28 Cdo 1889/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák.



28 Cdo 1889/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Společenství pro dům Na Valtické 736/86, Břeclav , IČ 277 15 647, se sídlem v Břeclavi Charvátské Nové Vsi, Na Valtické 736/86, proti žalované I. S. , zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 104.100,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 528/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2014, č. j. 14 Co 623/2013
-123, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, č. j. 7 C 528/2009-101, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví označené částky s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce svůj nárok opíral o tvrzení, že Ing. L. G., s nímž žalovaná jako jeho družka žila ve společné domácnosti, v době, kdy byl správcem domu v B. Ch. N. V., spravoval účet žalobce, přičemž z něj bez právního důvodu převedl částku 104.100,- Kč na účet žalované, k němuž měl zřízeno dispoziční právo. Soud však dovodil, že ať už Ing. G. dané prostředky poukázal na zmíněný účet na základě existujícího právního důvodu, jak namítala žalovaná, či bez řádného titulu, žalované z tohoto převodu nevznikl žádný majetkový prospěch, neboť její druh onen účet užíval coby pouhé platební místo. Jelikož se sporná suma nikdy nestala majetkem žalované, není tato v řešené věci pasivně věcně legitimovanou, pročež bylo nutno žalobu zamítnout.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 2014, č. j. 14 Co 623/2013-123, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce i žalované zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud předem vyzdvihl, že dojde-li bez právního důvodu k převodu finančních prostředků z jednoho účtu na druhý, vzniká tím na straně majitele účtu, na nějž byla příslušná částka připsána, bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Je tedy zřejmé, že na základě tvrzení žalobce lze dovodit pasivní věcnou legitimaci žalované, na jejíž jméno byl účet veden. Mělo-li být sporné plnění podle žaloby poskytnuto bez právního důvodu a nebyla-li obrana žalované, že se jednalo o odměnu náležející Ing. G. za výkon funkce správce, dosud ničím prokázána, je mínění soudu prvního stupně, že žalované žádný majetkový prospěch nevznikl, nepodložené. Jelikož se nalézací soud pod vlivem nesprávného právního názoru nezabýval ostatními skutečnostmi významnými pro rozhodnutí o uplatněném nároku a neprováděl k nim žádné dokazování, musel odvolací soud jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se odvolací soud při řešení dvou otázek hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího. V první řadě dovolatelka namítá, že se na projednávanou při vztahuje závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, dle něhož samotná skutečnost, že byla určitá částka složena na účet třetí osoby určený jako platební místo, nečiní ještě tento subjekt pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka prosazuje, že na její účet bylo coby na platební místo poukázáno plnění opírající se o platný právní důvod, totiž rozhodnutí výboru žalobce o vyplacení odměny Ing. G. Závěr odvolacího soudu, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu na předmětný spor nedopadá, neboť žalovaná neprokázala právní důvod převodu finanční částky na její účet, neodpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, je proto nutno uzavřít, že dovolatelka pasivně věcně legitimovanou není.

Druhá otázka, v níž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, spočívá v problému subsidiarity bezdůvodného obohacení vůči odpovědnosti za škodu. Dovolatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, a namítá, že odvolací soud nezkoumal, zdali by se žalobce neměl vydání předmětné částky domáhat z titulu náhrady škody, kterou mu podle jeho tvrzení Ing. G. způsobil neoprávněným převodem dané sumy na účet žalované. Takový nárok by ovšem žalobce mohl s úspěchem uplatňovat jen proti Ing. G., respektive (po jeho smrti) vůči jeho právním nástupcům, nikoli proti dovolatelce. Rovněž z tohoto důvodu by pak byla pasivní věcná legitimace žalované vyloučena.

Dovolatelka se zřetelem ke shora uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž je s ohledem na nepřiléhavost uplatněné dovolací argumentace navrhl zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované však žádnou otázku, jež by naplňovala kritéria vymezená v § 237 o. s. ř., neobsahuje.

Judikaturou Nejvyššího soudu konstantně podávaný výklad, podle něhož plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014), by na projednávanou věc mohl být aplikovatelným jen za předpokladu, že by byla doložena existence právního důvodu pro plnění mezi žalobcem a Ing. G. Ani závěry vyslovené v dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, na nynější spor vztáhnout nelze, poněvadž důvody, které svědčí pro dovození pasivní věcné legitimace konkursní správkyně (coby zvláštního procesního subjektu vystupujícího v konkursním řízení) k vrácení zálohy na odměnu neoprávněně čerpané z konkursní podstaty i tehdy, je-li tato záloha poukázána na účet třetí osoby, by nemohly být přesvědčivě uplatněny k vyloučení věcné legitimace žalované, pokud by na její účet Ing. G. bez jakéhokoli titulu poukázal z účtu žalobce prostředky, jež by právě s ohledem na absenci právního důvodu pro toto plnění nebylo možno kvalifikovat jako odměnu za výkon funkce správce.

Pakliže by tedy za okolností daných v posuzované kauze nebylo žádného právního důvodu, v souladu s nímž by byl žalobce povinen Ing. G. žalovanou částku poskytnout, bylo by naopak opodstatněné hovořit o bezdůvodném obohacení dovolatelky jakožto osoby, jejíž majetková sféra se připsáním předmětného obnosu na účet rozrostla o pohledávku vůči peněžnímu ústavu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011). Vyslovil-li proto soud prvního stupně závěr, že na straně žalované není založena pasivní věcná legitimace k vydání tvrzeného majetkového prospěchu bez ohledu na to, zda byl pro realizovaný bezhotovostní převod dán právní důvod, či nikoli, nepočínal si odvolací soud nesprávně, pokud naznačený právní názor korigoval. Jestliže dovolatelka argumentuje, že již v řízení před okresním soudem prokázala, že sporná částka poukázaná na její účet představovala odměnu příslušející Ing. G. za výkon správcovské funkce, postrádá tato námitka z hlediska dovolacího přezkumu relevanci, poněvadž je skutkové povahy, a nadto nereflektuje fakt, že se soudy nižších stupňů k tomuto aspektu věci doposud zcela definitivně nevyjádřily. Okresní soud totiž důvodnost uskutečněného převodu nepovažoval za podstatnou vzhledem k pochybení v právním posouzení řešeného sporu, jež bylo popsáno výše, a krajský soud tvrzení žalované o existenci právního důvodu, jenž by umožňoval na sporný převod prostředků z účtu žalobce na účet žalované nazírat jako na důvodné plnění ve prospěch Ing. G., označil za dosud ničím neprokázané.

Jde-li o druhou dovolatelkou uplatněnou námitku, týkající se subsidiarity povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení vůči povinnosti k náhradě škody, je nutno připustit, že podle ustálené judikatury může být nárok z bezdůvodného obohacení opodstatněn toliko v případě, že povinnost vydat přijaté plnění nezakládá jiný právní titul, například náhrada škody (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4533/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014). Zároveň však platí, že zapříčinilo-li protiprávní jednání určité osoby vznik bezdůvodného obohacení třetího subjektu, může se ochuzený úspěšně domáhat náhrady škody pouze tehdy, je-li zřejmé, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se k jeho tíži obohatil, nebude uspokojeno (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). I kdyby tedy žalobce vskutku tvrdil, že se Ing. G. dopustil protiprávního jednání, v důsledku něhož žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, jevilo by se z jeho strany zcela přiléhavým přednostní uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti dovolatelce coby majitelce účtu, na nějž byly sporné finanční prostředky převedeny, jelikož o vzniku práva na náhradu škody proti Ing. G., potažmo jeho právním nástupcům, by bylo ve světle předeslaného výkladu namístě hovořit, až pokud by žalobce nemohl dosáhnout vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou.

Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než dovolání žalované v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2015


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu