28 Cdo 191/2010
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 14 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 191/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. F. N. , zastoupeného Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 131/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, č. j. 23 Co 208/2009-147, takto:

Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce (dále též Ing. N. ) se po žalované domáhal zaplacení částky 1.000.000,- Kč z titulu náhrady škody s tím, že tato mu byla způsobena rozhodnutím platebním rozkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 4. 1999, č. j. Ro 403/99-29, které žalobce považuje za nezákonné. V uvedeném řízení žalobce, DETECHA, chemické výrobní družstvo, žaloval Ing. N. o zaplacení částky 364.332,- Kč s přísl. Podle tvrzení Ing. N. nedoložil žalobce v uvedeném řízení svá tvrzení o dodávce zboží, za nějž neměl dostat zaplaceno, přesto však byl ve sporu úspěšný, neboť soud vydal výše citovaný platební rozkaz, jímž Ing. N. uložil povinnost k zaplacení předmětné částky a který nabyl právní moci dne 10. 5. 1999, ačkoliv nebyl Ing. N. nikdy doručen.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č. j. 9 C 131/2007-130, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Dospěl k závěru, že žalobce v žalobě netvrdil, ani jinak nedoložil, že by v souladu s ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnil svůj nárok na náhradu škody u příslušného úřadu, tedy u žalované. Nic takového neuvedl ani při ústním jednání. I v případě, že by uvedená podmínka splněna byla, žaloba by nemohla být shledána důvodnou, neboť nedošlo ke vzniku škody vzhledem k tomu, že předmětný platební rozkaz byl žalobci řádně doručen, soudem vydané rozhodnutí nebylo shledáno nezákonným, ani nebylo zrušeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 23 Co 208/2009-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že při posuzování žalobcova nároku je třeba vycházet ze znění zákona č. 82/1998 Sb., účinného do 31. 10. 2004. Tehdejší znění ust. § 14 citovaného zákona ukládalo uplatnit nárok u ústředního orgánu jen v případech nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. První dvě věty ust. § 13 citovaného zákona, týkajícího se odpovědnosti za nesprávný úřední postup, se shodovaly se současnou právní úpravou. Odvolací soud konstatoval, že platební rozkaz, proti němuž žalobce brojí, nebyl pro nezákonnost změněn či zrušen příslušným orgánem, a již tato skutečnost vylučuje, aby se žalobce mohl úspěšně domáhat náhrady škody způsobené rozhodnutím při výkonu veřejné moci. Podle tehdejšího znění ust. § 14 odst. 1 citovaného zákona by navíc musel žalobce svůj nárok nejdříve uplatnit u příslušného orgánu uvedeného v ust. § 6 tohoto zákona (byť se v daném případě jedná o odstranitelný nedostatek podmínky řízení). Odpovědnost za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím tak byla vyloučena, a proto se odvolací soud zabýval otázkou, zda mohla žalobci vzniknout škoda nesprávným úředním postupem, přičemž na tuto otázku odpověděl záporně. Škoda by totiž tímto způsobem mohla vzniknout v případě, že by nedošlo k řádnému doručení rozhodnutí účastníkovi, a přesto by byla vyznačena právní moc a vykonatelnost rozhodnutí, přičemž následně by došlo k exekuci. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. Ro 403/99 odvolací soud zjistil, že na č. l. 29 se nachází doručenky týkající se písemností zasílaných účastníkům řízení, tedy i žalobci (v daném řízení žalovanému). Tyto písemnosti obsahovaly i vydaný platební rozkaz. Již pouhým vizuálním porovnáním podpisu na příslušné doručence s podpisy na ostatních písemnostech podaných žalobcem lze zjistit, že podpis na této doručence je shodný s ostatními podpisy žalobce. Podle uvedené doručenky žalobce platební rozkaz převzal dne 10. 5. 1999. Při jednání před odvolacím soudem žalobce po předložení doručenky nepopřel, že se jedná o jeho podpis. K nesprávnému úřednímu postupu na straně Okresního soudu v Kladně tedy zjevně nedošlo, když po řádném doručení platebního rozkazu žalobci (v daném řízení žalovanému) do vlastních rukou byla vyznačena právní moc a vykonatelnost rozhodnutí. Jestliže pak žalobce při odvolacím jednání namítal, že proti platebnímu rozkazu podal odpor, avšak tento se ze spisu ztratil, jedná se o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam tkví dle názoru dovolatele v tom, jakým způsobem se soudy obou stupňů vypořádaly s procesní povinností důkazní, resp. s povinností prokázat důkazně tvrzené skutečnosti , neboť soudy tak učinily v rozporu s principy vyjádřenými příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu . Žalobce zrekapituloval skutkový stav věci, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu a tvrdil, že předmětný platební rozkaz mu nikdy doručen nebyl a zpochybňuje svůj podpis na doručence, na níž se navíc nenachází otisk razítka, které žalobce vždy používal. Kdyby žalobci platební rozkaz doručen byl, dozajista by proti němu podal odpor. O existenci platebního rozkazu se žalobce dozvěděl teprve v roce 2004 v souvislosti s exekucí na jeho majetek. V roce 1999 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs, žalobce veškeré doklady předal správci konkursní podstaty, čímž se významně snížila jeho schopnost svá tvrzení prokázat. Dovolatel upozornil na to, že pohledávka žalobce z původního řízení, tedy DETECHA, chemického výrobního družstva, nebyla přihlášena do konkursu, z čehož dovozuje, že její existence je sporná, a exekuce tudíž neměla být provedena. Dovolatel rovněž vyjadřuje své přesvědčení, podle nějž odpor proti předmětnému platebnímu rozkazu v zákonem stanovené lhůtě podal (doklady pro toto tvrzení má u sebe správce konkursní podstaty). Žalobce konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, co konkrétně měl žalobce namysli, jestliže odvolacímu soudu vytýkal pochybení ohledně posouzení povinnosti důkazní. Své námitky v tomto směru dovolatel žádným způsobem nerozvedl, nekonkretizoval ani, v čem dle jeho názoru tkví tvrzený rozpor s ustanoveními o. s. ř. Naráží-li na povinnost důkazní ohledně tvrzení, že na jeho straně došlo ke vzniku škody, pak je třeba mu připomenout, že důkazní břemeno stíhá toho z účastníků řízení, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 865.). V tomto řízení je tedy na žalobci, aby prokázal, že mu vznikla škoda. Jestliže chtěl dovolatel výše uvedenou výtkou zpochybnit závěry odvolacího soudu stran doručení platebního rozkazu, ani v tomto případě mu není možné dát zapravdu. Pokud se totiž ve spise Okresního soudu v Kladně, sp. zn. Ro 403/99, nachází doručenka, na níž je podpis žalobce a která dokládá, že mu byl předmětný platební rozkaz doručen dne 10. 5. 1999 (z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 9. 6. 2009 vyplývá, že žalobce připustil, že podpis na doručence je skutečně jeho; viz č. l. 139 a násl. spisu), nelze spatřovat pochybení soudu v konstatování, že žalobci byl platební rozkaz skutečně doručen. Na tom nic nemůže změnit ani prosté tvrzení žalobce, že doručenky obvykle opatřoval otiskem razítka. Dovolacímu soudu se pak nejeví jako zcela logická tvrzení žalobce, uvedená v dovolání, podle nichž mu na jedné straně nebyl platební rozkaz doručen, na straně druhé je přesvědčen, že proti němu podal odpor (podle skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž musí dovolací soud vycházet, však spis sp. zn. Ro 403/99 odpor neobsahuje), a svou neschopnost toto tvrzení prokázat zdůvodňuje tím, že příslušné doklady má u sebe správce konkursní podstaty (obdobně viz též již citovaný protokol o jednání; konkurs byl zrušen ke dni 12. 3. 2005 po splnění rozvrhového usnesení). Dovolání rovněž obsahuje poněkud spekulativní tvrzení, že pokud by žalobci platební rozkaz doručen skutečně byl, dozajista by proti němu odpor podal. Tato argumentace je přinejmenším rozporuplná, když je pojmově téměř vyloučeno, aby dovolateli nebyl platební rozkaz doručen a současně proti němu podal odpor (jak by mohl vědět, že odpor podávat má a čeho se platební rozkaz týká, když by mu nebyl doručen). Domníval-li se dovolatel, že doklady, které má dle jeho tvrzení u sebe správce konkursní podstaty, by mohly být pro výsledek tohoto sporu podstatné (prokázání podání odporu proti platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě), bylo na něm, aby si je včas opatřil, neboť odvolací soud se tvrzením o podání odporu nezabýval v souladu s ust. § 205a o. s. ř., a jestliže se tak nestalo, nelze to přičítat k tíži žalované. Dovozuje-li žalobce závěry o spornosti pohledávky, jež má za ním DETECHA, chemické výrobní družstvo, z toho, že tato neměla být přihlášena do konkursu, který byl na žalobce prohlášen, je třeba uzavřít, že tato skutečnost nemůže mít jakýkoliv vliv na to, že oprávněnému svědčí platný exekuční titul.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu