28 Cdo 1905/2010
Datum rozhodnutí: 15.07.2011
Dotčené předpisy: § 136 o. s. ř., § 20 předpisu č. 58/1969Sb., § 420 obč. zák., § 22 odst. 3 předpisu č. 58/1969Sb., § 23 předpisu č. 58/1969Sb.




28 Cdo 1905/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o částku 153.161,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 236/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.11.2009, č. j. 57 Co 275/2009 - 356, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.11.2009, č. j. 57 Co 275/2009 - 356, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20.2.2009, č.j. 16 C 236/2000 - 340, jímž byla žalované v odstavci I. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 24.292,65 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 14.7.2000 do zaplacení. Soud prvního stupně současně v odstavci II. zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 128.869,33 s 10 % úrokem z prodlení ročně od 14.7.2000 do zaplacení a v odstavci III., IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.

Odvolací soud ohledně rozsahu výše škody u nároku na náhradu ušlého zisku odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99, podle něhož pro posouzení výše nároku na náhradu příjmu, který by podnikatel svou výdělečnou činností dosáhl nebýt toho, že byl ve vazbě, je rozhodující zjištění jeho průměrného výdělku před vznikem škody. Za rozhodující je třeba přitom považoval stav, jaký tu byl před poškozením, t.j. v dané věci před vzetím do vazby. Vyslovil závěr, že rozhodujícím v dané věci bylo zjištění průměrného výdělku žalobce za kalendářní rok předcházející vzetí žalobce do vazby, t.j. za rok 1995 a nikoli za rok 1996. Soud prvního stupně správně provedl výpočet ušlého zisku žalobce za dobu 213 dnů strávených ve vazbě, a to celkovou částkou 24.292,65 Kč. Podle odvolacího soudu pouze v této části proto soud prvního stupně žalobě vyhověl (výrokem I.), přičemž ve zbytku, tj. ohledně částky 128.869,33 Kč žalobu zamítl (výrokem II.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně též zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení částky 4.800,- Kč uplatněného jako skutečnou škodu, přičemž zdůraznil, že povinnost zaplatit předmětnou částku na soudním poplatku nevznikla žalobci v důsledku jeho vzetí do vazby. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. a učinil závěr, že povinnost zaplatit soudní poplatek 4.800,- Kč vznikla žalobci v souvislosti s provozováním části jeho podniku tvořenou mobilními stánky s občerstvením s tím, že pokud žalobce zaplatil soudní poplatek po 8.12.1997, plnil tím něco, co měl po právu plnit kupující.

Odvolací soud dále vyslovil, že soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení správně vycházel z ustanovení § 23 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, podle něhož promlčecí doba počala dnem 18.6.1999 a běžela do dne 2.3.2000. V době od 3.3.2000 došlo k jejímu stavení podle § 22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb., neboť v té době probíhalo předběžné projednání nároku žalobce u žalované. Promlčecí doba pak pokračovala od 14.7.2000 do 18.9.2000, kdy došlo podle § 112 o.z. k jejímu opětovnému stavení v souvislosti s tím, že byla podána žaloba na náhradu škody v dané věci u soudu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednoroční promlčecí doba tak byla zachována a právo žalobce na náhradu škody se nepromlčelo. Odvolací soud za správné tedy považoval závěry soudu prvního stupně ohledně počátku běhu jednoroční promlčecí doby podle § 23 zákona č. 58/1969 Sb. včetně jeho stavení podle § 22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb. a § 112 o.z.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci se nejedná o žádnou ze situací ustanovení § 136 o.s.ř. a bylo důkazní povinností žalobce, aby svá tvrzení o vzniku výše škody v žalované výši prokázal. Uzavřel, existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti je jednou ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 o.z. (§ 20 zákona č. 58/1969 Sb.) a v daném případě splněna nebyla, bylo na místě již z toho důvodu žalobu zamítnout.



Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, neboť neaplikoval ustanovení § 136 o.s.ř. Dovolatel namítal, že řízení v dané věci bylo zahájeno žalobou došlou soudu dne 18.9.2000, přičemž pravomocně bylo skončeno až dne 12.1.2010. V dovolání podotkl, že průtahy v řízení nezapříčinil. Poukazoval na skutečnost, že v roce 1996, kdy byl vzat do vazby, ukončoval předchozí podnikatelskou činnost a započal dva nové podnikatelské projekty - sdružení C - STEEL a ve firmě BAZA TRADE. Namítal, že měl odlišné příjmy v roce 1995, z něhož byla soudy vypočtena náhrada škody - ušlý zisk a v roce 1996, podle kterého navrhoval vypočíst náhradu škody. Konstatoval, že byl jako podnikatel zásahem státu zbaven osobní svobody na dobu 213 dnů, přičemž byl posléze obžaloby zproštěn, a to v roce, kdy ukončil podnikání v jedné oblasti a naopak v jiných oblastech začínal být podnikatelsky aktivní. Tvrdil, že se ocitl v důkazní nouzi, kdy daňové přiznání za rok 1995 a peněžní deník byly jedinými důkazy ohledně výše příjmů za tento rok s tím, že žádné jiné účetní doklady s ohledem na celkovou dobu již nemohl předložit. V souvislosti s tím navrhoval aplikaci ustanovení § 136 o.s.ř. Podle dovolatele dalším argumentem pro použití § 136 o.s.ř. byla skutečnost, že v roce 1996 zahájil dvě nové podnikatelské aktivity a zisky z nich byly podstatně vyšší, jak vyplývá z daňového přiznání z roku 1996, s čímž se odvolací soud nevypořádal. Vytýkal odvolacímu soudu, že v projednávaném případě nelze vycházet z rozhodnutí dovolacího soudu sp.zn. 25 Cdo 1920/1999. Tvrdil, že použití výpočtu ušlého zisku na základě příjmů za rok 1995 je neadekvátní. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující.

Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje především (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku pro stanovení výše náhrady ušlého zisku v rámci nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. je rozhodující zjištění průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody. Vychází se zásadně ze stavu, jaký tu byl před poškozením, tj. v dané věci před vzetím do vazby, neboť tím okamžikem poškozenému začala vznikat škoda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod č. 169 a rozhodnutí ze dne 19.4.2011, sp.zn. 25 Cdo 912/2009 ) .

Odvolací soud proto i v daném případě správně vycházel při určení náhrady ušlého zisku žalobce z jeho průměrného výdělku v období před započetím vazby a dokazování tedy zaměřil ke zjištění jeho příjmů z podnikatelské činnosti a nákladů na tuto činnost vynaložených za předchozí kalendářní rok, t.j. r. 1995.

Dovolací soud poznamenává, že nedůvodně dovolatel namítá, že soud mohl při rozhodnutí postupovat podle ustanovení § 136 o. s. ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Toto ustanovení totiž předpokládá, že vznik škody (základ nároku) je prokázán a obtíže vznikají při určení její výše; jedině tehdy, prokáže-li poškozený v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).

Pokud dovolatel v dovolání nesouhlasil s hodnocením důkazů a s tím, jakou váhu mu soudy přiložily, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez dalšího založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004), ledaže by současně zakládala porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, nebo nález ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05). O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem respektuje zásadu volného hodnocení důkazů upravenou v ustanovení § 132 o. s. ř.

Dovolací soud se s posouzením věci odvolacím soudem ztotožňuje a odkazuje na ně s odůvodněním, že dovolací argumenty žalobce nejsou způsobilé závěry odvolacího soudu zvrátit.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu