28 Cdo 1910/2008
Datum rozhodnutí: 19.08.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1910/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, za účasti 1) M. V., zastoupené advokátem, 2) obce V., o žalobě proti rozhodnutí jiného orgánu vydaného ve správním řízení, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 165/2003, o dovolání M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, č. j. 18 Co 142/2006-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo zcela nahrazeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově Okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 1. 2002, č. j. PU/3608/92-2002/Sm/10/4. Soud prvního stupně rozhodl tak, že M. V. není vlastníkem pozemků specifikovaných ve výroku I. daného rozsudku, jichž se domáhala na základě § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ). Narozdíl od napadeného rozhodnutí uvedeného pozemkového úřadu soud prvního stupně nepřiznal náhradu za předmětné pozemky podle § 11 odst. 2 citovaného zákona. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Shodně se soudem prvního stupně též dospěl k závěru, že manžel odvolatelky Ing. V. V. byl v padesátých letech minulého století osobně postižen, když k výkonu vojenské služby byl přidělen k pomocným technickým praporům, že stejně lze kvalifikovat i faktické převzetí předmětných pozemků a jejich užívání JZD a že tyto okolnosti vykazují znaky politické perzekuce její rodiny. Pokud se však jedná o smlouvy o převodu předmětných nemovitostí na stát (ze dne 4. 4. 1973 a 10. 5. 1978), pak okolnosti, za nichž byly vytvářeny předpoklady pro jejich realizaci a následné uzavření, již tyto znaky nevykazují. Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že manželé V. byli v uvedené době vystaveni politické perzekuci. Nelze přehlédnout, že již v době předcházející uzavření uvedených smluv byly na předmětných pozemcích prováděny stavební práce, což nepochybně ovlivňovalo vůli odvolatelky zejména s ohledem na možnost následného vyvlastnění. Tato skutečnost sice mohla navodit stav tísně, avšak uvedené smlouvy nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, neboť cena převáděných pozemků byla podle platné oceňovací vyhlášky cenou maximální. Odvolatelka tak nebyla žádným způsobem znevýhodněna oproti ostatním převodcům nemovitostí. Nebyly tak splněny obě zákonné podmínky stanovené v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Z provedeného dokazování rovněž nevyplývá, že by k převodu předmětných nemovitostí došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a tedy k naplnění podmínek stanovených v § 6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona. Odvolací soud změnil pouze výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.

Proti tomuto rozsudku podala dovolání účastnice řízení M. V. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud svým rozhodnutím porušil základní práva dovolatelky a nerespektoval ani zákonné právní předpisy. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu se ve třiceti denní lhůtě nikdo neodvolal a toto rozhodnutí tak nabylo právní moci a je vykonatelné. Odvolací soud dále nesprávně vyhodnotil okolnosti stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek na straně dovolatelky při převodu předmětných pozemků. Obě podmínky byly na straně dovolatelky splněny, neboť na uvedených pozemcích stát nejprve realizoval svoje stavby a až následně předložil kupní smlouvu. Rodina dovolatelky byla pronásledována komunistickým režimem a v případě nesouhlasu s tímto převodem by jí hrozila další politická perzekuce. M. V. ani nikdo jiný z rodiny by za normálního stavu kupní smlouvu na pozemky nepodepsal. V zaměstnání byla dovolatelka též pronásledována. S předmětnými pozemky již od roku 1950 nezákonně hospodařilo JZD a na úkor rodiny dovolatelky se tak protiprávně obohacovalo. Pozemkový fond pochybil, když jako restituční finanční vyrovnání nabídl dovolatelce částku rovnající se ceně orné, nikoliv stavební půdy. S tím dovolatelka nesouhlasí a pokládá jednání pozemkového fondu za trestné. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil účastník 2) s tím, že od počátku celého sporu považuje nároky dovolatelky za oprávněné a v tomto ohledu ji podporuje.

Žalobce se k dovolání vyjádřil s tím, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, na jehož základě i správně rozhodl. Soudy obou stupňů se již v průběhu řízení řádně vypořádaly s většinou námitek dovolatelky. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a dovolatelka byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnící [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka zejména brojí proti právnímu závěru, na němž stojí rozhodnutí odvolacího soudu, a to že uvedené kupní smlouvy nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek a nebyla tak splněna jedna ze zákonných podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Výklad pojmu nápadně nevýhodné podmínky obsaženého v restitučních předpisech [§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.; § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů] lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2472/2007).

Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek aj., přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sbírka ), sv. 6, č. 79]. Vrchní soud v Praze se k této problematice [tentokráte v souvislosti s aplikací obsahově totožného ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.] vyjádřil v rozsudku ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1993), kde dospěl k závěru, že existenci nápadně nevýhodných podmínek lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen Soubor ) pod C 1066, sv. 15]. Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce, sv. 4, č. 53).

Z uvedeného vyplývá, že není možné přijmout paušalizující závěr o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při převodu nemovitostí ve smyslu restitučních předpisů vždy, když kupní cena odpovídá cenovým vyhláškám platným v tehdejší době, avšak v souzeném sporu se přesto o neadekvátní ocenění předmětných pozemků nejednalo. Kupní cena odpovídala tehdy platné vyhlášce č. 43/1969 Sb. a dovolatelka nebyla ani znevýhodněna ve srovnání s ostatními převodci nemovitostí. Ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nebyl z hlediska objektivního nápadně nevýhodný. Ve smyslu výše uvedené judikatury se tak nemohlo jednat o takové podmínky prodeje dotčených pozemků, jež by bylo možné označit jako nápadně nevýhodné a subsumovat tak restituční požadavky dovolatelky pod § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

V řízení taktéž nebylo prokázáno, že by předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku politické perzekuce či v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, kterýžto závěr není dovolací soud povolán v rámci daného řízení přezkoumávat (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.). Nejsou tedy naplněny ani skutkové znaky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Restituční titul podle právě citovaného ustanovení navíc vyžaduje, aby aktem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody byla způsobena majetková újma (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 29 Ca 115/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních, pod č. 882/2001 Rs.).

K námitce dovolatelky, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 12. 1999 se ve třiceti denní lhůtě nikdo neodvolal a toto rozhodnutí tak nabylo právní moci a je vykonatelné, je třeba uvést, že toto rozhodnutí bylo přezkoumáno a zrušeno mimo odvolací řízení v souladu s § 65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.

Dovolatelce se tedy nepodařilo vymezit takovou právní otázku, pro kterou by bylo možné přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam a dovolání přípustnost. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelkou a účastníkem 2) bylo rozhodnuto podle § 245, § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a účastníku 2) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelkou a žalobcem postupoval dovolací soud podle § 245, 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 150 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele proto, aby žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, a to v celém rozsahu. K tomuto závěru dospěl z podobných důvodů jako soud odvolací s tím, že se v daném případě jednalo ze strany dovolatelky o uplatnění restitučního požadavku před státním orgánem, přičemž správní řízení neprobíhalo zcela bezrozporně a mezi jednotlivými státními orgány činnými v tomto řízení existovaly zásadní neshody v pohledu na to, zda dovolatelce náleží náhrada podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. či nikoliv. Dovolatelka tak mohla být ne zcela bezdůvodně naplněna nadějí, že konečné rozhodnutí ve věci bude svědčit ve prospěch její žádosti. Konečně nelze přehlédnout ani to, že žalobce státní instituce uplatnil podnět k přezkoumání rozhodnutí o přiznání náhrady podle citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. po více než čtrnácti měsících od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Nejednalo se sice o protiprávní postup, avšak nelze pouštět ze zřetele skutečnost, že stát by prostřednictvím svých orgánů měl zvláště v případě uplatněných restitučních požadavků (nikoliv zjevně neoprávněných) konat rychle a takovým způsobem, aby nevzbudil zdání o záměrném nenaplňování smyslu a účelu tzv. restitučních právních předpisů. Dovolací soud proto rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení ve smyslu § 150 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. srpna 2008

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu