28 Cdo 1939/2003
Datum rozhodnutí: 22.01.2004
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 403/1990Sb.




28 Cdo 1939/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ E. T., B/ P. T., C/ Z. H., D/ L. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ M. P., 2/ M. S., 3/ A. B., všem zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 609/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 10. 6. 2003, č. j. 15 Co 646/2002-415, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 10. 6. 2003, č. j. 15 Co 646/2002-415, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 7. 2002, č. j. 4 C 609/99-374, tak, že žalovaným byla uložena povinnost vydat žalobcům (prvním třem po 1/6 spoluvlastnických podílů, čtvrtému 3/6) nemovitosti - pozemek parc. č. 31/1 zastavěnou plochu a dům č.p. 9 na uvedeném pozemku, obojí v obci a k. ú. V., zapsáno na LV č. 30 u Katastrálního úřadu v P. Žádnému účastníku ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud rozhodoval v restituční věci podle zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen zákon č. 403/1990 Sb. ), v níž po opakovaném rozhodování, včetně dovolací instance, již nebylo pochyb o věcné legitimaci žalobců, o restitučním důvodu, či o řádném uplatnění nároku v zákonné lhůtě. Na straně žalovaných, jako osob blízkých a právních nástupců dříve žalovaného a posléze zemřelého B. K., však zůstala k řešení otázka, zda posledně jmenovaný při prokázané neexistenci protiprávního zvýhodnění nabyl spolu s manželkou nemovitosti kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z 1. 8. 1969 v rozporu s právními předpisy či nikoli (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.). Podle znaleckého posouzení výše kupní ceny (v době platnosti vyhlášky č. 43/1969 Sb. o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí) bylo stanoveno rozpětí obecné resp. obvyklé ceny (viz předchozí kasační stanovisko Nejvyššího soudu ke způsobu určení ceny jako obecné) v rozsahu 10.940,- až 17.009,75 Kč a soudy obou stupňů při dalších úvahách přihlížely především ke spodní hranici; kupní cena totiž činila 8.219,- Kč. I tak rozdíl představoval částku 2.721,- Kč, tedy více než 25% judikaturou respektované tolerance. K nabytí nemovitostí od tehdejšího podniku Zemědělské zásobování a nákup tak došlo v rozporu s právními předpisy.

Na rozdíl od soudu prvního stupně nepřipustil odvolací soud aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále o. z. ), podle níž by bylo vyhovění žalobě v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud naopak vytkl prvostupňovému soudu, že okolnosti, které zohlednil, nenasvědčovaly oprávněnosti použití výše citovaného ustanovení. V neprospěch žalobců nemohla vyznít skutečnost, že dům je nyní rekreační chalupou. Zdá se také být zřejmo, že předmětem restituce nejsou samostatně stojící nemovitosti (jak mínila první instance), ale že se v blízkosti nacházejí nemovitosti další, žalobcům již vydané. Z toho, že tehdejší nabyvatelé cenu neovlivňovali, nelze též dovodit důvod pro použití § 3 odst. 1 o. z. K tíži žalobců není možno přičítat ani skutečnost, že se jejich právní předchůdce již v roce 1969 domáhal restituce nemovitostí včetně náhrady škody, a to s poukazem na své společenské postavení a udělený řád; z dokazování neplyne, že by některý ze žalobců byl součástí komunistické nomenklatury.

Především však odvolací soud v souvislosti s aplikací ustanovení § 3 odst. 1 o. z. převzal závěry judikatury Nejvyššího soudu: zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy by připadalo výjimečně v úvahu jen tehdy, když by realizace práva na ochranu vlastnictví vážně poškodila uživatele věci, aniž by přinesla vlastníku odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvláště významného zájmu žalovaného, zpravidla zajištění bydlení. K takovému stavu na straně účastníků nedochází a zejména u restitucí, při nichž k uvedeným měřítkům přistupuje hledisko smyslu a účelu přijetí restitučních zákonů, je třeba se vyvarovat další nespravedlnosti na oprávněné straně. Závěr o nabytí nemovitostí v rozporu s právními předpisy tak zůstal při meritorním zvážení věci rozhodným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly všechny žalované dovolání. Označily dovolací důvody, spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v takových skutkových zjištěních odvolacího soudu, která podle obsahu spisu neměla (částečnou) oporu v provedeném dokazování. Žalované poukázaly na minimální rozdíl kupní a soudem zjištěné obvyklé ceny, na osobu původního žalobce nositele totalitního vyznamenání, a zejména na okolnosti tehdejšího převodu: hrozilo zřícení domu a bylo obtížné sehnat kupce. Právní předchůdce žalovaných B. K. koupil dům jako řadový občan bez politické příslušnosti a pouze respektoval kupní cenu. Pokud jde o vadu skutkových zjištění, pak obvyklá cena nemovitostí nebyla určena způsobem, umožňujícím exaktní závěr. Samotný znalecký ústav nejprve uvedl, že obecnou cenu nelze objektivně stanovit; je tedy nemožné přijmout další závěr o výši této ceny. Dovolatelky navrhly, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhly odložit vykonatelnost tohoto rozsudku.

Vyjádření k dovolání nebylo protistranou podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalované, zastoupené advokátem, podaly dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ). Dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a označené dovolací důvody odpovídají znění § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.

Dovolání však není důvodné.

Po právní stránce zůstalo v řízení sporným již jen použití ustanovení § 3 odst. 1 o. z. o možném výkonu práva (žalobě) v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se při svém nesouhlasném závěru o aplikaci tohoto ustanovení podrobně a dostatečně přesvědčivou měrou vypořádal s argumenty nižší instance. Pro vyhovění žalobě mělo zásadní význam výkladové stanovisko, zmíněné odvolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99); klauzuli o dobrých mravech je nepochybně možné použít jen ve výjimečných případech, při nichž by se vyhovění žalobě ocitlo ve zjevném rozporu se skutečnými zájmy stran a hmotněprávní rovnováha by se bezdůvodně vychýlila ve prospěch žalobců. V posuzované věci, navíc restituční, však takový závěr není na místě.

Dovolatelkám nebylo též možné přisvědčit, pokud při popisu okolností koupě (de facto vynucené stavem domu) namítaly neexistenci jakéhokoli vlivu na stanovení kupní ceny ze strany svého právního předchůdce. Judikatura již opakovaně dovodila, že pro oprávněnost aplikace ustanovení § 4 odst.2 zákona č. 403/1990 Sb. (i obdobných ustanovení dalších restitučních zákonů) není rozhodné, zda na straně nabyvatelů nemovitostí byla vědomost o vzniklém rozporu s právními předpisy při převodu věcí či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1087/2002).

Odvolací soud nezatížil svůj rozsudek ani procesní vadou, jež by záležela v nesprávném zhodnocení důkazů k výši obecné ceny nemovitostí ve smyslu § 132 o. s. ř. Znalecké ocenění se tu nepochybně potýkalo s obtížemi, plynoucími z tehdejšího špatného stavu nemovitostí a faktem jeho prokazatelnosti. Byla-li za této situace hodnota nemovitostí vyjádřena určitým rozpětím, jde o postup procesně přijatelný. Navíc je třeba konstatovat, že podle interpretace vyhlášky č. 43/1969 Sb., zejména jejích ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/, § 2 a násl. , § 11 a násl., byla cenou podle tohoto předpisu cena nejvyšší a právě za takovou cenu mohly tehdejší socialistické organizace převádět věci do vlastnictví či užívání občanů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1036/2000). Význam míry rozdílu mezi kupní a soudem zjištěnou cenou obecnou (tj. obvyklou v místě a čase) nelze tedy absolutizovat.

V průběhu řízení před soudy obou stupňů nedošlo též k procesním pochybením, majícím za následek zmatečnost některého z rozhodnutí, ani k jiným vadám řízení, které by mohly způsobit - i bez uplatnění v dovolání - nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaných, pro správnost rozhodnutí odvolacího soudu, zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.); neměl současně důvod využít zákonné možnosti odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku (§ 243 o. s. ř.).

Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, nevznikly jim však žádné náklady ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu