28 Cdo 1898/2006
Datum rozhodnutí: 11.09.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1898/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) H. H., b) PhDr. M. K., c) Mgr. M. Z., d) PhDr. K. S., a e) Ing. A. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 7. 2005, sp. zn. 13 Co 182/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 222/2000 (žalobců H. H. /která byla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena Ing. I. H., PhDr. M. K., PhDr. K. S., Mgr. M. Z. a Ing. A. S., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu za zastavěné pozemky a za demolované stavby), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 11. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 12. 2004, čj. 21 C 222/2000-49. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby žalované České republice - Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu za zastavěné pozemky (o výměře 11068 m2) v katastrálním území P. N. částku 1.660.200,- Kč a za demolované objekty částku 21.000.000,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 7. 2006, sp. zn. 13 Co 182/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 12. 2004, čj. 21 C 222/2000-49, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.


Odvolací soud poukazoval na správná zjištění soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobců souvisí se znárodněním nemovitostí, které náležely komanditní společnosti J. K. a spol., k němuž došlo bez náhrady, výměry Ministerstva strojírenství a Ministerstva průmyslu. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jak bylo uvedeno přímo ve výměru z 25. 2. 1954 o stanovení rozsahu znárodnění a rovněž ve výpisech z pozemkové knihy, byly ve vlastnictví společnosti s ručením omezeným F. a nikoli ve vlastnictví komandistek podniku J. K. a spol. (komanditní společnosti) H. N. (nynější žalobkyně) a M. P. (právní předchůdkyně ostatních žalobců). Firma J. K. a spol. a firma F., s. r. o., tvořily jeden celek, patřící původně otci žalobkyně H. H., a domy, za něž žalobci nyní žádají peněžní náhradu (protože později byly zbořeny pro stavbu sídliště P. II) sloužily pro výrobní činnost obou firem jako výrobní haly, dílny, sklady a kanceláře a také jako objekty bydlení pro majitele firmy, její zaměstnance i ostatní nájemníky. Výměrem Ministerstva průmyslu z 28. 8. 1950, čj. 44 226/50, bylo stanoveno, že vyhláškou Ministerstva průmyslu z 27. 6. 1948, č. 1254/1948 Úředního listu I., byl podnik J. K. a spol., komanditní společnost, znárodněn zestátněním podle § 1 odst. 4 bod 25 zákona č. 114/1948 Sb. a podle § 1 odst. 4 tohoto zákona bylo určeno, že spolu s tímto podnikem byl znárodněn podle § 4 odst. 2 až 4 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění článku II. zákona č. 114/1948 Sb.) i podnik F., s. r. o., protože jde o výrobní podnik, který tvoří se znárodněným podnikem J. K. a spol. hospodářský celek. Ke znárodnění zestátněním tu tedy došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) a nemovitosti vlastnicky nepozbyly takto fyzické osoby (H. H. a M. P.), ale F., společnost s ručením omezeným, tedy právnická osoba, jež nebyla komanditistkou podniku J. K. a spol., nýbrž mezi těmi subjekty byl obligační vztah, založený smlouvou (o nájmu).


Odvolací soud z těchto zjištění, učiněných v řízení před soudem prvního stupně, dovozoval, že tu nemovitosti, za něž žalobci žádají náhradu, přešly na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, když výměr Ministerstva strojírenství z 25. 2. 1954, čj. 49785/1953, jímž tu byl vymezen rozsah znárodnění, nebyl podepsán ministrem (s jeho ústavní odpovědností), ale jen úředníkem ministerstva, a rovněž výměr Ministerstva průmyslu z 28. 6. 1950, čj. 44.226/50-V-IV-1, jímž bylo určeno, že spolu s podnikem J. K. a spol., komanditní společnost, byl znárodněn i podnik F., s. r. o., nebyl také podepsán ministrem (s jeho ústavní odpovědností), ale referentem ministerstva. Došlo tak ke znárodnění způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle názoru odvolacího soudu je tu však podstatné, že v této věci došlo, vzhledem k uvedenému znárodnění zestátněním, k přechodu věcí na stát (v období 25. 2. 1948 1. 1. 1990) v době nabytí účinnosti zákona č. 114/1948 Sb., tj. k 28. 4. 1948, přičemž tu nešlo o znárodnění majetku fyzických osob (společníků firmy F., s. r. o.), ale o přechod majetku na stát z této soukromé právnické osoby. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že tu na straně žalobců je nedostatek hmotněprávní aktivní legitimace v této právní věci .


O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na to, že žalobci nebyli v odvolacím řízení úspěšní.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupcům žalobců ve dnech 8. 9. 2005 a 14. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 22. 10. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňovali, jak vyplývalo z obsahu jejich dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé jsou toho názoru, že soudy obou stupňů při posuzování a zhodnocení tohoto případu nevzaly v úvahu dané vztahy a skutečný stav věci .


Dovolatelé poukazovali zejména na to, že v daném případě došlo podle zákona č. 114/1948 Sb. ke znárodnění firmy J. K. a spol., komanditní společnost, se sídlem v P. N., a to vyhláškou ze 4. 7. 1948 č. 1254/1948 Úředního listu I. Na základě této vyhlášky pak Ministerstvo průmyslu vymezilo rozsah znárodnění; stalo se tak až výměrem Ministerstva průmyslu z 28. 6. 1950, čj. 44 226/50-V-IV-1 (který nebyl podepsán ministrem s jeho ústavní odpovědností), podle něhož byla znárodněna i firma F., s. r. o., protože šlo údajně o výrobní podnik, který tvořil se znárodněným podnikem J. K. a spol., komanditní společnost, jeden hospodářský celek. Podle názoru dovolatelů z uvedených údajů lze buď dovozovat, že jestliže F., s. r. o., tvoří se znárodněným podnikem J. K. a spol. (komanditní společnost) jeden hospodářský celek a jde tedy o jeden podnik, pak tu šlo o komanditní společnost, která se posuzuje za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., takže žalobci mají nárok na finanční náhradu za jimi uvedené objekty. Anebo z uvedených údajů lze dovozovat to, že firma F., s. r. o., netvořila v době znárodnění k 28. 6. 1950 jeden hospodářský celek s firmou J. K. a spol., komanditní společnost, ale potom již výměrem Ministerstva průmyslu z 28. 6. 1950, čj. 44 226/50-V-IV-1, nedošlo vůbec ke znárodnění firmy F., s. r. o., a stát převzal a drží uvedené nemovitosti bez právního důvodu a měl by je vydat.


Dovolatelé mají proto za to, že v tomto řízení žalobci prokázali, že tu došlo k přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu, takže ke znárodnění nedošlo, objekty byly převzaty státem bez právního důvodu, objekty byly demolovány a na pozemcích bylo postaveno sídliště; nelze vycházet na jedné straně z extenzivního výkladu, že F., s. r. o., tvořil s firmou J. K. a spol., komanditní společností, jeden celek, a přitom tvrdit, že jde o společnost s ručením omezeným, na kterou se restituční zákon nevztahuje; za tohoto stavu nelze totiž uplatňovat výklad, že tu šlo o právnickou osobu, na kterou ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nedopadají; jestliže se tu pak znárodnění realizovalo, pak je nutno vycházet z výměru Ministerstva průmyslu z 28. 6. 1950 a z toho, že F., s. r. o., se stala komanditní společností, na kterou se zákon č. 87/1991 Sb. vztahuje.


Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když v řízení před soudy obou stupňů bylo doloženo, že žalobci nejsou oprávněnými osobami, neboť tu stát převzal majetek právnické osoby, tj. firmy F., s. r. o.; ve vyjádření setrvávalo Ministerstvo financí na tom, že žádost o finanční náhradu za zdemolované stavby nebyla uplatněna v zákonné lhůtě .


Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 222/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 7. 2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. (v případě znehodnocení nemovitosti nebo naopak v případě zhodnocení nemovitosti anebo stala-li se věc neoddělitelnou součástí jiné věci).


Finanční náhrada podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze vydat podle citovaného zákona, ale i za stavbu zaniklou, včetně stavby, která byla demolována (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).


Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba písemnou žádost o finanční náhradu podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.


Při posuzování toho, zda nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatňuje fyzická osoba (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a nikoli právnická osoba, je třeba právní povahu společnosti a sdružení, existujících v začátcích rozhodného období pro mimosoudní rehabilitaci (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), posuzovat podle ustanovení předpisů obchodního práva, živnostenských předpisů i dalších právních předpisů, jež mohly mít i povahu veřejnoprávních předpisů. Společenstva, jež byla upravena v dříve platném živnostenském řádu z roku 1859, měla povahu právnických osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) přešla věc na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.


Povinnost vydat věc se vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).


V daném případě soudy obou stupňů měly tato shora uvedená ustanovení právních předpisů na zřeteli. Ve svém rozhodnutí vycházely ze zjištění, která byla učiněna v tomto soudním řízení, a hodnotily je podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu.


Soud prvního stupně dospěl k výslednému právnímu závěru, že se neztotožňuje s právním názorem žalobců, že nebyl znárodněn majetek firmy F., s. r. o. , dále že žalobcům se nepodařilo prokázat, že majetek firmy F., s. r. o., vlastnicky náležel H. H. a M. P., nebo že patřil firmě J. K. a spol. i že žalobci nesplňují podmínku uvedenou v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. .


Odvolací soud dospěl na základě výsledků zjištění, provedených v tomto řízení, k závěru, že tu došlo ke znárodnění zestátněním mimo jiného i nemovitého majetku nikoli fyzických osob společníků firmy F., společnosti s ručením omezeným, ale šlo o přechod majetku této soukromé právnické osoby a k závěru, že z toho vyplývá nedostatek hmotněprávní aktivní legitimace žalobců v této právní věci .


Takto tedy soudy obou stupňů posoudily možnost uplatnění práva podle předpisu restituční povahy, a to k majetku, který stát získal znárodněním (byť i vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy), přičemž nelze mít za to, že tu soudy vzaly za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo naopak že by nepokládaly za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by z obsahu spisu naopak vyplývala (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 7. 2005 (sp. zn. 13 Co 182/2005 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázku (jak již bylo shora uvedeno), která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. září 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu