28 Cdo 1907/2007
Datum rozhodnutí: 25.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1907/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců a) J. J. a b) M. J., zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) MVDr. J. S., zastoupenému advokátem, a 2) o. Č., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 187/2005, o společném dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2006, č. j. 13 Co 528/2006-162, takto:


I. Dovolání se odmítá


II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému č. 1) náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


III. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované č. 2) náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali určení, že 2. žalovaná vlastní stavební parcelu č. 1/1 v katastrálním území K. u Č., neboť smlouva o převodu vlastnictví z 2. žalované na 1. žalovaného je neplatná; 2. žalovaná jako obec totiž nezveřejnila záměr svou nemovitost prodat (vyvěšením na úřední desce nebo jiným způsobem v místě obvyklým) a tím porušila § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000, o obcích, ve zněním před novelou č. 313/2002 Sb. (dále jen § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění ) a vyvolala tam stanovenou sankci neplatnosti.


Jak zjistily soudy obou stupňů, 2. žalovaná záměr vyvěsila od 20. 7. 2001 do 20. 8. 2001 na úřední desce a jako předmět případného prodeje označila nemovitost č. p. 1, tj. budovu stojící na parcele, o níž se vede spor. Žalobci přesto věděli, že 2. žalovaná zamýšlí převést budovu spolu s předmětnou parcelou, neboť se pravidelně účastnili jednání zastupitelstva o společném prodeji obou nemovitostí a koupi nemovitostí odmítli pro výši navrhované kupní ceny.


Okresní soud v Klatovech žalobu svým rozsudkem ze dne 29. 9. 2005, č. j. 6 C 187/2005-50 zamítl, neboť dospěl k závěru, že není splněna podmínka naléhavého právního zájmu žalobců (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Krajský soud v Plzni k odvolání rozsudek soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 28. 4. 2006, č. j. 13 Co 88/2006, zrušil. Poukázal na ustálenou soudní praxi a vyložil, že neúspěšný účastník řízení o prodeji obecní nemovitosti má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem je neplatná. (Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní právo, číslo 2, ročník 2002, strana 201.)


Okresní soud v Klatovech poté doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 C 187/2005-136, žalobu opět zamítl s odůvodněním, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem, protože koupi nemovitostí předem odmítli, a navíc dospěl k závěru, že bylo dodrženo ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění, a to i ve vztahu k parcele. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 13 Co 528/2006-162 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že na straně žalobců je naléhavý právní zájem na určení vlastnictví parcely dán. K tvrzenému porušení povinnosti upravené v § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění uvedl, že toto ustanovení nevyžadovalo označení převáděné nemovitosti údaji stanovanými zákonem č. 344/1992 Sb. (dále jen katastrální zákon ), tedy zejména parcelním číslem a názvem katastrálního území (uvedenou změnu provedla až novela zákona o obcích č. 313/2002 Sb.), a že je v dané věci možné a zároveň potřebné vzít v úvahu širší souvislosti (veřejné projednávání společného prodeje budovy i parcely zastupitelstvem druhé žalované, a to za účasti žalobců, nerozumnost samostatného prodeje budovy, vlastnictví obou nemovitostí druhou žalovanou), z nichž lze dovodit, že zveřejněný záměr se vztahuje i na parcelu, a proto její prodej není v rozporu s § 39 zákona o obcích v původním znění.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to i do výroku o nákladech řízení, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle jejich názoru skutečnost, že § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění neukládal uvést v záměru parcelní číslo a název katastrálního území (příp. též typ parcely), nemůže znamenat, že převáděnou nemovitost nebylo třeba v záměru uvést vůbec. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že zájemci z řad veřejnosti měli dovodit, že se má budova prodat spolu s parcelou, z obecně známých skutečností. Uvádí, že stavební parcela nebyla vůbec nikdy a nikde uvedena jako majetek určený k prodeji, až se tak posléze stalo v kupní smlouvě , že žalovaná věděla, jak správně označovat nemovitosti, a že zákonodárce nemohl mít na mysli amatérismus a diletantství v práci obecných úřadů, a to i v době, kdy zákon o obcích ještě nevyžadoval označení nemovitostí podle katastrálního zákona. Žalobci považují dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam spatřují v nutnosti postavit najisto požadavky plynoucí z § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění a sjednotit jeho výklad.


První žalovaný navrhl dovolání odmítnout s odůvodněním, že soudy nižšího stupně respektovaly judikaturu Nejvyššího soudu a jejich zdánlivě odlišné rozhodnutí vychází z posuzování sporu podle původního znění § 39 odst. 1 zákona o obcích. Vzhledem k tomu, že je tato úprava staršího data, nelze předpokládat, že by vyvolávala v další praxi soudů frekventované otázky a nutnost sjednotit rozhodování.


Druhá žalovaná poukázala na to, že žalobci ztratili o koupi nemovitosti zájem, a tudíž by ji nezískali, ani pokud by v záměru byla přesně označena. Rovněž uvedla, že se žalobci domáhali vyslovení neplatnosti až po čtyřech letech, zřejmě v souvislosti s řízením o zřízení věcného břemene prvním žalovaným v jejich prospěch; jednání žalobců by tudíž bylo možné hodnotit jako šikanozní. Dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, číslo 75, a zdůraznila, že ne každé porušení zákonné povinnosti vede k neplatnosti právního úkonu; je třeba zohlednit jak dobrou víru třetích osob, tak to, zda došlo k zásahu do práv toho, koho má porušené ustanovení chránit. Závěrem druhá žalovaná navrhla dovolání odmítnout, protože žalobci dovoláním brojili proti výkladu § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění, avšak soud druhého stupně žalobu zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu žalobců.


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dovolání není přípustné.


Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a protože soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku rozhodl totožně jako v rozsudku prvním (zrušeném odvolacím soudem), může být dovolání proti výroku ve věci samé přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze přezkoumávat námitky týkající se skutkových zjištění v dané věci, navíc postrádajících nezbytný judikatorní přesah. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k dovolání, pokud se v něm vyjadřuje nesouhlas se skutkovým zhodnocením konkrétních okolností při výkladu zveřejněného záměru obce.


Dovolací soud dále poukazuje na judikaturu týkající se neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, zejména na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 87/04, citovaný výše: Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud, když ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004 mimo jiné uvedl, že § 39 obč. zák. je normou s hypotézou relativně neurčitou a zdůraznil nutnost lišit po obsahové stránce důvodnost případů, ve kterých stát (jednající soudem, jako orgánem povolaným k posouzení sporné otázky platnosti) může odepřít závaznost úkonu, ohledně něhož se tvrdí existence absolutní neplatnosti . Nelze ani pominout účel § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění, kterým je upravit některá opatření mající za cíl jednak umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s majetkem obce, jednak dát všem občanům obce stejnou možnost se o majetek ucházet (viz důvodová zpráva, sněmovní tisk č. 422). V návaznosti na předeslané není možné klást na zveřejnění záměru stejné formální požadavky jako na převod nemovitosti, neboť zmíněný účel § 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění je v rozhodující míře naplněn už tehdy, dojde-li ke zveřejnění záměru prodat určitou nemovitost způsobem, který objektivně vyvolává obecnou domněnku, že obec tuto nemovitost s největší pravděpodobností zamýšlí převést. Taková interpretace chrání v úvahu přicházející potencionální zájemce i další beneficienty předmětného ustanovení a současně nezatěžuje přehnaným formalismem realitu běžného života a tím jistotu ve vlastnických poměrech.


Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalobci nenamítali nesprávnost právního názoru, na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru o splnění podmínky zveřejnění (§ 39 odst. 1 zákona o obcích v původním znění) též s odkazem na zvláštní znalosti žalobců, ačkoli záměr obce byl určený veřejnosti a zvláštní znalosti žalobců se mohly projevit jen ve vazbě na splnění podmínky naléhavého právního zájmu jako předpokladu pro úspěšné podání určovací žaloby. Srovnej rozhodnutí ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikované v časopisu Právní rozhledy číslo 9, ročník 1999, na straně 429; ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98; a ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2046/2004, v nichž Nejvyšší soud uvedl: V případě šikanózního uplatňování [určovací] žaloby by pak nemohl být shledán naléhavý právní zájem na jejím podání, který je základním předpokladem její úspěšnosti.


Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že přípustnost dovolání proti výroku ve věci samé nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. Shodný závěr dovolací soud učinil i vzhledem k přípustnosti dovolání žalobců proti výroku o nákladech řízení, který má i jako součást rozsudku povahu usnesení. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání v plném rozsahu odmítl.


Úspěšným žalovaným vzniklo podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Pro každého žalovaného tu výchozí sazba náhrady odměny za zastupování činila 20.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala výše za zastupování částku 5.000,- Kč. Dále každému žalovanému náleží paušální náhrada výdajů spojených se zastupováním ve výši 300,- Kč, a to podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 25. června 2007


JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.


předsedkyně senátu