28 Cdo 1893/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1893/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek:


A) A. R., a B) J. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 224/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 359/2004 (žalobkyň A. R. a J. R., zastoupených


advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. K. S., 2. M. P., 3. V. ú. ž. v., zastoupeného advokátkou, a 4. P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze 4. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 224/2006, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 359/2004.


II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyň, podané u soudu 3. 4. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-75 (ve spojení s doplňujícím usnesením z 21. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-79). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně A. R. a J. R. a dále M. P. a K. S. jsou podílovými spoluvlastníky (každý jednou ideální čtvrtinou) domu čp. 11, stavební parcely č. 14 (o výměře 1804 m2), sloučené v katastru nemovitostí do pozemků parc. č. 197/1 a parc. č. 197/2, domu čp. 68, stavební parcely č. 150 (o výměře 480 m2), sloučené v katastru nemovitostí do parcely č. 198/1, parcely č. 24/1-zahrady (o výměře 2435 m2), sloučené v katastru nemovitostí do parcel č. 209/1, č. 209/10, č. 211 a č. 212/1, a parcely č. 242/2-zahrady (o výměře 48 m2), sloučené v katastru nemovitostí do parcely č. 198/1, v katastrálním území K. (obec P.). Bylo také určeno, že lhůta k vrácení kupní ceny ve výši 198.200,- Kč činí 3 měsíce od právní moci tohoto rozsudku . Zároveň bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že tím se v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu P. z 25. 6. 2004, čj. PÚ 1360/04 . Výzkumnému ústavu živočišné výroby v U. bylo uloženo zaplatit A. R. a J. R. na náklady řízení 28.157,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu ke K. S., M. P. a P. f. ČR nemá žádný z účastníků řízení práv na náhradu nákladů řízení .


O odvolání V. ú. ž. v. v U. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 224/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-75 (ve spojení s doplňujícím usnesením z 31. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-79) změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyň na požadované určení spoluvlastnictví k nemovitostem v katastrálním území K. (obec P.). Žalobkyním A. R. a J. R. bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) V. ú. ž. v. v U. na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.970,- Kč a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 7.302,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi A. R. a J. R. a účastníky řízení K. S., M. P. a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po projednání odvolávajícího se výzkumného ústavu v ústním jednání dospěl odvolací soud závěru, že toto odvolání je důvodné.


Odvolací soud konstatoval, že v tomto soudním řízení podle ustanovení § 244


a násl. občanského soudního řádu, ve věci, o níž bylo již rozhodnuto jiným orgánem (pozemkovým úřadem), zůstala mezi žalobkyněmi (jakož i K. S. a M. P.) a ostatními účastníky řízení (srov. § 250a odst. 1 občanského soudního řádu) spornou otázkou, zda tu je dán restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., který nepochybně dopadá na projednávanou právní věc , podle něhož bylo nutné, aby ze strany žalobkyň byla doložena tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy z 19. 12. 1974 mezi prodávajícím původním vlastníkem pozemků K. S. st. a V. ú. ž. v. v U.


Odvolací soud dovozoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) z výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, že stav tísně v okamžiku prodeje nemovitosti původním vlastníkem v roce 1974 tu nebyl prokázán, neboť ta okolnost, že na nemovitosti byl před více než dvaceti lety uvalen nucený pacht a že pak v následujícím roce byl původní vlastník připraven o práci a s celou rodinou se musel vystěhovat daleko od svých nemovitostí, nemohl už vyvolat stav tísně na straně prodávajícího původního vlastníka při prodeji předmětného nemovitého majetku, k němuž došlo až v roce 1974 . Vzhledem k tomu pak, že v době prodeje nemovitostí nebyl doložen stav tísně na straně prodávajícího, odvolací soud měl za to, že je nadbytečné zabývat se otázkou, zda tu byly dány nápadně nevýhodně podmínky prodeje , když ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 129/1991 Sb. nelze tíseň a nápadně nevýhodné podmínky posuzovat jen samostatně u tísně a u nápadně nevýhodných podmínek. Vydání nemovitostí tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nebylo v daném případě nesplnění obou podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) na místě, jak to také správně uvedl i Pozemkový úřad P. ve svém rozhodnutí z 25. 6. 2004, čj. PÚ 1360/04, které předcházelo tomuto soudnímu řízení.


Z uvedených důvodů odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba oprávněných osob (které jsou dědici po původním vlastníku K. S., zemřelém) zamítá.


O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 26. 1. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 9. 3. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky poukazovaly co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelky zdůrazňovaly, že soud prvního stupně, který na rozdíl od odvolacího soudu žalobě žalobkyň vyhověl, správně uváděl ve svém rozhodnutí, že pojem tísně (uvedený v § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba vykládat v širších souvislostech a ve vazbě na politický nátlak v celém období 1948-1989, přičemž tento nátlak nemůže být chápán jako jednorázový akt, ale třeba jej chápat jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že vlastník učinil takový právní úkon, který by jinak neučinil. Šlo tu o případ, kdy původní vlastník byl připraven o majetek (jako tzv. kulak) a byl donucen se s celou rodinou, včetně malých dětí, přestěhovat do pohraničí. Nelze tu považovat za správný závěr odvolacího soudu, že vše, co se událo před rokem 1974, je nedůležité při posuzování tísně při jednání o prodeji nemovitostí v roce 1974; nelze mít za rozhodně za to, že původní vlastník, jako 20 let perzekvovaný člověk, mohl v roce 1974 (v době tzv. normalizace) svobodně vyjádřit svou vůli a bez potíží odmítnout tlak státu, usilujícího o převzetí vlastnických práv k jeho nemovitému majetku, který ostatně původní vlastník po celou dobu nemohl nijak užívat. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že z výsledků řízení před pozemkovým úřadem i před soudem prvního stupně jistě vyplynulo, že původní vlastník K. S. st. jednal při uzavírání smlouvy v roce 1974 v tísni.


Dovolatelky byly dále toho názoru, že také nápadně nevýhodnými podmínkami prodeje (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba rozumět situaci, kdy vlastník obytné budovy, patřící k zemědělské usedlosti, byl z ní nuceně vystěhován, přičemž není podstatné, že k převodu nemovitosti došlo až později po vystěhování v důsledku dlouhodobého období stavu tísně.


Ve vyjádření V. ú. ž. v. v U. k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být zamítnuto, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné. V daném případě stav tísně v okamžiku prodeje předmětných nemovitostí nebyl prokázán; opak neprokazuje skutečnost, že na majetek původního vlastníka byl před mnoha lety uvalen nucený pacht a byl připraven o práci na tomto majetku a musel se s rodinou přestěhovat daleko od nemovitosti; při nesplnění podmínek tísně při prodeji nemovitostí je pak irelevantní zabývat se otázkou, zda byl při prodeji dány nápadně nevýhodné podmínky pro prodávajícího.


Dovolání dovolatelek je v tomto případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.


Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, text na str. 13 /45/).


V daném případě vycházel odvolací soud při posuzování projednávané právní věci z ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; z tohoto ustanovení vycházel při svém rozhodování i pozemkový úřad ve svém rozhodnutí podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb.


i soud prvního stupně ve svém rozsudku ze 14. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-75 Obvodního soudu pro Prahu 10.


Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.


Ve stanovisku uveřejněném pod č. 19/1996 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek bylo uvedeno, že k pojmu tíseň uváděnému v ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb. lze poukázat na výklad pojmu tíseň, jak je obsažen pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. i rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň i nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) může jít např. o případ, kdy vlastník obytné budovy patřící k původní zemědělské usedlosti se po nuceném vystěhování z obce přestěhoval do jiné obce, v níž žil v podstatně horších podmínkách (srov. k tomu stanovisku uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 123 /257/).


V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 5.2000, II. ÚS 30/2000, uveřejněném pod č. 75 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo k interpretaci pojmu tíseň vyloženo: Pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech,


a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948-1989. Tento politický nátlak nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila.


V nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95, uveřejněném pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že pojem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, používaný v restitučních zákonech (zejména v zákoně č. 229/1991 Sb. a v zákoně č. 8/1991 Sb.) je třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s cenovými předpisy v té době platnými, ale i o jiné okolnosti např. o nucené vystěhování vlastníka z obce; objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu.


V nálezu Ústavního soudu ČR z 27. 9. 1995, II. ÚS 59/95, uveřejněném pod č. 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: Při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli, že v právním státě se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní, a toto pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, vyjma ty případy, v nichž vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl .


V daném případě odvolací soud byl toho názoru, že ve správním řízení ani v soudním řízení nebyl prokázán stav tísně na straně původního vlastníka nemovitostí při uzavírání kupní smlouvy z 19. 12. 1974 , byť i soud prvního stupně v rozporu s názorem správního orgánu (pozemkového úřadu) měl za to, že původní vlastník předmětných nemovitostí převedl v roce 1974 na stát tyto nemovitosti v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud tu zdůrazňoval, že tíseň v okamžiku prodeje nemovitostí nebyla prokázána .


Protože tíseň i nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), bylo i v daném případě třeba v uvedeném smyslu klást důraz na zjištění skutečného stavu věci.


Již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soude, bylo odvolacím soudům zdůrazněno, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat.


V daném případě však nelze mít za to, že by odvolací soud takto důsledně postupoval. Odvolací soud sice zdůrazňoval, že k projednání odvolání nařídil jednání , ale při tomto jednání k provádění důkazů či k opakování důkazů v podstatě nedošlo.


Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatele je dovoláním neopodstatněným a že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu a ustanovení § 243b odst. 6 občanského soudního řádu přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ze 4. 12. 2006 (sp. zn. 24 Co 224/2006 Městského soudu v Praze)


a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


V dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu (jehož závěry je odvolací soud vázán podle ustanovení § 243d odst. 1 a § 224 občanského soudního řádu) bude nutno především uvážit, i s přihlížením k důkazním návrhům účastníků řízení, zda odvolací soud doplní dokazování sám (ve smyslu ustanovení § 213a odst. 2 občanského soudního řádu) anebo zda přikročí ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (ve smyslu ustanovení § 219a občanského soudního řádu). Půjde tu o zevrubné a úplné zjištění a objasnění skutkových okolností ohledně tísně a případně i nápadně nevýhodných podmínek v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z 19. 12. 1974 původním vlastníkem nemovitostí K. S. st. a V. ú. ž. v. v U. Přitom bude nutno mít na zřeteli zejména i právní závěry ze shora uveřejněných rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z citovaných nálezů Ústavního soudu ČR (nevyjímaje případně i skutkových okolností souvisejících s případy, v nichž vlastnictví z hlediska jednotlivce popřípadě již ztratilo smyslu co do konkrétního výkonu práv a povinností vlastníka (srov. již citovaný nález Ústavního soudu ČR z 27. 9. 1995, II. ÚS 59/95).


V dalším řízení bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 30. června 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu