28 Cdo 1917/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 9 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1917/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele M. L., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Co 8/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 103/2003 (žalobce M. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným : 1. L. České republiky, státnímu podniku, zastoupenému advokátem, a 2. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou, podanou u soudu 6. 11. 2003, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 311/2, parc. 4. 302/1, parc. č. 302/3, parc. č. 310/2, parc. č. 202/3, parc. č. 310/4, parc. č. 310/3, parc. č. 311/1, parc. č. 604/8, parc. č. 664/9, parc. č. 48 s domem čp. 57 a parc. č. 105 s domem čp. 26 v katastrálním území V. Zároveň se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu zrušeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. z 10. 9. 2003, čj. 474/91, 6138/92, RV 53/2003, a aby bylo nahrazeno rozsudkem soudu .

V žalobě bylo uvedeno, že vlastníkem uvedených nemovitostí byl F. Z. L., který zemřel 22. 12. 1938. Na jeho majetek, ale zároveň na majetek jeho syna JUDr. M. E. L. (který působil za války v exilové čs. vládě v Londýně) byla v roce 1939 uvalena vnucená německá správa; M. E. L. byl později za nacistické okupace německou okupační mocí odsouzen a jeho majetek byl zabaven. Také po 25. 2. 1948 byl uvedený nemovitý majetek F. Z. L. převzat státem s poukazem na dekret č. 12/1945 Sb., třebaže v té době byl už 12 roků mrtev a od účinnosti uvedeného dekretu uplynulo 7 roků. Odevzdání dědictví po F. Z. L. jeho dědičkám šesti dcerám pozůstalostním soudem nebylo doloženo. Uvedená konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (správním rozhodnutím z 19. 4. 1948) byla provedena, podle názoru žalobce, právně nicotnými akty. Podle názoru žalobce stát převzal tento majetek bez právního důvodu a je tu dán restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce poukazoval i na ustanovení § 547 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (platného v době úmrtí F. Z. L. v roce 1938) a vyslovoval názor, že tu fikce držby byla podle ustanovení § 547 obecného zákoníku občanského z roku 1811 v době od smrti zůstavitele do přijetí dědictví dědicem (jako kdyby držený majetek byl dosud v držení zemřelého), takže tu nemohlo dojít k účinné konfiskaci. Z uvedených důvodů je žalobce toho názoru, že on sám je nyní jedinou oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb. (i případně ve vztahu k již všem zemřelým šesti dědičkám podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. jako dítě jejich zemřelého sourozence). Nesprávně byl proto jeho návrh podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. na vydání nemovitostí v katastrálním území V. zamítnut rozhodnutím Pozemkového úřadu P. z 10. 9. 2003, čj. 474/91, 6138/92, RV 53/2003.

Žalované L. České republiky, státní podnik, navrhly zamítnutí žaloby. Podle názoru tohoto žalovaného se nikdo z potomků F. Z. L. nestal oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době přechodu nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, na stát nebyl F. Z. L. vlastníkem těchto nemovitostí, protože tu v té době platila o tzv. ležící pozůstalosti jen fikce držby majetku, nikoli fikce vlastnictví zemřelého subjektu.

Také žalovaný P. f. ČR navrhl zamítnutí žaloby žalobce, neboť jde o žalobcem uplatněný nárok, o němž příslušný pozemkový úřad vydal své rozhodnutí, jímž rozhodl v souladu s ustanovením § 32 zákona č. 71/1967 (správního řádu) i v souladu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. Ze závěrů tohoto rozhodnutí, potvrzeného rozhodnutím soudu (Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Ca 69/96), i v tomto soudním řízení vychází.

Usnesením Okresního soudu v Příbrami z 20. 2. 2004, čj. 9 C 103/2003-54 (ve znění usnesení Krajského soudu v Praze z 12. 4. 2004, sp. zn. 33 Co 10/2004) bylo rozhodnuto, že se odkládá právní moc rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v P. z 10. 9. 2003, č.j. 474/91, 6138/92, RV 52/2003, a to do právní moci rozhodnutí soudu o žalobě , podané v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 9 C 103/2003.

Okresní soud v Příbrami pak vynesl rozsudek z 25. 11. 2004, čj. 9 C 103/2003-188, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 302/3, 310/2 a 310/4, parc. č. 48 s domem čp. 57, parc. č. 105 s domem čp. 26 i pozemků parc. č. 310/3, 311/1, 664/8 a 664/9 v katastrálním území V. Výrokem tohoto rozsudku bylo také rozhodnuto, že se zrušuje v napadeném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v P. z 10. 4. 2003, č.j. 474/91, 6138/92, RV 53/2003, a nahrazuje se tímto rozsudkem . Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaní nemají právo na úhradu nákladů řízení. Výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 311/2 v katastrálním území V.; ohledně nákladů řízení, pokud šlo o určení vlastnictví k tomuto pozemku, bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původním vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, byl F. Z. L., který zemřel 22. 12. 1938 v N. Přihlášky 6 dcer po tomto zůstaviteli byly přijaty pozůstalostním soudem Okresním soudem v Bílině (pod čj. 4 V 6/39) a byla jim přenechána správa pozůstalosti. Na majetek F. Z. L. byla za války uvalena vnucená německá správa. Posléze ke dni 14. 4. 1948 byl tento majetek F. Z. L. převzat státem, a to konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to údajně proto, že uvedený původní vlastník se hlásil k německé národnosti při sčítání obyvatelstva v roce 1930. Soud prvního stupně však na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že F. Z. L.z (který byl nucen opustit B. kvůli německému záboru majetku a majetek byl zabaven gestapem) nebyl osobou německé národnosti či zrádcem nebo nepřítelem Československé republiky. Ohledně žalobce M. L. dospěl soud prvního stupně k závěru, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konfiskační vyhláška bývalého Okresního národního výboru v S., čj. 10870/48, i správní rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., jsou nicotnými správními akty, které byly učiněny v době, kdy ještě pozůstalost po F. Z. L. nebyla odevzdána, ale byly učiněny řádné dědické přihlášky; ke konfiskaci došlo tedy vůči zemřelé osobě, aniž konfiskační vyhláška byla doručena dědicům zůstavitele, případně ustanovenému opatrovníkovi. Proto byl soud prvního stupně toho názoru, že tu došlo k převzetí nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení jde, státem bez právního důvodu.

Soud prvního stupně proto dospěl k výslednému závěru, že tu jsou splněny důvody pro určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce. Určovací žalobě žalobce bylo proto soudem prvního stupně vyhověno a bylo rozhodnuto o tom, že bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v P., jak to žalobce navrhoval. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby bylo zastaveno řízení ohledně určení vlastnictví žalobce k pozemku parc. č. 311/2 v katastrálním území V. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobce se náhrady nákladů řízení vzdal.

O odvolání žalovaných L. České republiky, s. p., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 25. 11. 2004, čj. 9 C 103/2003-188, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Co 8/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 302/3, parc. č. 210/4, parc. č. 48 s domem čp. 57, parc. č. 105 s domem čp. 26, parc. č. 310/3, parc. č. 311/1, parc. č. 664/8, a parc. č. 664/9 v katastrálním území V. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným L. ČR, s. p., na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalovaným P. f. ČR a žalobcem, jakož i ve vztahu mezi žalovaným P. f. ČR a žalovanými L. České republiky, s. p., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných L. České republiky, s. p., bylo shledáno důvodným, když odvolací soud pokládal za nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně.

Odvolání odvolatele L. České republiky, s. p., proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci, a to bez omezení rozsahu tohoto odvolání, pokládal odvolací soud za přípustné, protože tu výroky rozsudku soudu prvního stupně vůči tomuto odvolateli nenabyly právní moci.

Ohledně žalobce uváděl odvolací soud, že je syn již zemřelého M. E. L. (který byl synem původního vlastníka nemovitostí F. Z. L.) a že je státním občanem České republiky. Odvolací soud zdůrazňoval, že nebylo v tomto soudním řízení prokázáno, že by majetek původního vlastníka F. Z. L. byl odevzdán pozůstalostním soudem jeho dědicům ve smyslu ustanovení § 531 - § 824 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811. Šlo tu tedy o tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens) a na ni se hledělo jako by byla stále v držení zemřelého (§ 547, věta třetí, uvedeného obecného zákoníku občanského). Podle této dřívější právní úpravy tu šlo o fikci držby nikoli o fikci vlastnictví zemřelého. Původního vlastníka F. Z. L. tu tedy nebylo možné při této právní úpravě ležící pozůstalosti pokládat za vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, takže nebyl oprávněnou osobou (ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě i zákona č. 243/1992 Sb.) v době, kdy tyto nemovitosti přešly konfiskací na stát na základě vyhlášek tehdejšího Okresního národního výboru v B. z 2. 2. 1946, tehdejšího Okresního národního výboru v R. ze 6. 12. 1945 a tehdejšího Okresního národního výboru v K. z 26. 2. 1947, vydaných podle dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolání právních nástupců F. Z. L., jímž se domáhali zrušení konfiskačních vyhlášek bylo tehdy zamítnuto výměrem Zemského národního výboru v P. z 29. 8. 1947, čj. XIII 1 10603/5. V odůvodnění tohoto výměru bylo uvedeno, že se F. Z. L. při sčítání obyvatelstva dne 1. 12. 1930 hlásil k německé národnosti, byl tedy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. pokládán za Němce a jeho majetek proto podléhal konfiskaci podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. V době konfiskace byly žalobcem nyní uváděné nemovitosti pouze ležící pozůstalostí a nebylo možné je považovat za vlastnictví F. Z. L., tedy v době, kdy přešly na stát. Nebylo proto možné pokládat žalobce M. L. za oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb; odvolací soud dovozoval, že zákon č. 229/1991 Sb. restituuje to, co na stát přešlo v rozhodném období (25. 2. 1948 1.1. 1990) z vlastnictví fyzických osob při splnění dalších zákonem stanovených podmínek, což v daném případě nebylo.

Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, a to tak, že žalobu žalobce zamítl, když byl toho názoru, že soudu prvního stupně rozhodl nesprávně, třebaže správně zjistil skutkový stav věci. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením i k tomu, že P. f. ČR v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 1. 6. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Příbrami dne 27. 6. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel v dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, když toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval ty důvody, které jsou uvedeny v ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolatel především uváděl, že pochybením rozhodnutí odvolacího soudu je už to, že překročil meze předmětu odvolacího řízení . Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně odejmul právní moc v té části výroku rozsudku, v níž nebyl odvoláním napaden, respektive byl napaden subjektivně nepříslušnou osobou, a tím protiprávně odňal žalobci již vzniklé vlastnické právo. Dovolatel nepokládal za správný názor odvolacího soudu, že každá povinná osoba může v řízení o určení vlastnictví s úspěchem podat odvolání do výroku týkajícího se nemovitosti, i když ji nedrží, nevlastní, nespravuje ji a nemá k ní ani jiný právní vztah. Naproti tomu je dovolatel toho názoru, že výrok o určení vlastnictví je výrokem složeným ze samostatných výroků o každé ze žalovaných nemovitostí, přičemž o každé z nich může být rozhodnuto jinak.

Dovolatel dále vytýkal, že při vyřešení otázky přechodu majetku na stát v daném případě odvolací soud opomenul pro tuto právní věc zásadní vyhlášku Okresního národního výboru v S. o konfiskaci z 19. 4. 1948, na jejímž základě přešel nemovitý majetek na stát (šlo tu o titul přechodu nemovitostí na stát, který vzal za prokázaný jak pozemkový úřad, tak i soud prvního stupně). V této souvislosti dovolatel připomínal, že je třeba mít na zřeteli, že bývalý Zemský národní výbor teprve dne 16. 3. 1948 svým rozhodnutím čj. XIII 1 10603/29, změnil své dřívější rozhodnutí z 27. 1. 1948 o přiznání odkladného účinku stížnosti M. L. k Nejvyššímu správnímu soudu.

Dovolatel vytýkal rovněž, že se odvolací soud nevypořádal s prokázaným tvrzením žaloby, že původní vlastník F. Z. L. při sčítání obyvatelstva v roce 1930 sám sčítací arch nepodepisoval, ale zápisy byly psány správcem P.

Dovolatel byl proto toho názoru, že odvolacím soudem učiněná zjištění skutkového stavu jsou povrchní a nesprávná (na základě v úvahu vzatých a posouzených důkazů)a tato zjištění jsou nesprávně hodnocena tak, že vytvářejí skutkově neodůvodněný a právně vadný závěr .

V otázce konfiskace majetku, který byl ke dni odnětí ležící pozůstalostí, nevycházel odvolací soud, podle názoru dovolatele, z právních závěrů obsažených v již ustálené judikatuře soudů, že totiž lze restituovat majetek z ležící pozůstalosti v době odnětí majetku fyzické osobě a že se zřetelem na způsob nabytí dědictví do vlastnictví se má za to, že stát věc převzal z majetku zůstavitele. Nelze tedy pokládat za správný absolutně postavený názor odvolacího soudu, že ležící pozůstalost zaváděla fikci držby a nikoli fikci vlastnictví . Původního zemřelého vlastníka nemovitostí tu bylo třeba považovat vlastnicky fiktivně za vlastníka, a to až do doby změny zápisu v pozemkových knihách na dědice, jemuž bylo dědictví odevzdáno. Nesprávný je rovněž názor odvolacího soudu o tom, že tu není naplněna podmínka přechodu majetku na stát z fyzické osoby; za osobu, které svědčilo naposledy před převzetím věci státem vlastnické právo, tu bylo třeba považovat posledního zemřelého vlastníka, zapsaného dosud v pozemkové knize.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože tu šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; šlo tedy o dovolání přípustné.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody to, co je stanoveno v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Při posuzování dovolatelem tvrzené vady řízení vycházel dovolací soud z právního závěru uvedeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podle něhož za takovou vadu je třeba považovat nesprávný postup soudu v řízení, který se projevil už v průběhu řízení (např. odnětím možnosti účastníku řízení jednat před soudem kupř. nepředvoláním k jednání) a nikoli až při rozhodování soudu ve věci. Takový nesprávný postup v řízení o této právní věci dovolací soud neshledal. Nedošlo tu rovněž k projednání nepřípustného odvolání odvolacím soudem v rozporu s ustanoveními § 202 a § 205a občanského soudního řádu.

Také měl dovolací soud na zřeteli právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nejsou ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Z obsahu spisu v daném případě (sp. zn. 9 C 108/2003 Okresního soudu v Příbrami) nevyplývalo, že by odvolací soud v tomto případě vzal při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. K výtkám dovolatele směřujícím proti hodnocení důkazů soudy nebylo možné přihlížet jako k dovolacímu důvodu.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, který se této právní věci týkal (jak vyplývalo i z toho, že tu předcházela související řízení u pozemkového úřadu ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.). V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. také správně vyložil, a to i v souvislosti s dříve platnou právní úpravou ležící pozůstalosti (obsaženou v dříve platném obecném zákoníku občanském z roku 1811, platnou v Čechách ještě do 31. 12. 1950).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat k tzv. ležící pozůstalosti jen ten názor, že tato ležící pozůstalost byla ve správním řízení o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. sama legitimována k účasti v tomto řízení .

V nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 10. 2002, I ÚS 469/01, uveřejněném pod č. 114 ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: Jestliže konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. proběhla v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již sice zemřel, ale byl ještě s ohledem na úpravu ležící pozůstalosti podle tehdy platných předpisů fiktivním držitelem pozůstalosti, protože přijetí dědictví pozůstalou osobou se nepodařilo prokázat, nelze pominout důkazní břemeno prokázat, že je někdo oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů ve vztahu k původnímu vlastníku (zůstaviteli).

Dekret č. 12/1945 Sb. stanoví určující podmínky v obecné rovině. Musí tu přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 12. 1999, I ÚS 70/99, uveřejněný pod č. 157 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.

Jestliže pozemkový úřad v řízení podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. nevyhoví návrhu na vydání nemovitosti, bylo možné proti takovému rozhodnutí podat opravný prostředek k soudu podle § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 51 /129/).

Jen pokud by v řízení před pozemkovým úřadem podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. bylo nutno posoudit jako předběžnou otázku např. vlastnictví nemovitosti anebo otázku neplatnosti právního úkonu, bylo by vhodné umožnit účastníku řízení před pozemkovým úřadem, aby věc mohl řešit podáním návrhu na zahájení občanského soudního řízení (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 124 /258/).

Vzhledem k tomu, že v tomto případě žalobce podal u soudu určovací žalobu v právní věci, která již byla zčásti řešena v řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., dovolací soud pokládá za nutné poukázat na to, že i v této právní věci vychází z právního názoru vyjádřeného již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) Nejvyššího soudu, že totiž oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. .

Uvedená ustanovení právních předpisů a citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatele. Dovolací soud musel však zároveň konstatovat, že také odvolací soud při aplikaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jakož i dříve platné právní úpravy o tzv. ležící pozůstalosti, měl na zřeteli rovněž zmíněné právní závěry ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu v odvolacím řízení došlo k vadě řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že by odvolací soud vzal za prokázáno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by si použitá ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (v souvislosti s ustanoveními někdejší právní úpravy tzv. ležící pozůstalosti) nesprávně vyložil ve srovnání s již zmíněnými závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, když měl i na zřeteli výsledky předchozích řízení v souvisejících řešeních správních orgánů podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. a v rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu (v P.) v roce 2003 pod č.j. 474/91, 6138/92, RV 53/2003, jakož i výsledky dalšího probíhajícího řízení u pozemkového úřadu v P. v roce 1996 pod čj. 4563/02, R X 3/96 (v němž byl vydán i potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze z 9. 12. 1997, sp. zn. 45 Ca 69/96, jímž se pak zabýval i Ústavní soud ČR ve svém usnesení z 10. 10. 2000, II. ÚS 256/98).

Dovolací soud proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatele, nesprávným ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu a nepokládal tedy za důvodný návrh dovolatele na zrušení rozhodnutí odvolacího sodu. Bylo proto dovolání dovolatele podle téhož ustanovení občanského soudního řádu zamítnuto.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanými L. ČR, s.p., na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných L. ČR, s.p., k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska vyjádřená již v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu