28 Cdo 1922/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 4 písm. b) předpisu č. 87/1991Sb., § 3 odst. 4 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1922/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc, o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 216/2003 (žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o 629.277,- Kč), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č.j. 21 C 216/2003-30.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 28. 11. 2003, aby žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout jí finanční náhradu v částce 629.277,- Kč vydáním cenných papírů, které nemají povahu dluhopisů, s 19% úrokem od 5. 10. 1995 do zaplacení, a to za nevydané nemovitosti dům čp. 39 a pozemek parc. č. 57 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily tehdejšímu manželovi žalobkyně V. Z., který zemřel 16. 5. 1977. V. Z. bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 9. 1963, sp. zn. 3 To 410/63, propadnutí majetku; rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 1994, sp. zn. 5 Tz 15/92, byl V. Z. zproštěn obžaloby podle zákona č. 119/1990 Sb. Vznikl tu tedy nárok na vydání uvedených nemovitostí podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., a to žalobkyni jako oprávněné osobě podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně požádala o finanční náhradu za již neexistující dům čp. 39 v P. (který posléze stál na pozemku parc. č. 55/2 v katastrálním území P.) a také za dům čp. 511 v P. (na pozemku parc. č. 57/2), jakož i za pozemek parc. č. 57/2 v katastrálním území P., které rovněž patřily původnímu vlastníku V. Z.; žalobkyně doložila výši svého nároku znaleckým posudkem, oceňujícím nemovitosti částkou 629.277,- Kč. Ministerstvo financí však žádost žalobkyně o poskytnutí finanční náhrady podle § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni odmítlo.

Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby žalobkyně. Poukazovalo na to, že o náhradu za tytéž nemovitosti požádali také závětní dědici původního vlastníka V. Z. J. Z. a Ing. V. Z., kterým Ministerstvo financí ČR vyplatilo tuto náhradu částkou 310.322,- Kč J. Z. a Ing. V. Z. také částkou 310.322,- Kč. Žádost L. K. o poskytnutí finanční náhrady byla zamítnuta vzhledem k tomu, že se mohla stát v daném případě oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., kdyby neexistovaly osoby, na které se vztahuje ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb., nebo které by zemřely do 1. 4. 1991. Ministerstvo financí ČR poukazovalo i na to, že po V. Z. získali nově najevo vyšlý majetek synovec J. Z. i žalobkyně L. Z., nyní K.

O žalobě žalobkyně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 31. 5. 2004, č.j. 21 C 216/2003-30. Žalované České republice-Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 629.277,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu dluhopisů, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně na přiznání 19% úroku z prodlení z částky 629.77,- Kč. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 44.022,- Kč do 3 dnů právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobkyně byla shledána důvodnou.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že původní vlastník V. Z. pořídil o svých movitých i nemovitých věcech závětí z 15. 5. 1977 a závětními dědici stanovil své synovce J. Z. a V. Z. Ministerstvo financí ČR uznalo nárok J. a V. Z. na finanční náhradu za nemovitosti v katastrálním území P., které patřily původnímu vlastníku V. Z. Při projednání dědictví po zůstaviteli V. Z. (u bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě sp. zn. D 638/83) zůstala v závěti uvedená zmínka o nemovitostech zůstavitele bez povšimnutí, ale pořízení o těchto tehdy státu propadlých nemovitostech nečinilo závěť neplatnou. Podle názoru soudu prvního stupně Státní notářství v Havlíčkově Brodě pochybilo, protože rozhodlo o majetku, který patřil podle rozsudku trestního soudu čs. státu. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že aby byla závěť platná, mohl zůstavitel činit pořízení o svém majetku pro případ smrti, pokud jej fakticky vlastnil a držel . Za těchto okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že J. a V. Z. se podle závěti z 15. 5. 1977 stali vlastníky pouze jednotlivých věcí (srov. § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), nikoli ostatního zejména nemovitého majetku po zůstaviteli V. Z. Jestliže tedy zůstavitel odkázal v závěti dědici jednotlivé věci, není tento dědic oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění nároku na vydání jiných věcí ze zůstavitelova majetku. V závěti V. Z. nebyl stanoven dědický podíl V. Z., ani J. Z.; proto nebyli oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně dodával, že tento závěr je podporován rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 4 C 29/2002, kterým bylo rozhodnuto, že pozemek parc. č. 589 v katastrálním území P. byl ke dni 29. 6. 1991 ve vlastnictví státu a právo hospodaření příslušelo státnímu podniku O.; pozemkovým úřadem v H. bylo pak 11. 3. 2003 rozhodnuto o vlastnictví k pozemku parc. č. 589 v P. tak, že se jeho vlastnicí stala žalobkyně.

Výše nároku finanční náhrady za dům čp. 511 na pozemku parc. č. 57 v P. byla stanovena podle znaleckého posudku, v němž bylo ocenění provedeno podle cen z roku 1963, kdy tyto nemovitosti přešly na stát. Nemovitosti byly ohodnoceny částkou 399.095,- Kč. Dům čp. 39 na pozemku parc. č. 55/2 v katastrálním území P. byly znaleckým posudkem oceněny částkou 230.181,67 Kč (z toho obytný dům částkou 190.006,39 Kč, vedlejší stavba částkou 36.359,28 Kč a venkovní úpravy částkou 3.816,- Kč).

Pokud žalobkyně požadovala úroky z prodlení ze žalované částky, soud prvního stupně je žalobkyni nepřiznal; byl toho názoru, že nebylo-li dosud rozhodnuto o nároku oprávněné osoby, nemůže se žalovaná dostat do vztahu dlužníka a věřitele.

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvoláních žalované České republiky-Ministerstva financí ČR proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti k zaplacení finanční náhrady a žalobkyně proti výroku o nepřiznání úhrady úroků z prodlení rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 50.721,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že obě odvolání nebyla shledána důvodnými.

Odvolací soud byl toho názoru, že v tomto sporu o finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. zůstala mezi účastníky řízení sporná jen otázka, zda žalobkyně nebo J. Z. a Ing. V. Z., synovci zůstavitele V. Z., měli vůči sobě lepší pořadí dalších oprávněných osob podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně, jako manželka zůstavitele v době jeho úmrtí, je ohledně nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu, oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že odkázal-li zůstavitel svůj majetek tím způsobem, jak to učinil v závěti z 15. 5. 1977 (tj. že dědicem traktoru Zetor 1130 ustanovil J. Z., dědicem traktoru Zetor 35 V. Z., dědicem osobního automobilu Wartburg a jednoho valníku J. Z., přičemž nemovitý majetek odkázal V. Z. a J. Z.), pak se sourozencům Z. nedostalo určitého podílu na dědictví, ale jen jeho části, představované vyjmenovanými movitými věcmi. Odvolací soud dále poukazoval na to, že zůstavitel V. Z. v závěti sice také každého ze sourozenců Z. obmyslel ideální polovinou blíže neuvedených nemovitostí, které ale ke dni pořízení závěti, ani ke dni svého úmrtí již nevlastnil v důsledku propadnutí majetku. Zůstavitel V. Z. tedy ve své závěti žádnému z dědiců jeho dědický podíl nestanovil, jak to vyžaduje znění ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/, věty před středníkem, zákona č. 87/1991 Sb.; okolnost, že výši podílů sourozenců Z., synovců zůstavitele, nelze určit, brání tomu, aby mohli být považováni za osoby oprávněné podle uvedeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že J. Z. a Ing. V. Z. nejsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyni proto náleží lepší pořadí než J. Z. a Ing. V. Z., protože ona je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., která svůj nárok řádně uplatnila.

Odvolací soud byl dále toho názoru, že o výši uplatněného nároku, který vycházel ze znaleckého posudku, nebylo mezi účastníky řízení sporu.

Byl proto odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě vyhověl ohledně jistiny a způsobu výplaty finanční náhrady, který je (podle názoru odvolacího soudu) v souladu s ustanovením § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud sdílel také názor soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žalobního návrhu na přiznání úroků z prodlení ze žalobkyní uplatněné finanční náhrady.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 4. 3. 2005 a dovolání ze strany žalované České republiky-Ministerstva financí ČR bylo předáno na poště 6. 4. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se žalovaná navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku označeném I. (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č.j. 21 C 216/2003-30) i ve výroku o nákladech odvolacího řízení a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolávající se žalovaná měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu tohoto dovolání vyplývalo, že dovolávající má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolávající se žalovaná je toho názoru, že je třeba v řízení o dovolání vyřešit tyto otázky, které odvolací soud, podle jejího názoru, nesprávně posuzoval: 1. zda postupu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. brání skutečnost, že nemovitý majetek, který zůstavitel (původní vlastník) odkázal závětí, již nebyl ve vlastnictví zůstavitele v době jeho smrti; 2. zda postupu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. brání skutečnost, že zůstavitel v závěti nestanovil přímo zlomkem či procentem míru účasti dědiců na dědictví, i když z vyznění závěti lze dovodit, jaké podíly měl zůstavitel na mysli.

Dovolávající se žalovaná je po celou dobu tohoto řízení toho názoru, že poskytlo-li Ministerstvo financí ČR finanční náhradu dědicům ze závěti (tj. v daném případě J. Z. částkou 310.322,- Kč a Ing. V. Z. rovněž částkou 310.321,- Kč) splnilo tím podmínku stanovenou zákonem; další plnění tu není možné, protože tu byla poskytnuta náhrada za nevydané nemovitosti jako celek.

Dovolávající se žalovaná je po celou dobu tohoto řízení i toho názoru, že žádosti L. K. o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti nemohly být Ministerstvem financí ČR vyhověno, protože tato žadatelka je oprávněnou osobu až podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.

Tvrzení odvolacího soudu o tom, že zde chybí projev vůle zůstavitele, když v závěti V. Z. z 15. 5. 1977 není uveden konkrétní podíl na nemovitém majetku, není, podle názoru dovolatelky, správné. Pokud totiž zůstavitel V. Z. neuvedl v závěti konkrétní nemovitý majetek (podíl na něm), je třeba dovodit jeho vůli odkázat veškerý nemovitý majetek oběma v závěti uvedeným synovcům zůstavitele, a to rovným dílem (jak to také odpovídá ustanovení § 477 odst. občanského zákoníku).

Pokud je v rozhodnutí obou soudů v daném případě poukazováno na to, že v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. byl vydán L. K. pozemek parc. č. 589 v P., stalo se tak proto, že ve lhůtě dané zákonem č. 229/1991 Sb. uplatnila nárok na jeho vydání jen ona a nikoli sourozenci Z.

Dovolávající se žalovaná nepokládala za správný ani další názor odvolacího soudu, že zůstavitel mohl pro případ smrti činit pořízení jen o majetku, který fakticky držel a vlastnil; pokud totiž by se předpokládalo, že původní vlastník v době sepsání závěti musel vlastnit majetek, který pak byl předmětem restitučního řízení, ztratilo by ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. smysl. Sourozenci Z. byli tedy v řízení před bývalým státním notářstvím v roce 1983 správně povoláni jako dědici ze závěti zůstavitele V. Z. na základě závěti, která nebyla shledána neplatnou.

Rozsudek odvolacího soudu z 12. 1 2005 (sp. zn. 13 Co 491/2004 Městského soudu v Praze) byl doručen také advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a to dne 4. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo proti rozsudku odvolacího soudu předáno na poště 2. 5. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části týkající se požadovaného úroku z prodlení a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Dovolatelka nepokládala za správný názor odvolacího soudu, že nebylo-li dosud rozhodnuto o nároku oprávněné osoby, nemůže se žalovaný dostat do vztahu dlužníka a věřitele. Podle názoru dovolatelky je s ohledem na ustanovení článku IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb. (jehož účinnost nastala 8. 6. 1994) Ministerstvo financí ČR od 5. 10. 1995 v prodlení s plněním finanční náhrady a podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobkyni proto náleží i úrok z prodlení ve výši 19% ročně. Opačný názor by vedl k tomu, že v daném případě by vůbec nebylo žádným způsobem kompenzováno prodlení povinného s poskytnutím žalované náhrady, i když tu k vypořádání nároku dochází až po 10 letech.

Přípustnost dovolání obou dovolávajících se bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud v daném případě v odůvodnění svého rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, zdůrazňoval, že v tomto sporu o finanční náhradu podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. zůstala mezi účastníky řízení sporná otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 (srov. i § 20 odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami (dalšími oprávněnými osobami) fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to však neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla na stát v případech uvedených v § 6 (srov. i § 20 odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb.

Další oprávněné osoby, uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 117 /251/).

Zemřel-li vlastník věci, vydá se věc (odňatá státem ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 403/1990 Sb.) dalším oprávněným osobám v pořadí, v němž jsou tyto osoby uvedeny v těchto zákonech, především dědicům ze závěti. U závěti není rozhodné, zda byla závěť pořízena před tím, než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitostem, popřípadě k movitým věcem (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 108 /242/ a str. 115 /249/).

Rozsah nároku dědice ze závěti (§ 3 odst. 2 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.) na vydání věci, která přešla na stát (§ 6 a § 20 odst. 1 téhož zákona), je dán výší podílu uvedeného v závěti.

Restituční nárok v případě narušené celistvosti dědictví nelze vykládat v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob. Nelze tak učinit ani v případě, kdyby závětním dědicům nebylo vydáno z dědictví ničeho, protože řízení o dědictví bylo zastaveno. Právně významná pro restituční nárok je skutečnost, aby existovala platná závěť a aby byla předložena v dědickém řízení. Dědic ze závěti je ve vztahu k osobám spadajícím do dalších skupin v postavení prioritním (srov. nález Ústavního soudu ČR z 28. 11. 2001, II. ÚS 408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2002, II. ÚS 431/01, uveřejněný pod č. 64 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Z obsahu spisu bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě sp. zn. D 638/77, který byl v tomto soudním řízení (sp. zn. 21 C 216/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1) soudu k dispozici, vyplývalo, že původní vlastník nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo, V. Z. (narozený 12. 4. 1921 a zemřelý 16. 5. 1977) pořídil dne 15. 5. 1977 vlastnoruční závěť, v níž mimo jiné ustanovil, že ostatní nemovitý majetek je pro V. Z. mladšího a pro J. Z. mladšího , tedy stejným dílem.

Uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelek z hledisek uvedených výslovně v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. V důsledku toho nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by aplikace a výklad ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb. byly v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, v souladu s těmito hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.; toto rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba posoudit jako rozhodnutí řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání bylo tedy třeba pokládat za přípustné.

Z týchž uvedených důvodů uvedené vadné aplikace a výkladu ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb. bylo nutno posoudit rozsudek odvolacího soudu z 12. 1. 2005 (sp. zn. 13 Co 491/2004 Městského soudu v Praze) jako nesprávný ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu a bylo tedy třeba jej zrušit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu (tj. nesprávná aplikace ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o přiznání finanční náhrady za nemovitost další oprávněné osobě podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., i když tato finanční náhrada byla již poskytnuta oprávněným osobám podle § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu) a posoudí projednávanou právní věc znovu podle ustanovení § 13 odst. 1 a § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. s využitím výkladu tohoto ustanovení ve smyslu právních závěrů z tohoto rozsudku dovolacího soudu.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v. r.

předseda senátu