28 Cdo 1899/2006
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1899/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. V., a 2) J. V., zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 76/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, čj. 42 Co 306/2005-143, takto:


I. Dovolání, pokud se týká výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2005, čj. 42 Co 306/2005-143, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, se ve vztahu k jedné polovině parcely č. 702/1 ve V. H. zamítá.


II. Ve zbývající části se uvedený rozsudek zrušuje.


III. Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 1istopadu 2004, čj. 16 C 76/98-118, se v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k jedné ideální polovině pozemku č. 702/1 ve V. H. na žalobce, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Opavě původně rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, čj. 16 C 76/98-69, rozhodl kladně o návrhu na přechod vlastnického práva žalovaných k pozemku č. 702/1 v katastrálním území V. H. na žalobce podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ). Tento jeho rozsudek zrušil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2003, v němž soudu uložil zkoumat, zda jsou naplněny všechny podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení.


Novým rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, čj. 16 C 76/98-118, soud prvního stupně návrh zamítl s odůvodněním, že pozemek v původním vlastnictví M. V. nepřešel na stát některým ze způsobů taxativně uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Pozemek získali původně manželé F. a M. V. přídělem od státu, a po smrti F. V. v roce 1954 zdědila M. V. i jeho podíl. Prohlášením ze dne 12. 12. 1957 se pak přídělu vzdala ve prospěch státu. Soud však nezjistil, že její prohlášení jako jednostranný úkon, by bylo učiněno na základě persekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, nebo v tísni ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, pokud by její úkon, přijatý příslušným státním orgánem, byl posuzován jako darování v tísni. Důvodem vzdání se přídělu byla podle skutkových zjištění soudu osobní situace vlastnice poté, co na hospodářství zůstala po smrti svého manžela sama bez pomoci, v době, kdy pro zemědělce na vesnici byla celkově obtížná hmotná situace. M. V. tuto tíživou situaci řešila odchodem z vesnice a pobytem u svých dětí, které všechny žily jinde. Tento právní závěr byl důvodem, proč se soud prvního stupně nezabýval dalšími okolnostmi, rozhodnými z hlediska ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, čj. 42 Co 306/2005-143, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, na jehož zdůvodnění odkázal.


Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jež však nesplňovalo formální náležitosti stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo sepsáno advokátem. Usnesením ze dne 17. 5. 2006, čj. 16 C 76/98-150, proto soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení odstranil nedostatek podmínky dovolacího řízení, spočívající v tom, že není zastoupen advokátem a jeho dovolání není sepsáno advokátem. Vyzval jej, aby do uvedené lhůty předložil soudu plnou moc zvoleného advokáta spolu s řádně doplněným dovoláním. Současně jej poučil, že v uvedené lhůtě může podat žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, a dále o tom, že nebude-li nedostatek povinného zastoupení ve smyslu § 241 o. s. ř. odstraněn, bude dovolací řízení zastaveno.


Žalobce obdržel toto usnesení 27. 5. 2006, a podáním došlým soudu 26. 6. 2006 požádal o prodloužení stanovené lhůty, v čemž mu vyhověno nebylo. Na základě jeho žádosti ze dne 26. 9. 2006 ustanovil žalobci Okresní soud v novém Jičíně pro dovolací řízení ve věci sp. zn. 16 C 76/98, vedené u Okresního soudu v Opavě, zástupkyni JUDr. V. S., a to usnesením z 5. 12. 2006, které, ve znění opravného usnesení z 8. 1. 2007, nabylo právní moci dne 6. 2. 2007. Písemným podáním, došlým Nejvyššímu soudu dne 6. 4. 2007, JUDr. S. dovolání žalobce doplnila.


V dovolání, jehož přípustnost se dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), případně i písm. c) o. s. ř., se uplatňují všechny dovolací důvody, obsažené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Podle dovolatele vychází rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsahově naplňuje tyto důvody následovně:


Soud nevyhodnotil rozhodnutí Okresního úřadu v O. ze dne 10. 9. 1997, čj. OPÚ/1781/96, z něhož se podává, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, a sice postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva svobody. Svědkyně K. vypověděla, že funkcionáři družstva a MNV činili na její matku nátlak, aby usedlost byla převedena do družstva, neboť zůstala sama. Bylo jí vyhrožováno, že jestliže tak neučiní, mohou funkcionáři zařídit, aby její syn nedostudoval vysokou školu. Vyčítali jí i to, že děti odešly mimo bydliště a tím se nemohly podílet na práci v družstvu. Přinutili ji podepsat prohlášení z prosince 1957, a předložili jí vyúčtování hospodaření, které nepodepsala. Dovolatel uznává, že před soudem svědkyně svou výpověď poněkud zobecnila a svědek R. svou výpověď oproti výpovědi učiněné u správního orgánu zcela změnil po poučení o následcích křivé výpovědi. Domnívá se, že motivy mohly spočívat i v ovlivnění se strany žalovaných. Přesto svědkyně K. uvedla před soudem, že si pamatuje, jak matka byla ve více případech předvolána na tehdejší místní národní výbor. Soud měl dle dovolatele dát tato zjištění do kontextu s obvyklými praktikami tehdejšího režimu v době tzv. kolektivizace zemědělství, založenými na zastrašování a vyhrožování. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy se zaměřily jen na to, zda M. V. byla politicky persekvována, nikoli však na to, zda vůči ní byl uplatněn postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. V tom je zahrnuto i právo fyzické osoby pokojně užívat svůj majetek. Další vada spočívala v tom, že soudy se nezabývaly okolností, že jedna polovina předmětného pozemku byla převzata státem bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. M. V. se totiž vzdala přídělu nemovitostí, jež jí byly zapsány v pozemkové knize, což byla jedna ideální polovina, nikoli poloviny, kterou po manželovi zdědila. Projev vůle M. V. vzdát se přídělu se tedy vztahuje jen k její ideální polovině majetku, který jí byl intabulován, nikoli ke zbývající části v jejím vlastnictví. Vadu řízení spatřuje dovolatel i v tom, že soud prvního stupně vůči němu nesplnil svou poučovací povinnost vyplývající z ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže mu nepodal poučení o svém skutkovém a hmotněprávním náhledu na věc. Za zásadní otázku po právní stránce spatřuje dovolatel v tom, že soud se nezabýval možností, že z jedné poloviny mohly nemovitosti na stát přejít bez právního důvodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Dovolání, podané ve lhůtě dovolatelem, trpělo nedostatkem právního zastoupení dovolatele a sepsání dovolání advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a tato vada nebyla odstraněna ve lhůtě soudem stanovené. Dovolací soud však přihlédl k tomu, že dovolání bylo doplněno dříve, než došlo k zastavení řízení pro uvedenou vadu a že jde o restituční věc, a dovolání proto posoudil věcně. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, protože se řídil právním názorem odvolacího soudu, který jeho první rozsudek zrušil.


Dovolací důvod, týkající se skutkových zjištění soudu, nepovažuje dovolací soud za důvodný. Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal jako správná, provedl ve věci dostatečná dokazování a hodnotil je v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. podle své úvahy, jednotlivě i v souvislostech a jeho skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy. Pokud jde o výtku dovolatele, že nepřihlédl k právnímu názoru, vyslovenému v rozhodnutí pozemkového úřadu, že nemovitosti původní vlastnice M. V. přešly na stát na základě postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, není soud tímto právním názorem vázán (viz § 135 odst. 2 o. s. ř.), měl by však z rozhodnutí vycházet. Jestliže však v řízení před soudem svědci vypovídali jinak než v řízení správním, což jeden z nich vysvětlil i tím, že v řízení před soudem vypovídá pravdu po poučení o následcích křivé výpovědi, musel soud vycházet z důkazů provedených v soudním řízení, což také řádně vysvětlil. S tím souvisí i jeho postup podle § 118a o. s. ř.; soud není povinen seznamovat účastníky se svým právním náhledem na věc předtím, než ve věci rozhodne, nejde-li o tzv. překvapivé rozhodnutí. O to v dané věci nešlo, protože soud se řídil právním názorem odvolacího soudu, obsaženým v jeho zrušovacím usnesení a provedl žalobcem označené důkazy.


Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, převzatým odvolacím soudem, i pokud jde o hodnocení důvodů, jež vedly původní vlastnici M. V. k vzdání se přídělu. Neshledal, že by soud opomenul hodnotit její úkon jako možný následek postupu tehdejších funkcionářů, porušujícího lidská práva a svobody. Jeho zdůvodnění totiž zahrnuje i posouzení této možnosti, pokud dochází k závěru, že M. V. nebyla schopna na přídělu sama hospodařit, rovněž její děti se odstěhovaly, a sama nehodlala pracovat v družstvu. Za této situace je právní hodnocení přechodu nemovitosti na stát v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 308/96, nebo z 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 188/94, které poukazovaly na povinnost přídělce osobně na přidělených nemovitostech pracovat, a na možnost odnětí přídělu, pokud by tato povinnost nebyla plněna. Je v souladu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 24 Cdo 670/2000, podle něhož samotné vzdání se přídělu nepředstavuje skutkovou podstatu, uvedenou v § 6 odst. 1 zákona o půdě, jež by měla sama o sobě za následek vznik práva na vydání nemovitosti. Závěry obou soudů proto jsou správné, pokud se vztahují na nemovitosti, jež byly vlastnici M. V. přiděleny.


Dovolatel však má pravdu v tom, že soudy se nezabývaly dalším aspektem věci, a to okolností, zda vzdání se přídělu, jež bylo v prohlášení M. V. formulováno jako vzdání se přídělu nemovitostí, jež jí jsou vlastnicky připsány ve vložce č. 279 pozemkové knihy, zahrnovalo podle projevu její vůle i další část nemovitostí, která jí nebyla vlastnicky připsána v pozemkové knize, a kterou zdědila po druhém přídělci, svému manželovi. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že v důsledku tohoto prohlášení bylo ve prospěch čs. státu zapsáno jen vlastnické právo k jedné ideální polovině nemovitostí. Hodnocení této skutečnosti neprovedl ani soud prvního stupně, ani soud dovolací, přesto, že správní orgán se jí zabýval, a dospěl k závěru, že šlo o mylný zápis. Dle názoru dovolacího soudu je však třeba se touto otázkou zabývat zejména z hlediska posouzení obsahu vůle M. V., totiž zda vzdání se přídělu se mělo týkat i ideálního podílu nemovitostí, nezapsaného pro M. V. v pozemkové knize. Protože právní závěr soudu v tomto směru chybí, nemohl být ani předmětem přezkumu dovolacím soudem. V části, týkající se podílu, který nebyl předmětem přídělu M. V., byl proto rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost právního závěru v uvedeném směru zrušen (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V dalším řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. srpna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu