28 Cdo 191/2007
Datum rozhodnutí: 27.04.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 191/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) 21 R. T., spol. s r.o., b) M. P., c) P. P., obou zastoupených advokátem, d) M. V., a e) K. V., proti žalovaným 1) L. H., zastoupené advokátem, 2) G. L., spol. s r.o., zastoupené opatrovníkem, advokátem, a 3) I. D. C., spol. s r.o., o určení neplatnosti smluv a zdržení se užívání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 6 C 171/2000, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 6. 1. 2005, č.j. 6 C 171/2000-467, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. 30 Co 516/2005-583, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha východ ze dne 6. 1. 2005, č.j. 6 C 171/2000-467, se zastavuje.


II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. 30 Co 516/2005-583, se odmítá.


III. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům b) a c) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.990,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, č.j. 6 C 171/2000-467, ve výroku pod bodem I. zastavil řízení o návrhu žalobců proti žalovaným ad 1) a 2) na vyklizení nemovitostí v tomto výroku specifikovaných. Ve výroku pod bodem II. určil, že smlouva označená jako smlouva o nájmu nemovitostí datovaná 30. 9. 1994, kde je 3) žalovaný označen jako pronajímatel a žalovaná 1) jako nájemce, je v části v tomto výroku uvedené neplatná a že žalovaní 1) a 3) jsou povinni zdržet se užívání nemovitostí na základě této smlouvy. Ve výroku pod bodem III. určil, že smlouva označená jako dohoda o převzetí dispozičních práv datovaná 15. 5. 1995, kde je žalovaný 3) označen jako postupitel a žalovaná 1) jako postupník, je v části v tomto výroku uvedené neplatná, a že žalovaná 1) je povinna zdržet se úkonů, kterými by uplatňovala dispoziční právo k užívání dotčených nemovitostí, nebo je pronajímala, nebo je zcizovala, nebo je zastavovala, nebo je převáděla na třetí osoby . Ve výroku pod bodem IV. určil, že smlouva označená jako smlouva o nájmu nemovitostí, kde je žalovaný 3) označen jako pronajímatel, který je zastupován žalovanou 1) jako zástupcem, a žalovaná 1) jako nájemce, je v části v tomto výroku uvedené neplatná, a že žalovaná 1) je povinna zdržet se užívání nemovitostí na základě této smlouvy. Ve výroku pod bodem V. určil, že smlouva označená jako smlouva o podnájmu datovaná 20. 4. 1999, kde žalovaná 1) vystupuje jako nájemce a žalovaný 2) jako podnájemce, je v části v tomto výroku uvedené neplatná a že žalovaný 2) je povinen zdržet se užívání nemovitostí na základě této smlouvy. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.


K odvolání všech žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č.j. 30 Co 516/2005-583, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V., změnil jej v nákladovém výroku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud se ztotožnil s prejudiciálním závěrem soudu prvního stupně, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) i s jeho závěrem, že všichni žalobci jsou v dané věci aktivně legitimování, neboť jsou vlastníky předmětných nemovitostí.


Odvolací soud posoudil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jako dostatečná, přičemž postup soudu prvního stupně při dokazování shledal v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Smlouva o nájmu nemovitostí datovaná 30. 9. 1994 byla shledána neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť bylo prokázáno (zejména výpovědí svědka F. a z obsahu ověřovací doložky notáře), že tato smlouva byla ve skutečnosti podepsána dne 14. 4. 1998, kdy již J. F. nebyl statutárním zástupcem žalovaného 3) (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku). V řízení bylo rovněž prokázáno, že ke dni uvedenému v předmětné smlouvě jako den jejího uzavření, nebyly dotčené stavební parcely zapsány v katastru nemovitostí, tudíž se nemohly stát předmětem smluvního vztahu. Tytéž důvody neplatnosti se vztahují i na dohodu o převzetí dispozičních práv datovanou 15. 5. 1995 (skutečné datum podpisu 10. 6. 1997). Tato dohoda je navíc neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. pro svůj samotný obsah, neboť český právní řád nezná ujednání, jež by umožňovalo převod vlastnického oprávnění na dobu určitou.


V důsledku uvedeného nemůže být platná ani smlouva o nájmu nemovitostí datovaná 21. 5. 1995, neboť žalovaná 1) zde vystupuje jako zástupce žalovaného 3), přičemž její oprávnění k zastupování vyplývá z citované dohody o převzetí dispozičních práv. Stejně tak smlouva o podnájmu předmětných nemovitostí datovaná 20. 4. 1999 nemohla být platně uzavřena, neboť žalovaná 1) se v důsledku neplatnosti cit. smluv o nájmu těchto nemovitostí nestala nájemcem, a proto nemohla v souladu s § 666 obč. zák. dát tyto ani do podnájmu.


Odvolací soud následně shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobcům svědčí právo na ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnických práv ze strany žalovaných ve smyslu § 126 obč. zák., tudíž bylo žalovaným zcela po právu uloženo zdržet se užívání předmětných nemovitostí na základě citovaných smluv.


Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Právní názor odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nemovitostí ze dne 30. 9. 1994 je neplatná proto, že byla uzavřena v době, kdy předmětné stavby dosud nebyly zapsány v katastru nemovitostí, označuje dovolatelka za nesprávný s poukazem na závěry rozsudku uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22, pod 1594. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v průběhu důkazního řízení před soudy obou stupňů, a zejména odvolacímu soudu vytýká nepřípustné zlehčení právně významných skutečností vyplývajících z obsahu znaleckého posudku , když dovolatelkou předložený posudek znalce z oboru písmoznalectví neshledal právně významným. Soud prvního stupně přes návrh dovolatelky důkaz posudkem znalce z oboru písmoznalectví bez dalšího neprovedl. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka také v tom, že se bez dalšího ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku, když soud prvního stupně neodůvodněně posoudil účastnickou výpověď dovolatelky jako nedůvěryhodnou. Poukazuje rovněž na skutečnost, že zatímco v dané věci soudy založily svůj závěr na svědecké výpovědi J. F., v trestním řízení bylo konstatováno, že jej nelze vyslýchat tak, aby jeho výpověď byla právně relevantní . Dovolatelka dále namítá, že žalovaný 3) nemohl dne 28. 7. 1995, 29. 7. 1995 a 12. 8. 1995 platně uzavřít kupní smlouvy o prodeji nemovitostí společnosti R., s.r.o. (dříve O., s.r.o.), neboť právo zcizit předmětné nemovitosti měla pouze dovolatelka, která toto právo získala od žalovaného 3) na základě dohody o převodu dispozičních práv ze dne 15. 5. 1995. Dovolatelka brojí proti znění výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu s tím, že soud nemohl v duchu zásady lze-li žalovat na povinnost, nelze žalovat na určení vyhovět žalobě na určení; závěr o neplatnosti předmětných smluv mohl být toliko předmětem posouzení předběžné otázky. Pokud jde o tvrzení žalobců o jejím trestním stíhání pro tr. čin podvodu, poukazuje dovolatelka na usnesení státního zástupce ze dne 25. 8. 2005 o zastavení trestního stíhání. Konečně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k částečnému zpětvzetí žaloby (ohledně vyklizení) došlo v důsledku chování žalovaných. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.


Žalobci b) a c) ve svém vyjádření k dovolání navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení, jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správná a odkazují na jejich přesvědčivá odůvodnění . Poukazují na skutečnost, že dovolatelka neformulovala ve svém dovolání otázku zásadního právního významu, pouze opakovala své argumenty uplatněné v předchozím řízení.


Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek soudu prvního stupně, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jenž je důvodem pro jeho zastavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod č. 45, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 124). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).


Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen o.s.ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.





Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka, vytýká odvolacímu soudu především, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů a na jeho základě učiněných skutkových zjištění.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl dopustit v rámci dokazování, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.


Námitky dovolatelky týkající se zjištění skutečností významných pro posouzení platnosti kupních smluv uzavřených mezi žalovaným 3) a společností R., s.r.o. (dříve O., s.r.o.), včetně námitek proti hodnocení důkazů, směřují (nepřípustně) proti skutkovým zjištěním, a proto jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání irelevantní. Dovolatelka totiž přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Proti právnímu posouzení věci směřují pouze námitky zpochybňující právní názor odvolacího soudu, že 1) na požadovaném určení neplatnosti smluv mají žalobci naléhavý právní zájem a že 2) smlouva o nájmu nemovitostí ze dne 30. 9. 1994 je neplatná proto, že byla uzavřena v době, kdy předmětné stavby dosud nebyly zapsány v katastru nemovitostí.


K prvé z uvedených námitek je třeba uvést, že v obecné rovině neplatí bezvýjimečně zásada, že lze-li žalovat na plnění, nelze žalovat na určení, nýbrž v rozhodovací praxi soudů se ustálil právní názor, z něhož odvolací soud vycházel, že určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 21). Otázka, zda s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci jsou splněny shora uvedené obecné předpoklady, postrádá potřebný judikatorní přesah (způsobilost ovlivnit rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech), a proti jí nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.


Pokud jde o druhou právní otázku, nelze přehlédnout, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 30. 9. 1994 byl založen především na závěru, že Ján Fabian nebyl v době uzavření smlouvy již statutárním orgánem žalovaného 3), a teprve jako další (podpůrný) argument uvedl odvolací soud, že dotčené stavební pozemky nebyly zapsány v katastru nemovitostí. Spočívá-li závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy na dvou samostatných důvodech, nemůže dovolací přezkum jednoho z těchto důvodů nic změnit na výsledku řízení. Proto ani druhá z výše formulovaných otázek nemůže založit přípustnost dovolání v této věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobcům b) a c) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a částky 1.915,- Kč odpovídající 19 % DPH.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 27. dubna 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu