28 Cdo 1911/2014
Datum rozhodnutí: 11.11.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb.



28 Cdo 1911/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Bajer a spol., spol. s r. o. , IČ: 479 03 562, se sídlem v Bučovicích, Nová 715, zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní 616/16, proti žalované Vodovody a kanalizace Vyškov, a. s. , IČ: 494 54 587, se sídlem ve Vyškově, Brněnská 13, zastoupené JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem se sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého náměstí 796, o zaplacení 132.502,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 271/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2013, č. j. 16 Co 338/2010-211, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 8.131,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hanečka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, č. j. 6 C 271/2007-173, rozhodl tak, že zastavil řízení o části žalobkyní požadovaného příslušenství (výrok I.), co do částky 132.502,- Kč a zbývajícího příslušenství žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1130 v k. ú. Bučovice, na němž je vybudována pozemní komunikace, která spojuje provozovnu žalobkyně se silnicí I/50 a kterou užívá rovněž žalovaná k dopravní obsluze jí vlastněné čistírny odpadních vod. Tato pozemní komunikace podle názoru soudu naplňuje pojmové znaky účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích ), jelikož se nenachází v uzavřeném prostoru nebo objektu a ani příslušný silniční správní úřad veřejný přístup na ni nijak neupravil. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že na komunikaci žalobkyně bez povolení instalovala zákazové dopravní značení. Žalované tedy nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, poněvadž danou pozemní komunikaci bezplatně užívala z titulu obecného užívání v souladu s § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Nárok žalobkyně proto nebylo možno shledat oprávněným.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 16 Co 338/2010-211, rozsudek soudu prvního stupně, jejž žalobkyně napadla odvoláním, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po obsáhlé citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, konstatoval, že v daném případě byl v souladu s tímto nálezem dán minimálně konkludentní souhlas vlastníka pozemní komunikace s jejím obecným užíváním, neboť ze všech důkazů v řízení provedených vyplývá, že potřebný souhlas s veřejným užíváním komunikace žalobkyně, byť mlčky, udělila. Odvolací soud poznamenal, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani neprokazovala, že by souhlas s tímto užíváním neprojevila. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně náležitě zjistil též existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, již daná komunikace uspokojuje, shledal odvolací soud jeho rozhodnutí věcně správným.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vyvozuje ze dvou právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a jsou jím rozhodovány rozdílně, a to otázky aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k nároku na náhradu za užívání účelové komunikace a otázky, zda je právně přípustné řešit obsluhu jediného provozu žalované prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, soudům obou stupňů však vytýká i to, že nedostatečně reagovaly na její specifické námitky, čímž porušily její ústavně zaručené základní právo.
Dovolatelka zdůrazňuje, že souhlas vlastníka pozemku se musí vztahovat k užívání pozemní komunikace veřejností, má-li být na této komunikaci založen režim obecného užívání, jelikož strpění užívání jedním konkrétním subjektem zakládá pouhou výprosu. V daném případě se jedná o pozemní komunikaci, jež představuje přístup k průmyslovému areálu žalobkyně a kterou kromě ní užívá prakticky výhradně žalovaná k obsluze svého provozu, přičemž dovolatelka akcentuje, že k veřejnému užívání komunikace nikdy souhlas neudělila. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, dovolatelka zpochybňuje, zda na ni mohl přejít souhlas s obecným užíváním případně udělený městem Bučovice, tj. veřejnoprávní korporací, jako jejím právním předchůdcem, resp. též to, zda mohlo samo město získat pozemek parc. č. 1130 již zatížený veřejným užíváním komunikace na něm umístěné, jestliže jej nabylo v rámci vlastnické restituce. Dovolatelka podotýká, že od počátku nabytí vlastnického práva k pozemku se jeho užívání veřejností bránila, mimo jiné umístěním dopravního označení. Ke stavbě příjezdu k areálu čistírny odpadních vod, jenž navazuje na komunikaci na pozemku parc. č. 1130, se na počátku 90. let nevyjadřovala dovolatelka, nýbrž státní podnik, který tehdy provozoval nynější závod dovolatelky, a o platnosti jím uděleného stanoviska k provedení této stavby lze pochybovat vzhledem k chaotickým poměrům, jež v průběhu privatizace v podniku panovaly. I se zřetelem k tomuto aspektu věci není možné dospět k závěru o existenci relevantního souhlasu vlastníka pozemku parc. č. 1130 s veřejným užíváním pozemní komunikace na něm zřízené.
Úsudek odvolacího soudu o existenci nezbytné komunikační potřeby dovolatelka rovněž podrobuje kritice, jelikož areál žalované lze zpřístupnit i jinak, bez omezení vlastnického práva žalobkyně, ačkoli by se zajištěním alternativního komunikačního napojení daného provozu byly spojeny určité náklady. Svou argumentací dovolatelka vyzdvihuje skutečnost, že je provozně závislou na dobrém stavu předmětné komunikace, takže je nucena vynakládat prostředky na její údržbu, z čehož těží žalovaná, která rovněž komunikaci využívá svými těžkými dopravními prostředky, aniž by žalobkyni musela čehokoli hradit, čímž na její úkor profituje. V tomto směru dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, z nějž dovozuje, že za omezení vlastnického práva jí musí náležet náhrada. Upozorňuje také na možný rozpor s ústavním pořádkem daný porušením rovnosti před zákonem, jelikož jako vlastník veřejně přístupné účelové komunikace je nucena strpět její obecné užívání, na rozdíl od vlastníků místních komunikací však nemůže toto užívání zpoplatnit. Dle dovolatelky interpretace, kterou zaujal odvolací soud, navozuje stav obdobný nucenému odnětí jejích vlastnických práv.
Závěrem vyjadřuje dovolatelka přesvědčení, že na poli práva pozemních komunikací zůstává řada nezodpovězených otázek, k čemuž přispívá i nejednotný výklad, respektive odlišné posuzování některých problémů Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. Na podkladě předestřených úvah navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná poznamenala, že se žalobkyní jednala o úhradě nákladů spojených s údržbou předmětné komunikace, k dohodě však nedošlo. Dle žalované jsou nicméně dány obě nezbytné podmínky vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, tj. nutná komunikační potřeba a souhlas vlastníka, o čemž svědčí také to, že čistírnu odpadních vod provozovanou žalovanou postavilo město Bučovice i s ohledem na potřeby provozu, jenž je v současnosti ve vlastnictví žalobkyně. Umístění čistírny si vyžádalo stavbu přístupové cesty na pozemcích, které tehdy byly ve vlastnictví města a státu. V průběhu výstavby a po dokončení příjezdové komunikace k čistírně odpadních vod město odprodalo pozemek parc. č. 1130, na nějž příjezd k areálu žalované navazuje, žalobkyni. Nenahraditelná komunikační potřeba je dána polohou čistírny, ale také potřebou přístupu na okolní zemědělské pozemky. Požadavek žalobkyně na zřízení nové příjezdové komunikace považuje žalovaná za rozporný s dobrými mravy a dovolání navrhuje zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávaném dovolání však žádná otázka, jež by je mohla činit přípustným ve smyslu tohoto ustanovení, nastíněna není.
Přestože dovolatelka uvádí, že naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v otázce aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod při rozhodování o nároku na náhradu za užívání pozemní komunikace, nerozvíjí podle mínění Nejvyššího soudu ve svém dovolání jasnou ústavněprávní argumentaci, z níž by vyplývala otázka v judikatuře doposud nevyřešená. V nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, odst. 30 a 31, Ústavní soud velmi zřetelně rozlišil dvě situace omezení vlastnického práva. Omezení, které nastává bez souhlasu vlastníka, je možné toliko za náhradu, naopak omezení, za něž se náhrada neposkytuje, může nastat jen s vlastníkovým souhlasem. S tím je však plně konformní judikatura obecných soudů, jež trvá na tom, aby byl vznik veřejně přístupné účelové komunikace, podléhající obecnému užívání, založen s alespoň konkludentním souhlasem vlastníka pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2011). Ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, na nějž dovolatelka poukazuje a který připouští možnost deklarování veřejně přístupné pozemní komunikace bez souhlasu vlastníka za náhradu, tuto linii v judikatuře nijak nemění a řešené věci se nedotýká, poněvadž odvolací soud měl za zjištěné, že souhlas vlastníka pozemku parc. č. 1130 s obecným užíváním účelové komunikace na něm umístěné byl dán. Poukazuje-li dovolatelka na to, že žalovaná nepřispívá na úhradu nákladů vznikajících v souvislosti s užíváním komunikace, musí Nejvyšší soud připomenout, že soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 1. 2010, č. j. 6 C 271/2007-163, nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobkyně uplatnila nárok na požadované plnění i coby podíl na krytí nákladů spojených s údržbou komunikace na pozemku parc. č. 1130. Předmětem nynějšího řízení je proto jen otázka vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku užívání komunikace na pozemku vlastněném žalobkyní, nikoli nárok žalobkyně na úhradu nákladů spojených s údržbou a opravami této komunikace.
Dovolatelkou vznesená otázka vzniku veřejně přístupné účelové komunikace sloužící komunikační potřebě toliko jednoho provozu, potažmo právních následků souhlasu vlastníka pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, s jejím užíváním konkrétním subjektem, by se mohla jevit způsobilou založit přípustnost dovolání, dovolací soud však nemá za to, že by na jejím řešení napadené rozhodnutí spočívalo ve smyslu § 237 o. s. ř. Pozemek v soukromém vlastnictví se veřejně přístupnou účelovou komunikací stává věnováním obecnému užívání (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002). Rozhodovací praxe Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu přitom chápe institut obecného užívání jako omezení vlastnického práva v zájmu uspokojení komunikační potřeby veřejnosti coby neomezeného okruhu osob. Je proto třeba rozlišovat mezi veřejnoprávním režimem obecného užívání a soukromoprávními tituly k užívání cizích pozemků, jež svědčí konkrétním osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, odst. 39). V předmětné věci se však navzdory jisté lakoničnosti odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ve svých právních úvahách zmíněným tezím nezpronevěřil, neboť jak vyplývá z napadeného rozsudku, v řízení nevyšlo najevo, že by vlastník pozemku parc. č. 1130, na němž byla na přelomu 40. a 50. let 20. století (podle tvrzení dovolatelky v podání na č. l. 37-40) zbudována pozemní komunikace, jež se nenachází v uzavřeném prostoru či objektu, od počátku vyslovil kvalifikovaný nesouhlas s jejím užíváním neomezeným okruhem osob (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 As 163/2013-27, odst. 19).
S ohledem na argumentaci uplatněnou v dovolání musí Nejvyšší soud zdůraznit, že dovolatelka pozemek parc. č. 1130, na němž se nachází předmětná pozemní komunikace, nenabyla od města Bučovice podle restitučních zákonů, nýbrž kupní smlouvou. Opačně od věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, lze tedy konstruovat přechod souhlasu předchozího vlastníka se zřízením pozemní komunikace na dovolatelku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013). Taktéž v případě nabytí vlastnictví samotným městem Bučovice nelze pokládat přechod souhlasu právního předchůdce na nabyvatele pozemku parc. č. 1130 za vyloučený, neboť jej město nabylo na základě dohody o bezúplatném převodu majetku uzavřené dne 10. 9. 1994 s Fondem národního majetku České republiky dle § 12 odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dohoda založena v připojeném spise Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Vyškov, sp. zn. V1 2435/94), a nikoli v rámci vlastnické restituce, jak uvádí dovolatelka. Pakliže pozemní komunikaci obecnému užívání věnoval některý z právních předchůdců žalobkyně, není jejímu následnému nesouhlasu s takovým užíváním možné přiznat právní účinky (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4109/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009).
Přesvědčivou se nejeví ani dovolatelčina polemika se závěry napadeného rozsudku o existenci nezbytné komunikační potřeby uspokojované danou komunikací, neboť Nejvyššímu soudu není zřejmé žádné pochybení odvolacího soudu v právním posouzení naplnění tohoto pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Jestliže se ze spisu zřetelně podává, že k příslušným pozemkům a stavbám žádná jiná komunikace nevede, nelze hovořit o tom, že by k areálu žalované byl v rozhodném období možný jiný, ač méně komfortní přístup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012), a je zde tedy přítomen veřejný zájem na zajištění přístupu vlastníka k jeho nemovitostem (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, odst. 40).
Konečně nemůže Nejvyšší soud dovolatelce přitakat, že by odvolací soud či soud prvního stupně porušily její ústavně zaručená práva tím, že nereagovaly na všechny argumenty, jež v řízení před nimi uplatnila. Dle judikatury Ústavního soudu principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže ovšem být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4167/12, odst. 19). Přestože dovolací soud připouští, že právní úvahy soudů nižších stupňů by bylo žádoucí více rozvinout, je z nich zřejmé, že se soudy zabývaly splněním podmínek vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, jak je vymezuje judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Za dané situace nelze mít rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu v tomto směru za deficitní, byť v nich nebylo zaujato detailní stanovisko k veškerým argumentům, jež dovolatelka ve svých podáních předestřela.
Z výše uvedených důvodů nelze mít za to, že by dovolání bylo přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.420,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.131,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu