28 Cdo 1939/2007
Datum rozhodnutí: 15.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1939/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: A/ L. H., a B/ H. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 10. 2006, sp. zn. 24 Co 146/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 199/2005 (žalobců L. H. a H. S., zastoupených advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. JUDr. J. S., správce konkurzní podstaty úpadce D. z. P., 2. H. m. P., zastoupeného advokátem, a 3. P. f. Č.R., o určení vlastnictví k nemovitostem podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:


Dovolání dovolatelů se zamítají.


Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 5. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 8. 11. 2005, č. j. 11 C 199/2005-61. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně L. H. je vlastnicí ideální poloviny pozemků parc. č. 766/43, parc. č. 807/1, parc. č. 798/13, parc. č. 757/26, parc. č. 756/14 a parc. č. 842/3 (o celkové výměře 4.803 m2) v katastrálním území V., jakož i pozemků parc. č. 852/3, parc. č. 756/20, parc. č. 855/7 a parc. č. 757/54 (o celkové výměře těchto pozemků 2.763 m2) v katastrálním území V. Také bylo určeno, že žalobce H. S. je vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 766/43, parc. č. 807/1, parc. č. 798/3, parc. č. 757/26, parc. č. 756/14 a parc. č. 842/3 (o celkové výměře těchto pozemků 4.803 m2) v katastrálním území V., jakož i pozemků parc. č. 852/3, parc. č. 756/20, parc. č. 855/7 a parc. č. 757/54 (o celkové výměře těchto pozemků 2.763 m2) v katastrálním území V. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobců L. H. a H. S., aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky (každý z nich ideální polovinou) pozemků: části pozemku parc. č. 1206 (o výměře 116 m2) v katastrálním území V. (označené v geometrickém plánu z 5. 11. 1997, č. 508-103-116/97 jako Z 15). Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo také vysloveno, že tento rozsudek zcela nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v P. z 22. 3. 2005, č. j. PÚ 494/91/1. Účastníkům JUDr. J. S. a H. m. P. bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalobcům 5.775,- Kč na úhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku; o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR bylo rozhodnuto tak, že se žádnému z nich náhrada těchto nákladů řízení nepřiznává.


O odvolání účastníků řízení JUDr. J. S. (správce konkurzní podstaty úpadce D. z. P.) a H. m. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 10. 2006, sp. zn. 24 Co 146/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 8. 11. 2005, č. j. 11 C 199/2005-67, změněn ve výrocích označených I. (ve věci samé ohledně nároku žalobkyně L. H.), II. (ve výroku ve věci samé ohledně nároku žalobce H. S.) a IV. (ve vyslovení toho, že je tu rozsudkem soudu nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v Praze z 22. 3. 2005, č. j. PÚ 494/91/1), a to tak, že se zamítá žaloba žalobců o určení jejich spoluvlastnictví i k těm pozemkům v katastrální území V., ohledně nichž bylo žalobě žalobců soudem prvního stupně vyhověno. Nedotčen zůstal jen dílčí zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně účastníku řízení H. m. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.338,75 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že mezi žalobci a účastníky řízení JUDr. J. S. a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání dvou odvolávajících se účastníků řízení (JUDr. J. S. a H. m. P.) jsou důvodná.


Odvolací soud poukazoval na to, že v předcházejícím řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky jimi uváděných pozemků v katastrálním území V. Odvolací soud uváděl, že správní orgán se obsáhle zabýval otázkou, kdy a jak bylo dostihové závodiště ve V. zřízeno, na jaké ploše je umístěno, a to i ve srovnání s tím, jak bylo situováno v době před přechodem pozemků na stát, že toto sportovní zařízení (dostihové závodiště) bylo na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, zřízeno již v roce 1906 a minimálně od roku 1942 existuje v současném rozsahu (až na menší úpravu v souvislosti s rozšířením S. silnice).


Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) měl za to, že pozemkový úřad správně posoudil otázku existence překážky pro vydání žalobci požadovaných pozemků. Podle názoru odvolacího soudu je třeba na tento případ aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemky nelze vydat v případě, kdy na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení, anebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. 10. 1976. Dostihové závodiště je třeba posuzovat, dovozoval odvolací soud, jako sportovní zařízení. Majetková křivda v daném případě, na kterou poukazují žalobci, spočívá ve vyvlastnění žalobci uváděných pozemků, k němuž došlo v roce 1956, tedy v rozhodném období (1948-1989) podle zákona o půdě; není tu však třeba respektovat počáteční lhůtu, k níž se váže okamžik zřízení sportovního zařízení v podobě dostihového závodiště, kterou by bylo třeba mít v širším smyslu na zřeteli při vydání těchto pozemků. Je totiž v daném případě nepochybné, že na předmětných pozemcích se nacházelo sportovní zařízení v podobě dostihového závodiště prokazatelně před 1. 10. 1976, a proto tu, podle názoru odvolacího soudu nelze pozemky vydat, byť by jinak uplatněný restituční nárok byl opodstatněný. Rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto, že nejsou L. H. a H. S. spoluvlastníky pozemků, na nichž je umístěno dostihové závodiště, bylo tedy správné.


Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil ke změně výroků (I., II. a IV.) rozsudku soudu prvního stupně (podle § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Výrok (označený III.) rozsudku soudu prvního stupně (týkající se části pozemku parc. č. 852/1206/ o výměře 116 m2 v katastrálním území V.) nebyl odvoláním napaden a zůstal nedotčen (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu).


Při rozhodování o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu přihlížel odvolací soud zejména k tmu, že odvolání, podané účastníkem řízení H. m. P. bylo opodstatněné a že dalším účastníkům řízení § JUDr. J. S. a Pozemkovému fondu ČR, kteří měli v řízení úspěch, náklady řízení nevznikly.


Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 12. 2006 doručen dovolávajícím se žalobcům a dovolání z jejich strany bylo dne 12. 2. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených I. (o zamítnutí žaloby o žalobních nárocích, jimž bylo rozsudkem soudu prvního stupně vyhověno) a IV. (o nákladech řízení žalobců a dalších účastníků řízení JUDr. J. S. a Pozemkového fondu ČR) a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelé především zdůrazňovali, že ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. tělovýchovná nebo sportovní zařízení, zřízená na pozemku vyjmutém ze zemědělského půdního fondu na základě územního rozhodnutí, vydaného podle zákona č. 50/1976 Sb. brání vydání pozemku oprávněné osobě jen tehdy, pokud byla tato zařízení zřízena na pozemku vyjmutém ze zemědělského půdního fondu na základě územního rozhodnutí, vydaného podle zákona č. 50/1976 Sb. Pokud jde o zařízení zřízená před 1. 10. 1976, pak tato zařízení brání vydání pozemku jen tehdy, pokud bylo na pozemku zřízena po 25. 2. 1948 (jak to vyplývá ze souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 písm. e/ s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i s preambulí tohoto zákona). Pokud totiž uvedená změna pozemku nastala před 25. 2. 1948, kdy byl pozemek ve vlastnictví oprávněné osoby, pak šlo jen o přímou součást původního legislativního stavu pozemkového vlastnictví oprávněné osoby; nebyla-li tedy tělovýchovná nebo sportovní zařízení překážkou pozemkového vlastnictví oprávněné osoby před 25. 2. 1948, neměla by být překážkou ani nyní; proto ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. rozumí tělovýchovným nebo sportovním zařízením, zřízeným na pozemku před 1. 10. 1976 jen taková zařízení, která byla na pozemku zřízena až po 25. 2. 1948, respektive po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. V daném případě bylo dostihové závodiště P. podle zjištění učiněných v tomto řízení zřízeno před 25. 2. 1948 (dostihové závody koní se tu pořádaly od roku 1906, od roku 1942 tu existovala závodní dráha, tribuny, stáje a ohrady), takže je nelze posuzovat jako sportovní zařízení zřízení před 1. 10. 1976, ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. ve spojitosti s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a s preambulí tohoto zákona. Nelze tedy opačný výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. ve spojitosti s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a s preambulí tohoto zákona. Nelze tedy opačný výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákon č. 229/1991 Sb., z něhož vycházel odvolací soud (tedy jen z jazykového výkladu tohoto zákona. Nelze tedy opačný výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., z něhož vycházel odvolací soud (tedy jen z jazykového výkladu tohoto ustanovení bez použití výkladu systematického a účelového), považovat za správný.


Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/ ).


V daném případě vycházel odvolací soud při posouzení projednávané právní věci zejména z ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení anebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976.


Odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 10. 2006 (sp. zn. 224 Co 146/2006 Městského soudu v Praze) k aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. uvedl (na str. 5 svého rozsudku), že v tomto případě je nepochybné, že na předmětných pozemcích se nacházelo sportovní zařízení v podobě dostihového závodiště prokazatelně přede 1. říjnem 1976; nelze tu pozemky pro překážku stanovenou v § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vydat, byť by jinak byl uplatněný restituční nárok opodstatněný . Svůj právní závěr, vyplývající ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., podpořil odvolací soud srovnávacím poukazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 229/1991 Sb., obsahující jinak (anebo ne zcela totožně) stanovenou lhůtu, vyjadřující (na rozdíl od ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb.) úmysl zákonodárce v tam uváděných případech určit odlišně počáteční lhůtu rozhodnou pro nevydání či vydání pozemků oprávněným osobám.


Tento jednoznačný aplikační a výkladový závěr odvolacího soudu nelze, podle názoru dovolacího soudu, přesvědčivě zpochybnit poukazem na potřebu širšího, systematického a účelového výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., který by nebyl, podle názoru dovolatelů, chybný z materiálně právního hlediska a neopíral by se jen o úvahu formálně logickou, vyplývající pouze z komparace znění jednotlivých ustanovení v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (pod písm. b/, c/, d/ a e/ ), které je nezbytné z důvodu jazykové a stylistické stručnosti .


Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by si v daném případě odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., jehož aplikace tu bylo plně odpovídající.


Nemohl tedy dovolací soud posoudit rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu jako natolik nesprávné, aby bylo na místě jeho zrušení. Přistoupil proto dovolací soud podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání odvolatelů, které bylo dovoláním přípustným, nikoli však důvodným.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům tohoto řízení (srov. § 250a odst. 1 občanského soudního řádu), probíhajícího podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu) v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 15. července 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu