28 Cdo 1917/2002
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 1917/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11.8.2000, sp. zn. 17 Co 98/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 331/97 (žalující Obce V. K., zastoupené advokátem, proti žalované Obci D., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.8.2000, sp. zn. 17 Co 98/99, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 331/97.

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení o odvolání žalované Obce D. proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 23.11.1998, čj. 9 C 311/97-71.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 1.4.1997, se žalující obec domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že pozemky parc. č. 252, 256, 280, 311 a 325/1, zapsané na listu vlastnictví č. 230 pro katastrální území V. K., okres Z., jsou v podílovém spoluvlastnictví obcí D. a V. K., okres Z., každé z jedné ideální poloviny. V žalobě bylo uvedeno, že obec V. K. vznikla oddělením od obce D. v roce 1971. V roce 1980 byl zřízen jeden místní národní výbor pro obě obce, ale působil jen do dubna 1990. Podle názoru žalující obce jsou obce D. a V. K. právními nástupci původní obce D., a proto veškerý majetek rozdělených obcí je nutno považovat (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 172/1991 Sb.) za majetek v podílovém spoluvlastnictví obou obcí, a to rovným dílem. Žalující obec má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví uváděných pozemků, protože na těchto pozemcích hodlá realizovat výstavbu a rekonstrukci čistírny odpadních vod s kanalizací a na těchto pozemcích je zčásti veden i místní vodovod pro obec V. K.

Žalovaná obec navrhla zamítnutí žaloby s tím, že obec D. nikdy nezanikla, nedošlo tak k rozdělení této obce; došlo pouze v roce 1971 ke zřízení dvou národních výborů, z nichž jeden byl pro obec V. K., jež vznikla novou výstavbou na zelené louce jako uzavřený sídelní útvar v rámci výhledového sídla zemědělského závodu, spádové oblasti střediskové obce H.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem z 13.11.1998, čj. 9 C 331/97-71, určil, že pozemky parc. č. 252, parc. č. 256, parc. č. 280, parc. č. 311 a parc. č. 325/1, jakož i pozemky ve zjednodušené evidenci parc. č. 5028, parc. č. 5030 a parc. č. 5081 v katastrálním území V. K., zapsané na listu vlastnictví č. 230, jsou v podílovém spoluvlastnictví obcí D. a V. K., a to každé z uvedených obcí jednou ideální polovinou. Žalované obci bylo uloženo zaplatit žalující obci na náhradu nákladů řízení 6.375 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že z výsledků provedeného dokazování bylo doloženo, že z obce D. se vyčlenila dnem 26.11.1971 obec V. K., která byla až do roku 1971 součástí sídliště obce D. Podle názoru soudu prvního stupně původní území obce D., jak o tom byla vydána přídělová listina v roce 1948, již neexistuje; vznikly dvě katastrální území a dvě obce, a to obec a katastrální území D. a obec a katastrální území V. K. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že původní obec ve svém prostoru a ve svém území zanikla a vznikly dvě nástupnické obce, a to Obec D. a Obec V. K. . Soud prvního stupně proto pokládal za důvodnou žalobu žalující obce, a to podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Soud prvního stupně měl také za to, že žalobkyně prokázala právní zájem na požadovaném určení, neboť tu šlo o spor týkající se vlastnictví, vyžadující určení vlastnických vztahů. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované Obce D. rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11.8.2000, sp. zn. 17 Co 98/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalující obce o určení, že pozemky parc. č. 252, parc. č. 256, parc. č. 280, parc. č. 311 a parc. č. 325/1, jakož i pozemky ve zjednodušené evidenci parc. č. 5028, parc. č. 5030 a parc. č. 5081 jsou v podílovém spoluvlastnictví žalující obce a žalované obce, a to u každé z nich ideální polovinou. Byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalující obec je povinna nahradit žalované obci náklady řízení částkou 6.955 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalující obci bylo uloženo nahradit žalované obci na náhradu odvolacího řízení 5.130,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované obce je důvodné.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se na uvedený případ vztahují ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Poukazoval na to, že pozemky (včetně pozemků, které jsou uváděny v tomto řízení v žalobě žalující obce) byly obci D. přiděleny přídělovou listinou z 21.9.1948, vydanou Ministerstvem zemědělství Národním pozemkovým fondem. Na základě této listiny bylo v pozemkové knize vloženo vlastnické právo k přiděleným nemovitostem. Odkaz na tento příděl (č. 263) je uveden i ve srovnávacím sestavení parcel, provedeném Katastrálním úřadem ve Z. dne 29.6.1996; je tu označen jako vlastník Česká republika Obec D. (kromě dalších vlastníků jednotlivých pozemků). Státní statek v H. rovněž uváděl, že nemovitosti byly původně přiděleny Obci D. Zákon č. 172/1991 Sb. se vztahuje na majetek, k němuž ke dni 23.11.1990 příslušelo hospodaření národnímu výboru, jehož práva přešla na obec. Ke dni 23.11.1990 Místní národní výbor V. K. neexistoval, nemohla tedy taková obec získat z vlastnictví státu majetek (to také uvádělo i Ministerstvo zemědělství ČR dne 14.6.1996 pod čj. I/s MS 244/1139/96), když tu nešlo o tzv. historický majetek podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., protože ke dni 31.12.1949 obec V. K. neexistovala. Odvolací soud nesdílel ani názor soudu prvního stupně o zániku obce D., když pro takový zánik nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Pro úvahu o zániku obce bylo tu nutno použít ustanovení § 16 odst. 1 dříve platného zákona č. 36/1960 Sb., tj. rozhodnutí okresního národního výboru a souhlas místního národního výboru a občanů obce (obcí). V daném případě rozhodl bývalý Okresní národní výbor ve Z. dne 20.8.1971 (usnesením č. XXXIII-70-15) jen o odloučení obce V. K. od katastrálního území D. a o vytvoření samostatné obce V. K. s účinností od nového volebního období národních výboru v roce 1971. Nedošlo tu tedy k zániku obce D. Nedošlo tu také k novému majetkovému rozdělení mezi obcí D. a nově vzniklou obcí V. K. Jestliže k takovém majetkovému rozdělení nedošlo, nelze (podle názoru odvolacího soudu) tuto skutečnost odstranit za pomoci zákona č. 172/1991 Sb., který se na daný případ nevztahuje, nýbrž vztahovaly se na pozemku státu předpisy o operativní správně národního majetku.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobu žalující obce zamítl a změnil také výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující obec v řízení zastupoval, dne 8.9.2000, a dovolání ze strany této obce bylo podáno u Okresního soudu ve Znojmě dne 5.10.2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání žalující obec navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání přípustným podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) i § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení dostatečně zjištěného skutkového stavu a na nesprávném právním názoru.

Dovolatelka uváděla, že má za to, že tu nebylo v tomto případě zákonnou podmínkou, aby došlo k zániku obce (v daném případě obce D.) proto, aby mohly vzniknout z jedné obce nové obce. Dovolatelka vycházela z výkladu, který byl obsažen v brožuře Ministerstva vnitra ČR z března 1993, podle něhož obec, která se po 31.12.1949 rozdělila a rozdělená obec ještě k 24.5.1991 dále samostatně existuje, pak jsou všechny do této doby vzniklé obce spoluvlastníky původního vlastnictví obce, která byla jejich právním předchůdcem . V daném případě se obec D. rozdělila na dvě obce v roce 1971 a od té doby existují dvě samostatné obce D. a V. K. U těchto obcí existovaly původně národní výbory u obou obcí; později u nich došlo k integraci těchto výborů, neboť integrovaný národní výbor v obci D. byl společný pro obě obce; v obci V. K. tedy národní výbor byl, i když jeho sídlo bylo v D. (s poměrným zastoupením občanů obou obcí v národním výboru D. 2/3 poslanců z obce D. a 1/3 poslanců z obce V. K.). V usnesení bývalého Okresního národního výboru ve Z. ze 17.4.1990, XVII/64-01/16/1990, se nehovoří o vzniku, zániku či rozdělení obcí, ale o zániku společného národního výboru. Od voleb na podzim roku 1990 Obec V. K. převzala veškeré povinnosti samosprávy od Obce D. Podle názoru dovolatelky není možné, aby odloučená obec převzala veškeré povinnosti vůči svým občanům a vůči státní správě, ale nezískala by žádná oprávnění. Dovolatelka ještě připojovala svůj názor, že podle zákona č. 172/1991 Sb. má přechod majetku podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. přednost před ustanovením § 2 tohoto zákona, jak je to patrno z ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Tento uvedený důvod přípustnosti dovolání tu postačoval k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, jak byl napaden dovoláním dovolatelky (srov. § 242 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, vyjádřeného v jeho rozhodnutí z 11.8.2000, sp. zn. 17 Co 98/99, že se nelze ztotožnit s tím, že by se na daný sporný případ vztahovala ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud měl totiž za to, že zákon č. 172/1991 Sb. se vztahuje na majetek, k němuž ke dni 23.11.1990 příslušelo právo hospodaření národnímu výboru, jehož práva pak přešla na obec, což v daném případě nebylo, protože v uvedený den národní výbor V. K. neexistoval .

Šlo tu o posouzení důvodnosti žalobního návrhu žalující obce na určení, že v žalobě konkrétně uvedené pozemky, zapsané na listu č. 230 pro katastrální území V. K., okres Z., jsou podílovým spoluvlastnictvím Obce D. a Obce V. K. Bylo tedy třeba posoudit zejména to, zda a jakým způsobem tu vzniklo tvrzené podílové spoluvlastnictví k pozemkům uváděným konkrétně v žalobě žalující obce.

Podle ustanovení § 136 odst. 1 občanského zákoníku věc může být věcí v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné (§ 137 odst. 2 občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečnosti stanovených zákonem.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí; a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zákona č. 172/1991 Sb.

Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31.12.1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Je-li právních nástupců více, přechází věc do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí převzetí věcí, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.

Zákon č. 172/1991 Sb. zakládá tedy přechod vlastnictví některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí nebo do podílového spoluvlastnictví obcí (srov. § 2 odst. 3 uváděného zákona) přímo ze zákona. K tomuto přechodu vlastnictví ze zákona nedojde jednak u výjimek stanovených v § 4 zákona č. 172/1991 Sb. a jednak v těch případech, v nichž by vůbec nebyly dány zákonné předpoklady k přechodu vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. V takovém případě pak ovšem nedošlo k přechodu vlastnictví ze státu do vlastnictví obcí a věci (nemovité i movité) zůstaly vlastnictvím státu České republiky.

Jestliže tedy odvolací soud dospěl v daném případě k právnímu závěru, že se na daný sporný případ nevztahovala ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., pak by to znamenalo, že tu nedošlo k přechodu vlastnictví ze státu ke všem žalující obcí uváděným pozemkům (parc. č. 252, 256, 280, 311 a 325/1, jakož i parc. č. 5028, 5030 a 5081 ve zjednodušené evidenci, v katastrálním území V. K.) a tyto pozemky by zůstávaly ve vlastnictví státu. Proto patrně uváděl odvolací soud ve svém rozsudku z 11.8.2000, sp. zn. 17 Co 98/99 Krajského soudu v Brně, že i kdyby předmětné pozemky v té době byly, pokud by to bylo prokázáno, ve vlastnictví České republiky, bylo třeba projednat rozdělení majetku podle tehdejších platných předpisů o operativní správě národního majetku k jednotlivým pozemkům .

Jestliže by ovšem bylo prokázáno, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky , pak by žalobní určovací návrh žalující obce mohl být uplatněn proti subjektu, který by právo státu vůči žalující obci tvrdil nebo uplatňoval, a nikoli proti subjektu, který je toho názoru, že vlastníkem v žalobě uváděných pozemků je žalovaná obec.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné pokládat zatím za správný výsledný závěr odvolacího soudu, že se na projednávaný případ nevztahuje zákon č. 172/1991 Sb., když i odvolací soud zároveň měl za to, že ještě není prokázáno (uváděl totiž pokud by bylo prokázáno ) vlastnictví České republiky k pozemkům, které jsou mezi žalující obcí a žalovanou obcí sporné; výsledné závěry odvolacího soudu se tedy jeví jako závěry předčasné.

Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto dovolací soud podle téhož ustanovení zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).

V dalším řízení bude rozhodováno i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu