovaly podle § 35 obč. zák. a přihlédly i k následnému chování stran potvrzujícímu směřování vůle stran k úplatnému zhotovení bytové jednotky a k nabytí vlastnického práva k této jednotce žalovaným, musely by dojít k závěru o platnosti stranami uzavřeného smluvního závazku. Rovněž nebylo přihlédnuto k tvrzení dovolatelky, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo na výstavbu celého domu sestávající se z jednotlivých smluv o dílo uzavřených budoucími vlastníky bytů. Řádným výkladem smlouvy o výstavbě obsahující odkaz na smlouvu o dílo je opět možno dospět k závěru o konsenzu smluvních stran o výši ceny. Soudy pak zcela opomenuly možnost vzniku smluvního vztahu mezi účastníky ústním ujednáním, existenci takového smluvního vztahu lze přitom dovodit z toho, že žalobkyně se při výstavbě řídila pokyny žalovaného, žalovaný následně tuto část domu převzal a ve smlouvě o výstavbě jako nabývacím titulu k bytové jednotce pak projevil vůli být vázán dohodou o ceně a platebních podmínkách. Vznik smluvního vztahu stvrdil žalovaný i podpisem předávacího protokolu s odkazem na smlouvu. Za těchto okolností je nepochybné, že projevy vůle účastníků byly srozumitelné a směřovaly k provedení stavby domu a nabytí vlastnického práva k bytovým jednotkám v tomto domě žalovaným. Dovolatelka tak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V tomto případě však zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nelze přiznat, jelikož dovolatelka zcela přehlíží skutečnost, že z rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry považoval za správné i soud odvolací, je zřejmé, že neplatnost smlouvy byla dovozena nejen z nemožnosti sjednaného plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák., ale i z toho, že smlouva nebyla uzavřena způsobilým účastníkem občanskoprávních vztahů, z neurčitého vymezení práv a povinností žalobkyně a ceny předmětu smlouvy. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí blíže zabýval právě nemožností smluveného plnění, ovšem uvedl-li zároveň v odůvodnění, že soud prvního stupně učinil správný právní závěr, z něhož ve svém rozhodnutí vychází i on, tak je logické, že akceptoval i ostatní důvody neplatnosti předmětných smluv. Směřují-li dovolací námitky pouze k tomu, že došlo k uzavření smlouvy s možným a dovoleným plněním a s účastníky seznatelným obsahem, jíž je tudíž třeba považovat za platnou, nevyvrací to výše uvedený závěr, že smlouvy nebyly uzavřeny způsobilým účastníkem občanskoprávních vztahů, jelikož jako zhotovitel v nich nebyla označena dovolatelka ale blíže nevymezené sdružení. Obstojí-li tedy závěr o neplatnosti smluv již z dovolatelkou nenapadnutého důvodu, že smlouvy nebyly uzavřeny subjektem způsobilým k právním úkonům, nelze otázkám zpochybňujícím další důvody neplatnosti přiznat zásadní právní význam, neboť jejich řešení nemůže ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006). Není přitom rozhodující, zda šlo o smlouvy o dílo, smlouvy smíšené či inominátní, jelikož nezpůsobilost subjektu, jímž byly smlouvy uzavřeny, by neumožňovala považovat je za platné ani v jednom případě. Odkazuje-li dovolatelka na podporu svých tvrzení o platném smluvním ujednání mezi účastníky na ustanovení smlouvy o výstavbě, nemohou ani tato tvrzení sama o sobě dovodit platnost smlouvy o dílo, protože podle názoru samotné dovolatelky obsaženého v dovolání smlouva o výstavbě v sobě zahrnovala v tomto směru pouze projev vůle žalovaného zaplatit žalobkyni za provedené práce, jež však byly provedeny na základě posuzovaných smluv o dílo, na něž bylo přímo odkázáno, přičemž nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by si účastníci byli vědomi neplatnosti smluv o dílo a chtěli je nahradit smlouvou o výstavbě. Nesprávnost závěrů odvolacího soudu nemůže být dána ani nerespektováním odlišného názoru týkajícího se platnosti přezkoumávaných smluv vyjádřeného v jiném řízení jiným senátem odvolacího soudu, jelikož zákon nestanoví až na přesně vymezené výjimky (srov. § 135, § 159a, § 226 a § 243d o. s. ř.) povinnost soudu respektovat ve svém rozsudku rozhodnutí učiněné jiným soudem v odlišné věci. Námitky dovolatelky dovozující platný smluvní vztah mezi účastníky z ústního ujednání, stejně jako námitky týkající se pochybení soudu při výkladu projevů vůle účastníků, pak směřují ke zpochybnění správnosti v řízení učiněných skutkových zjištění, neboť závěr soudu o obsahu smluvního ujednání mezi účastníky a o tom, zda mezi nimi došlo k ústnímu dojednání smlouvy, je třeba považovat za otázku skutkovou, vycházející ze zjištění významu projevu vůle účastníků, a nikoliv jejího právního posouzení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73, svazek 10/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006). Občanský soudní řád přitom umožňuje dovolacímu soudu zabývat se správností skutkového zjištění pouze tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), je-li pouze zvažována přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., nemůže Nejvyšší soud k těmto námitkám přihlédnout.

S ohledem na uvedené závěry není možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu