28 Cdo 1923/2010
Datum rozhodnutí: 30.05.2012
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb.




28 Cdo 1923/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců A) P. Š. , bytem v B. a B) A. Š. , bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátem se sídlem v Brně, Kaštanová 34, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o 376.246,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 85/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2009, č. j. 44 Co 346/2007-233, takto:
I. Dovolání žalobců do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2009, č. j. 44 Co 346/2007-233, se zamítá.
II. Dovolání žalobců do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2009, č. j. 44 Co 346/2007-233, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 36 C 85/95-206, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 196.176,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, která jim vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu, který vydal stavební povolení ještě před tím, než nabylo právní moci územní rozhodnutí o umístění stavby a k protestu prokurátora bylo zrušeno, když po dobu než bylo vydáno nové stavební povolení nemohli ve stavbě pokračovat a využít k tomu uzavřené smlouvy s firmou T. za sjednanou cenu a poté, co ve stavbě pokračovali s ohledem na zvýšení cen ve stavebnictví byli nuceni vynaložit na dostavbu rodinného domu vyšší částku, jejíž náhrady se tak částečně domáhají v souladu s jejím výpočtem v rámci zadaného znaleckého posudku. Zaujal názor, že nebylo třeba se zabývat skutečností, že došlo k porušení procesních předpisů a v důsledku toho k nesprávnému úřednímu postupu, neboť tato otázka byla vyřešena v jeho předchozích rozhodnutích včetně rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 44 Co 116/2006. Nezabýval se ani námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované, kdy odvolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 11. 2009, č. j. 44 Co 346/2007-233, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů byla řešena otázka nesprávného úředního postupu, vzniku škody, příčinné souvislosti i otázka promlčení. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 2005 (č. l. 223) učinil závěr, že nesprávný úřední postup správních orgánů rozhodujících ve stavebním řízení spočíval v tom, že vydaly rozhodnutí o stavebním povolení ze dne 15. 6. 1990, které bylo pro procesní vady na základě protestu prokurátora jako nezákonné zrušeno a v důsledku zrušení předmětného rozhodnutí došlo k časové prodlevě do vydání řádného a zákonného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 24. 7. 1992, přičemž stavba byla zastavena rozhodnutím ze dne 23. 9. 1991. Pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nedošlo by k prodlení ve stavbě po dobu od plánovaného termínu ukončení prací podle hospodářské smlouvy s firmou T. dne 30. 5. 1992 až do ukončení v srpnu 1995 a vzniku škody v důsledku nárůstu cen stavebních prací a materiálu, přičemž co se týká výše škody soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. T. Ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované soud prvního stupně vyjádřil názor, že právo žalobců promlčeno není, neboť o škodě se dozvěděli až poté, co započali se stavbou po jejím opětovném povolení, tedy na jaře roku 1993 a teprve v polovině roku 1994 po realizaci rozsahu prací podle původní smlouvy o dílo zjistili, že původně určené prostředky na výstavbu podle hospodářské smlouvy s firmou T. byly překročeny. Pokud podali žalobu dne 20. 3. 1995, byla žaloba podána včas a k promlčení nedošlo s ohledem na délku promlčecí doby stanovené v ustanovení § 106 odst. 1, 2 o. z. Se závěry soudu prvního stupně ohledně nesprávného úředního postupu i ohledně otázky promlčení se odvolací soud ztotožnil ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2006 (č. l. 243), ve kterém se vyjádřil i k otázce skutečné škody jako rozdílu nákladů, které měly být na stejný cíl vynaloženy a které vynaloženy byly s tím, že žalobcům náleží pouze prokázat, že nezavinili opětovné nesjednání stavební dodávky se stejným nebo jiným komerčním stavitelem.
Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení byla již otázka nesprávného úředního postupu a otázka promlčení vyřešena, odvolací soud se jimi nezabýval a zaměřil se pouze na odvolací námitky žalované týkající se účelovosti uzavřené smlouvy s firmou T. a příčin vzniku škody na straně žalobců spočívající v tom, že opětovně neuzavřeli smlouvu o dodavatelském způsobu stavby po vydání nového stavebního povolení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k jiným skutkovým i právním závěrům. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že podanou žalobou se žalobci domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout tím, že v důsledku zrušení stavebního povolení nemohli pokračovat ve stavbě rodinného domu na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 9. 1991 s firmou T. ohledně dodávky stavebních prací s termínem dokončení 30. 5. 1992 za sjednanou cenu 402.000,- Kč a po dodatečném povolení stavby museli nakoupit stavební materiál a zaplatit za stavební práce o 213.385,- Kč více. Toto tvrzení však žalobci v řízení neprokázali, neboť bylo zjištěno, že smlouva o dodávce stavebních prací sice uzavřena byla, avšak žalobci neměli zájem na plnění z této smlouvy, ve stavbě chtěli jako doposud pokračovat svépomocí a takto po zrušení stavebního povolení i pokračovali, přičemž podstatnou částí smlouvy pro ně byl pouze rozpočet jako podklad pro další postup prací a jejich orientační ocenění. Podle odvolacího soudu v řízení nebyl prokázán úmysl žalobců uzavřít smlouvu účelově pro pozdější požadavek k náhradě škody po žalované a žalobci neprokázali, že smlouva byla uzavřena z jejich strany vážně a že z ní mělo být reálně plněno. Rovněž tak neprokázali, že smlouva byla zrušena jednostranným úkonem ze dne 28. 9. 1991. Zaujal názor, že samotným zrušením stavebního povolení k zániku smlouvy nedošlo a pokud smlouva nebyla zrušena, měli žalobci možnost domáhat se podle ní plnění poté, co jim byla dodatečně stavba povolena. Pokud by tato smlouva byla z jejich strany uzavřena vážně, a to za dohodnutou cenu 402.000,- Kč, k majetkové újmě by na jejich straně nedošlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi zrušením stavebního povolení, resp. nesprávným úředním postupem správního orgánu a majetkovou újmou na straně žalobců nebyla shledána příčinná souvislost.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení, podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelů soud prvního stupně rozhodl věcně správně a dostatečně posoudil všechny důkazy samostatně a v souvislostech včetně všech tvrzení učiněných žalobci před soudem prvního stupně. Dovozovali, že též odvolací soud se ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2006 ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nesprávného úředního postupu i ohledně otázky promlčení, vyjádřil se k otázce skutečné škody jako rozdílu nákladů, které měly být vynaloženy a které vynaloženy byly, že žalobcům náleží pouze prokázat, že nezavinili opětovné nesjednání stavební dodávky s týmž nebo jiným komerčním stavitelem. Namítali, že jim objektivně vznikla škoda nesprávným úředním postupem správních orgánů rozhodujících ve stavebním řízení, respektive jejich procesním pochybením, neboť by jinak nedošlo k protestu prokurátora a následnému zrušení stavebního povolení jako nezákonného, které zapříčinilo zastavení výstavby a tudíž by ke zpoždění výstavby vůbec nedošlo. V dovolání poukazovali na skutečnost, že měli zajištěny prostředky na plánovanou výstavbu podle harmonogramu uvedeného v uzavřené hospodářské smlouvě ze dne 10. 9. 1991 a nepředpokládali, že dojde k zastavení výstavby, vydání zákona o DPH a k výraznému zdražení stavebního materiálu. Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že uzavření smlouvy dne 10. 9. 1991 nebylo z jejich strany míněno vážně, tedy, že smlouva byla uzavřena pouze účelově, neboť prokázali, že měli zájem výstavbu dokončit do 30. 5. 1992 za sjednanou cenu 402.000,- Kč. Podle dovolatelů se jednalo o dokončení rozestavěné stavby a nikoli o založení nové stavby. Tvrdili, že prokázali příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a tvrzenou škodou a je tedy splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu. Namítali, že byli v dobré víře, respektovali všechna rozhodnutí vydaná příslušným stavebním úřadem, stavbu zastavili a pokračovali v ní podle svých technických a finančních možností po právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Rovněž Ministerstvo hospodářství dopisem ze dne 22. 7. 1994, č. j. MH-24/93 uznalo pochybení na straně správních orgánů. Podle dovolatelů znalecký posudek nařízený soudem vyšel pouze ze statistiky, proto je jejich požadavek na náhradu škody minimální a pokud by byl posudek zpracován metodou většinou používanou k oceňování prací ve stavebnictví, škoda by byla o 100 % vyšší. Tvrdili, že prokázali a ve skutečnosti i vynaložili vícenáklady na dokončení výstavby za materiál, stavební práce prováděné firmami i svépomocí v částce kolem 400.000,- Kč a nikoli pouze částku uvedenou ve znaleckém posudku Ing. A. T., Ph.D. Dovozovali, že v důsledku jakéhokoli prodloužení výstavby by jim objektivně vznikla škoda vždy bez ohledu na to, jestli stavební práce prováděli svépomocí nebo prostřednictvím odborné stavební firmy. Nesouhlasili s tvrzením odvolacího soudu, že po zrušení stavebního povolení rozhodnutím ze dne 19. 9. 1991 prováděli na stavbě i další práce nesouvisející se zakonzervováním stavby jako vyzdívání komínu, štítu, železobetonové věnce, neboť tyto práce byly prováděny se souhlasem stavebního úřadu a byly nutné z hlediska statického a technického zabezpečení stavby před nadcházejícím zimním obdobím. Vytýkali odvolacímu soudu, že přehlédl skutečnost, že stavební povolení, kterým původně byla povolena stavba dodavatelů, bylo vydáno v době, kdy ještě nebylo vydáno územní rozhodnutí ve věci stavby jejich rodinného domu, výstavba se bez zavinění dodavatelů prodloužila nejméně o dobu od 23. 9. 1991, kdy bylo rozhodnuto příslušným stavebním úřadem o zastavení stavby až do 26. 11. 1992, kdy nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby. Ztotožnili se s názorem soudu prvního stupně, že nelze k tíži žalobců přičítat, že se nepředzásobili, neboť nemohli počítat s tím, že ze strany správních orgánů dojde k nesprávnému úřednímu postupu. Podle dovolatelů nelze ani dovodit, že by k jejich tíži byla spoluúčast na vzniku škody podle § 441 o. z. ani rozpor s ustanovením § 415 o. z. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se přípustností dovolání.
V tomto směru dospěl k závěru, že dovolání je přípustné , pokud směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku prvního stupně ve věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta, když v tomto rozsahu přípustnost plyne z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. V rozsahu přípustného dovolání pak shledal, že toto není opodstatněné, jak bude dále uvedeno.
Pokud jde o dovolání žalobců do výroků o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není , a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. S přihlédnutím k obsahu dovolání žalobců do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a vznikem škody.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Obvodního národního výboru B., odboru výstavby a územního plánování. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. Švestka, J. Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobců a nesprávným úředním postupem žalované.
Další námitku uplatněnou dovolateli v dovolání, a to ohledně otázky hodnocení znaleckého posudku, nelze považovat za případnou. V případě znaleckého posudku odvolací soud v odůvodněních svého rozhodnutí náležitě osvětlil důvody, kterými se při posuzování a hodnocení znaleckého posudku řídil v dané věci. Je rovněž třeba mít na zřeteli, že v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. záleží na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z nich provede.
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyla shledána příčinná souvislost mezi nesprávným předním postupem správního orgánu a vzniklou škodou. Dovolací soud proto - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu