28 Cdo 1944/2003
Datum rozhodnutí: 22.01.2004
Dotčené předpisy: § 2 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1944/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce J. P., Kanada, zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o zaplacení náhrady ve výši 100.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 249/2000, o dovolání právních nástupců žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, č. j. 19 Co 43/2003-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003 výše uvedené sp. zn. byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2002, č. j. 22 C 249/2000-45, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady ve výši 100.000.000,- Kč. Žádné ze stran nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok není nárokem restitučním. Mělo-li jít o nárok uplatněný podle obecných předpisů, pak došlo k jeho promlčení k datu 1. 1. 1954, ve smyslu předchozích ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 a poté ustanovení § 90 a § 566 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. (tzv. středního občanského zákoníku).

Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které vzhledem k úmrtí žalobce v mezidobí podal zmocněný právní zástupce za předpokládané dědice J. P., R. P., C. P. P., N. L., C. L. a T. P. V dovolání se konstatuje, že záměrem žaloby nebyla restituce podle zákona č. 87/1991 Sb. Jde o nárok z titulu vyvlastnění, ke kterému vůči žalobci došlo použitím znárodňovacích dekretů presidenta republiky č. 100, 101/1945 Sb. a dalších navazujících předpisů. Při vyvlastnění byla prioritně aplikovatelnou normou Ústava (č. 121/1920 Sb.), podle níž bylo možné soukromé vlastnictví vyvlastněním omezit jen na základě zákona a za náhradu (§ 109 odst. 1, 2). Obsahu této normy ostatně odpovídá i nynější článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Znárodnění nemovitostí ve vlastnictví žalobce (továrny, domy a pozemky v k. ú. M., N. a K.) bylo jako vyvlastnění provedeno v souladu s citovaným ustanovením Ústavy z roku 1920, žalobci však nebyla přiznána dekrety garantovaná náhrada za znárodnění (vyvlastnění). Stalo se tak v důsledku taktiky komunistického režimu, který oddělil proces znárodnění od těchto náhrad. Nebyly vydány nezbytně nutné prováděcí předpisy a tak žalobce neobdržel ani výměr o náhradě. Proto nemohlo dojít ani k započetí běhu promlčecí lhůty k uplatnění žalobcova nároku na náhradu. Nelze tu vycházet ani z restitučních předpisů, které rozsah náhrady za odňaté nemovitosti limitují. Žaloba se tedy domáhala náhrady za provedené vyvlastnění a závěrem dovolání se navrhuje, aby dovolací soud cestou změny napadeného rozsudku buď prohlásil výměr o rozsahu znárodnění ze dne 12. 11. 1948 za nulitní (s návazným nárokem na vrácení nemovitostí), nebo aby byla žalobci přisouzena požadovaná náhrada, vyplývající ze znárodnění nemovitostí dekretem č. 100/1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (§§ 8, 9a, 10).

Vyjádření k dovolání nebylo ze strany žalované podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a v advokátním zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Při dalším přezkumu se vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí, bez předchozí kasace musel dovolací soud zabývat tím, zda může být dána přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. (a poté dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak je v dovolání označen).

Podle listinných důkazů došlo ke znárodnění majetku žalobce podle § 4 odst. 2, 3 dekretu č. 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského; vyhláškou č. 26/1946 Ú. l. ze dne 9. 1. 1946 bylo publikováno znárodnění podniku R., továrny na čokoládu a cukrovinky; výměrem ze dne 12. 11. 1948 byl určen rozsah znárodnění uvedené továrny s tím, že za ministryni výživy Československé republiky podepsal výměr dr. K.

Žalobce tedy požadoval náhradu za znárodnění své továrny s přilehlými nemovitosti (srov. § 7 posledně citovaného dekretu), přičemž pokud poukazoval též na vadu výměru o rozsahu znárodnění, nepodepsaného příslušnou ministryní, pak by jen značná výkladová extenze (dovršení znárodňovacího procesu posledně zmíněným výměrem, srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95) přivodila kvalifikaci jeho nároku jako restitučního. Pak by ovšem, pravděpodobně s negativním závěrem, musela být posuzována otázka státního občanství žalobce, a pro náhradu by se stalo relevantním ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

K posledně uvedeným závěrům však žaloba nemířila; žalobce, jak výše patrno, netvrdil, že by mimo nevyplacení náhrady došlo ke znárodnění v rozporu s právními předpisy (viz též nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 275/95). V takovém případě, pro který navíc podle všeho nejsou splněny podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb., se dovolací soud nedomnívá, že by nyní měla nastoupit bezbřehá aplikace všech znárodňovacích předpisů a z toho plynoucí úplné narovnání všech majetkových křivd, ke kterým při znárodnění mohlo docházet již od května 1945. Nehledě na specialitu restitučních předpisů s jimi vymezeným rozhodným obdobím má dovolací soud zato, že i pro dobu před datem 25. 2. 1948 slouží restituční předpisy jako interpretační východisko, které vylučuje nápravu resp. zmírnění jiných než v nich vymezených majetkových (ostatních) křivd.

Na znárodnění majetku v rozhodném období - bez rozporu s právními předpisy, ale bez náhrady, restituční předpisy pamatovaly. V relaci k průmyslovým podnikům se tak stalo ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., který vytvořil skupinu restituentů, vázanou svými nároky na privatizační vypořádání podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. o tzv. velké privatizaci. Záměrem restituční legislativy tu nepochybně bylo z masívní skupiny tehdejších vlastníků znárodněných podniků vyčlenit alespoň takto fyzické osoby, kterým by byla umožněna náprava vzniklých majetkových křivd.

Další rozšíření nároků vlastníků znárodňovaných podniků však nebylo zamýšleno. Žalobou požadovaná interpretační extenze postrádá podle názoru dovolacího soudu i ústavní konformitu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97). Tím méně pak lze akceptovat rámcově stanovenou náhradu za znárodnění, jak ji, pochopitelně bez bližších podkladů, v žalobním petitu vyčíslil žalobce. Jinými slovy, žalobní požadavek, transponovaný do obecné polohy, by navodil stav takřka plošného vyplácení náhrad za znárodnění, provedená na základě dekretů z roku 1945 (tzv. první etapa znárodnění) vůči fyzickým osobám, jež by nyní mohly arbitrárním způsobem vyčíslit výši takové náhrady. Nejen z hlediska jednoduchého práva, ale i z hlediska norem ústavního pořádku nelze takový postup s takto konstruovanými důsledky připustit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 197/96).

Odvolací soud tedy nepochybil, pokud žalobu zamítl. Nedošlo k řešení dovoláním nastolených právních otázek v rozporu s hmotným právem; dovolací soud také ohledně těchto otázek neshledal, že by docházelo ke kontradikci při rozhodování nižších soudů. Pokud jde o judikaturu samotného dovolacího soudu, pak nesprávnost žalobcovy interpretace zákona vychází, jak patrno i ze shora řečeného, z konstantního výkladu Nejvyššího soudu ke specialitě restitučních zákonů (z posledního období např. v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1661/2003). Dovolání strany žalující tedy nelze přiznat přípustnost pro zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.

Kasační povaha rozhodování dovolacího soudu také vylučuje, aby dovolací návrh účinně přivodil změnu rozsudku odvolacího soudu, případně aby byl v dovolání uplatněn nový nárok, jak v petitu podání děje. Nejvyšší soud nebyl v rámci rozhodování o mimořádném opravném prostředku oprávněn řešit nově nastolenou otázku navrácení žalobcových nemovitostí.

Ze všech uvedených důvodů bylo dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.

Ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. připouští možnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení protistrany při odmítnutí dovolání; žalovanému však takové náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu