28 Cdo 1944/2007
Datum rozhodnutí: 21.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1944/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. H., a 2) V. W., zastoupeným advokátkou, o vyklizení garáží, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 205/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.11.2006, č.j. 26 Co 417/2006-69, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1.11.2006, č.j. 26 Co 417/2006-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1.11. 2006, č.j. 26 Co 417/2006-69, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27.2.2006, č.j. 12 C 205/2005-48 tak, že žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat dvě garáže


a dílnu s přilehlými prostory na st. p. č. 1146 v obci a katastrálním území Č. B.,


a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně posoudil. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 1102, st.p. č. 1146 a p.č. 199/26 v Č. B. na základě kupní smlouvy ze dne 8.11.2004, přičemž právním předchůdcům prodávajících byly nemovitosti vydány podle zákona č. 87/1991 Sb. Zaujal názor, že podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se oprávněné osobě vydává věc ve stavu, v jakém se nalézala ke dni doručení výzvy k vydání věci povinné osobě, proto právním předchůdcům byl pozemek vydán i se stavbami, které tvoří příslušenství domu č.p. 1102. Dospěl k závěru, že garáž přiléhající k domu postavená v roce 1970 a garáž s dílnou a kolna na otop tvoří příslušenství domu ve smyslu § 121 odst. 1 o.z., neboť tyto nemovitosti byly pořízeny pro trvalé užívání s věcí hlavní, s níž jsou funkčně spojeny hospodářským účelem, k němuž byly pořízeny. Odvolací soud vyslovil, že osoby povinné se tedy stali vlastníky nejen domu č.p. 1102 na st. p. č. 1146 a pozemků st. p. č. 1146 a p. č. 199/26, vše v obci a katastrálním území Č. B., ale i vlastníky vedlejších staveb, jejichž vyklizení se žalobce domáhá, neboť k datu doručení výzvy k vydání věci tvořily vedlejší stavby její příslušenství. Dospěl k závěru, že předmětem převodu v dané věci byly i vedlejší stavby, jako příslušenství věci hlavní, s níž sdílejí svůj osud, i když toto příslušenství nebylo výslovně ve výroku rozsudku zmíněno. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn.


28 Cdo 133/2001. Uzavřel, že žalované užívají vedlejší stavby bez právního důvodu


a zasahují tak neoprávněně do vlastnického práva žalobce.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalované včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdily, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítaly, že v projednávané věci nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.8.2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, nýbrž z rozhodnutí téhož soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 s odůvodněním, že k převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství. Nesouhlasily s právním názorem odvolacího soudu, že dojde-li k převodu věci hlavní, dochází automaticky i k převodu vlastnictví příslušenství věci hlavní, není-li ve smlouvě uvedeno jinak. Podle dovolatelů vedlejší stavby nikdy nebyly ve vlastnictví původního vlastníka ani předmětem restituční žaloby na vydání věcí. Konstatovaly, že v rámci restitučního řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 611/91 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 76/94-148, byly předmětem vydání v rámci restituční žaloby pouze dům č.p. 1102 v Č. B. a pozemky. Dále tvrdily, že rovněž z kupní smlouvy ze dne 8.11.2004 nevyplývá, že by vedlejší stavby byly předmětem převodu. Navrhly odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a současně zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, dovolání nelze upřít opodstatnění.


Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je dán v případě pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu


v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.


Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce


s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.


Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o.s.ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu přitom


k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje.


S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení otázky případného převodu příslušenství spolu s věci hlavní.


Podle § 121 odst. 1 o.z. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. V rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. září 2003, č. j. 31 Cdo 2772/2000-178, velký senát občanskoprávního kolegia, jemuž byla věc postoupena k rozhodnutí podle § 27a odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, zaujal názor, že příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci.


K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva. I když v tomto rozhodnutí je řešen případ smluvního převodu vlastnictví, lze uvedenou obecnou zásadu aplikovat i na situaci, kdy je přechod vlastnictví k příslušenství věci dovozován ze soudního rozhodnutí, jímž byl oprávněné osobě přiznán nárok na vydání věci podle některého z právních předpisů restituční povahy. Neprojevila-li oprávněná osoba


v žalobním petitu svoji vůli domáhat se vydání věci hlavní včetně příslušenství a není-li z tohoto důvodu ve výroku rozhodnutí soudu výslovně uvedeno, že se věc hlavní vydává


s příslušenstvím, nelze přechod vlastnictví k věcem, které tvoří příslušenství vydávané věci hlavní, na oprávněnou osobu dovodit.


Ze shora uvedeného je zřejmé, že dosavadní rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu již byla zákonem předpokládaným způsobem sjednocena. Odvolací soud v daném případě otázku případného převodu příslušenství spolu s věcí hlavní posuzoval odlišně a nemohl proto přiléhavě odpovědět na otázku případného vyjádření vůle převést příslušenství věci a na základě toho zkoumat, zda vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat sledované právní účinky.


S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že v projednávané věci je třeba vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000.


Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. května 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu