28 Cdo 1938/2009
Datum rozhodnutí: 14.09.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1938/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č.R., o bezúplatné převedení pozemku, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. 16 Co 333/2008-164, takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.11.2008, č. j. 16 Co 333/2008-164, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27.3.2008, č.j. 25 C 624/2007-131, který nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemku se žalobcem ve znění blíže specifikovaném ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako právní nástupce původní žalobkyně L. Ch. se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného, a to uzavřením smlouvy podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), o převodu pozemku parcely č. 3107/1 v k.ú. Zbraslav coby náhradního pozemku. Dále vzal za prokázané, že matka žalobce požádala o poskytnutí náhradního pozemku dne 7.7.1998, přičemž dne 13.7.1998 ji žalovaný oznámil, že její žádost eviduje a následně ji informoval, že v příslušném katastrálním území se vhodné pozemky nenacházejí. Též zjistil, že matka žalobce vhodný pozemek sama vyhledala a dne 7.11.2003 vyzvala žalovaného k bezúplatnému převodu předmětného pozemku s tím, že se jedná o pozemek vhodný k vydání, který se nachází v téže obci jako pozemek odňatý. Podle odvolacího soudu v dané věci bylo třeba vyřešit otázku, zda oprávněná osoba má právo na převod konkrétního náhradního pozemku, který si sama bez nabídky vybrala. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že je nutno na daný případ aplikovat ustanovení § 11a zákona o půdě, který byl začleněn novelou č. 131/2006 Sb., účinné od 14.4.2006. Vyslovil závěr, že lze vydat i pozemek, který nebyl nabídnut ve výběrovém řízení, ovšem tento pozemek musí být k takové nabídce způsobilý. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který byl vázán závazným právním názorem Ústavního soudu ČR s tím, že nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu před zákonem č. 95/1999 Sb. Dovodil, že žalovaný s odkazem na zákon č. 95/1999 Sb. nenabídl žalobci náhradní pozemek v k.ú. Zbraslav, ačkoli tak podle zákona postupovat mohl. Odvolací soud se ztotožnil i se způsobem ocenění náhradního pozemku i s argumentací, že nárok svědčí žalobci. Odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 13.12.2007, sp.zn. 28 Cdo 4180/2007 s odůvodněním, že toto rozhodnutí lze aplikovat na daný případ. Konstatoval, že nárok žalobce na náhradní pozemek je nesporný a přes snahu žalobce a jeho právního předchůdce řadu let neuspokojený, proto postup žalovaného je třeba považovat za liknavý a po vydání nálezu Ústavního soudu až svévolný. Uzavřel, že žalobě je nutno vyhovět, neboť předmětný pozemek bylo možné nabídnout ve veřejné nabídce, o pozemek neprojevily zájem jiné oprávněné osoby, odňaté pozemky právní předchůdkyně žalobce se nacházely v tomtéž katastrálním území a jejich cena nepřesahuje cenu restitučního nároku žalobce.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatele ustanovení § 11a zákona o půdě jednoznačně stanoví podmínky pro převod náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky v restituci nevydané, a to pouze na základě veřejné nabídky. Tvrdil, že žádná oprávněná osoba nemá přednostní nárok na výběr konkrétního pozemku oproti jiným osobám a její nárok je třeba uspokojit v souladu s veřejným nabídkovým řízením. V dovolání zdůrazňoval, že je tedy nutné vycházet z nabídky P. f. Č.R. a úmysl převést pozemky musí být zveřejněn příslušným oznámením P. f. Č.R. a musí se přihlížet k uplatněným nárokům dalších osob. Konstatoval, že právo jedné oprávněné osoby je ohraničeno právy ostatních oprávněných osob, nesmí být tedy upřena možnost uspět v žádosti o konkrétní pozemek i jiným oprávněným osobám. Podle dovolatele převod předmětného pozemku mimo veřejnou nabídku by byl nejen v rozporu se zákonem o půdě, ale též s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. V dané věci nelze vycházet z pouhého předpokladu, že pozemek mohl být nabídnut ve veřejné nabídce, neboť zájem všech oprávněných osob se může projevit jen v rámci konání veřejné nabídky. Namítal, že odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2007 je nepřípadný, neboť se zde výslovně uvádí, že se musí jednat o pozemek, který byl již nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. Ohledně oceňování náhradních pozemků dovolatel zaujal názor, že je třeba vycházet ze stavu ke dni převodu na oprávněnou osobu, t.j. ze současného stavu a nikoli ze stavu předmětného pozemku ke dni odnětí (přechodu na stát) nevydaných pozemků. Dále zdůrazňoval, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění se oceňují jako stavební. Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že upřednostňuje nárok obce podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazku státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě s odůvodněním, že oba právní předpisy jsou stejné právní síly, oba jsou platné a závazné a dovolatel je oběma vázán a navíc z ustanovení § 11a zákona o půdě vyplývá, že do veřejné nabídky lze zařadit pozemky, na které nebylo uplatněno právo třetích osob na převod podle zvláštních předpisů. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.





Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.





Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena ve shora citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut ve veřejné nabídce. Dovolací soud poznamenává, že Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 4.3.2004, sp.zn. III. ÚS 495/02 v případě prokázané liknavosti či přímo svévole ze strany Pozemkového fondu přiznal oprávněné osobě možnost požadovat převod konkrétního pozemku. Ohledně oceňování náhradního pozemku se dovolací soud rovněž ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a pro stručnost na ně odkazuje.


Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.


V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.


Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. září 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu