28 Cdo 1895/2001
Datum rozhodnutí: 22.05.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1895/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Městu J., 2) 3. družstvu, zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 9. 5. 2001, č.j. 35 Co 74/2001/2001-182, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2001, č.j. 15 Co 74/2001-185, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 9. 5. 2001, č.j. 35 Co 74/2001/2001-182, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2001, č.j. 15 Co 74/2001-185, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 28. 7. 1999 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou domáhala se žalobkyně vydání rozsudku na určení, že kupní smlouva ze dne 29. 7. 1998 s účinky vkladu od 31. 7. 1998 uzavřená mezi městem J. jako prodávajícím a 3. družstvem, jako kupujícím ohledně nemovitostí blíže specifikované v petitu, je neplatná.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, č.j. 7C 743/99-163, žalobu zamítl. Vyšel přitom ze závěru o splnění předpokladu naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně daného tím, že tato má zájem dosáhnout stavu, kdy by mohla nabýt byt, jehož je nájemkyní, do svého vlastnictví. Současně však dospěl k závěru, že bylo věcí obce jako vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, zda dosavadním vlastníkům bude byt prodán či nikoliv. Pochybení zjištěná soudem prvního stupně při nedodržení lhůty stanovené zastupitelstvem při schválení postupu privatizace, ani porušení dalšího požadavku postupu privatizace schváleného zastupitelstvem prvního žalovaného, pokud šlo o osoby či počet bytů v nájmu, nemohlo přivodit neplatnost kupní smlouvy, a to ani z důvodu obcházení zákona. Postup privatizace schválený zastupitelstvem prvního žalovaného totiž zavazoval toliko výkonné orgány tohoto žalovaného. Pokud zastupitelstvo z porušení schváleného postupu uvedenými orgány nevyvodilo důsledky, jež by vedly k anulování kupní smlouvy, při splnění všech dalších podmínek, nelze dospět k závěru o neplatnosti kupní smlouvy. Neuznal jinak tvrzení žalobkyně o neplatnosti smlouvy pro absenci publikace záměru prvního žalovaného zveřejnit nejméně po dobu 30ti dnů před projednáním v orgánech města svůj záměr převést nemovitý majetek.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni bylo zachováno právo účasti na nabídkovém řízení, při splnění zákonné 30-ti denní lhůty zveřejnění záměru obce před projednáním v orgánech obce Vyslovil dále, že zákon spojuje s touto lhůtou možnost občanů vyjádřit se k prodeji a předložit své nabídky. Žalobkyni zůstala zachována možnost zúčastnit se privatizace ještě před rozhodnutím zastupitelstva ze dne 25. 6. 1998 o prodeji domu družstvu, tedy tím způsobem, který obec zvolila. Vyslovil dále závěr, podle něhož žalobkyně není účastnicí kupní smlouvy (uzavřené mezi oběma žalovanými), ani subjektem právního vztahu vzniklého na jejím základě (vlastnictví). Proto může být její naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy dán pouze zajištěním jejího práva účasti na nabídkovém řízení (§ 80 písm. c) o.s.ř.). Podle odvolacího soudu nedostatek naléhavého právního zájmu musí být vždy důvodem k zamítnutí žaloby, neboť vychází z hmotného práva. Při jeho nedostatku již soud nemůže zkoumat, zda kupní smlouva (uzavřená s jiným subjektem, než se žalobkyní) je z nějakých důvodů neplatná. Protože žalobkyni bylo umožněno právo účasti na nabídkovém řízení, kterého však nevyužila, není dán její naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. 7. 1998. Posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně považoval odvolací soud za otázku po právní stránce zásadního významu. Připustil proto proti svému rozsudku dovolání podle § 239 odst.. 1 o.s.ř. před novelou č. 30/2000 Sb., hlava I. bod 15 přechodných a závěrečných ustanovení k této novele. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 7. 2001.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně zastoupena advokátem dovolání dne 30. 7. 2001. Přípustnost dovolání spatřovala ve výroku odvolacího soudu vydaného podle § 239 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného posouzení věci odvolacím soudem. S poukazem na závěry soudní praxe tvrdila, že na její straně je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, když opakovaně zdůrazňovala, že jí postupem prvního žalovaného byla účast na nabídkovém řízení znemožněna. Poukazovala jinak na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, podle nichž právě neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, když má právo zpochybnit vlastní průběh nabídkového řízení. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci bylo vydáno po přijetí novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., účinné od 1. 1. 2001. Pro soud prvního stupně platily důsledky plynoucí z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány . Z hlediska odvolacího řízení nebylo lze ponechat stranou úpravu uvedenou v bodu 15 těchže přechodných ustanovení, podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Uvedené ustanovení se v posuzované věci nemohlo uplatnit právě pro okolnost, že rozsudek sudu prvního stupně byl vydán již po účinnosti zmíněné novely, totiž po datu 1.1.2001. Odvolací soud v rozporu s touto skutečností postupoval podle předpisů před nabytím účinnosti této novely, čemuž odpovídá i jeho výslovná aplikace § 239 o.s.ř., o níž opřel svůj výrok o založení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu.

Zmíněná pravidla přechodných ustanovení mají kogentní povahu, soud (odvolací ani dovolací) se od nich nemůže odchýlit. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto při posuzování podaného dovolání, jakož i řízení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu, musel postupovat v souladu s ustanovením bodu 17 zmíněných přechodných ustanovení a použít proto ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen o.s.ř.).

Postupem odvolacího soudu tak došlo k založení přípustnosti dovolání podle zákonného ustanovení, které v době rozhodování odvolacího soudu již nebylo účinné. Smysl ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. spočíval přitom v možnosti založit v závislosti na nepřezkoumatelné úvaze odvolacího soudu dovolací přezkum v otázkách zásadního významu. Nyní platná úprava zakotvená v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. míří na tentýž účel, s tou změnou, že otázku posouzení, zda otázka rozhodná pro rozsudek odvolacího soudu, je otázkou zásadního právního významu, závisí na úvaze dovolacího soudu..

Přípustnost dovolání za nyní platných předpisů se nicméně nabízí v aplikaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Obsahově jde totiž o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolán není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z hlediska přípustného dovolacího důvodu přicházelo a přichází do úvahy jak za dřívějších, tak nynějších předpisů, v úvahu uplatnění pouze dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (dříve § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav podle nesprávného právního předpisu nebo sice aplikoval správně v úvahu přicházející předpis, avšak tento si nesprávně vyložil.

Odvolacím soudem shora zaujatý právní názor není v souladu se závěry dosavadní soudní praxe. Ze závěrů rozhodnutí č. 9/2001 Sbírky rozhodnutí a stanovisek vyplývá (jak na to správně upozorňuje dovolatelka), že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§ 80 písm. c/ o.s.ř.). Závěry tohoto rozhodnutí lze vztáhnout i na projednávanou věc, v níž došlo k realizaci převodu majetku obce na jiný subjekt, v daném případě na druhého žalovaného, tedy na nově se konstituované družstvo nájemníků uvedeného domu. Žalobkyně proto splňovala podmínku naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř.

Spočívá-li posouzení správnosti závěrů rozhodnutí odvolacího soudu na více důvodech, přičemž ohledně jednoho z nich dospěje dovolací soud k závěru, že tento důvod není správný, postačuje tato okolnost ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. V této věci navíc odvolací soud nepřiléhavě hodnotil dílem otázku existence naléhavého právního zájmu, který neshledal, dílem hodnotil nárok žalobkyně rovněž meritorně. Tento postup je vnitřně rozporný a navzájem se vylučující. Pokud totiž soud zjistí, že žalobci uplatňujícímu nárok na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. nesvědčí naléhavý právní zájem na takovém určení, nezkoumá již dále tento nárok ve věci samé.

V této věci dospívá dovolací soud k závěru, že otázka vyhrazená (byť i nepřiléhavě) odvolacím soudem dovolacímu přezkumu, představovala zřejmě z pohledu odvolacího soudu otázku zásadního právního významu. S přihlédnutím k shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu není tak formálně vzato dán předpoklad pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Při úzké vazbě mezi zkoumáním přípustnosti dovolání a na něj se upínajícím jedině přípustným dovolacím důvodem nesprávného posouzení nemohl ovšem odvolací soud setrvat pouze u závěru o nepřípustnosti dovolání pro absenci náležitosti rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam , jestliže je současně zřejmé, že posouzení věci odvolacím soudem není správné ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Příčilo by se základním zásadám občanského soudního řízení vyplývajícím z ustanovení § 1 o.s.ř., aby za využití formalistického výkladu procesních předpisů byla vyloučena možnost nápravy nesprávného rozhodnutí soudu, jako je tomu v posuzované věci. K tomu přistupují důsledky plynoucí ze zásady iura novit curia , když nelze přehlédnout, že k vytvoření shora popsané situace došlo nikoliv zanedbáním náležité pečlivosti účastníka řízení, nýbrž v důsledku nepřiléhavé aplikace procesních předpisů se strany odvolacího soudu.

Ze všech těchto důvodů při uznání zásadní přípustnosti dovolání v této věci dospěl dovolací soud k závěru o existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, odst. 3, věty první o.s.ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bude odvolací soud rozhodovat o věci samé, přičemž by neměl ponechat stranou nutnost poučení žalobkyně o řádném označení druhého žalovaného v souladu s dostupnými údaji podávajícími se ze zápisu v obchodním rejstříku.

Odvolací soud, případně soud prvního stupně, je vázán právním názorem soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu