28 Cdo 1887/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1887/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň: A/ M. H., B/ A. K., C/ E. B., D/ D. M. a E/ J. Š., proti žalovaným: 1) České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 a 2) F. n. m. ČR, o vydání akcií, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 597/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, č.j. 13 Co 419/99-204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2000, č.j. 13 Co 419/99-226, takto:

I. Dovolání žalované č. 1 se odmítá.

II. Dovolání žalovaného č. 2 se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou 10. listopadu 1993 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhaly se tehdejší žalobkyně E. B., M. H. a J. Š. uložení povinnosti druhému žalovanému prvnímu žalovanému tehdy označenému jako Česká republika - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, vydat žalobkyním akcie a.s. G. H. K., a to každé v hodnotě 4.430.486 Kč Vůči prvnímu žalovanému tehdy označenému jako Česká republika - ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti poskytnout veškerou potřebnou součinnost. prvnímu žalovanému. Podle tvrzení žaloby byly žalobkyně osobami oprávněnými ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to ve vztahu k původním majitelům znárodněného podniku J. H. a s. Tento podnik byl znárodněn podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., přičemž výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. června 1949 byl stanoven rozsah majetkové podstaty tohoto znárodněného podniku. Tímto výměrem byly do majetkové podstaty znárodněného podniku zařazeny mimo jiné veškeré nemovitosti zapsané ve vložkách č. 375 a č. 376 pozemkové knihy pro katastrální území V., přičemž majetek byl původním vlastníkem odňat bez náhrady. Vzdor uplatnění nároků žalobkyněmi nebyl jejich nárok uspokojen postupem podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. března 1994, č.j. 26 C 596/93-104 žalobu ve věci samé zamítl. Zamítavý výrok byl potvrzen v odvolacím řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. září 1994, č.j. 13 Co 373/94-129. Odvolací soud současně připustil dovolání proti svému potvrzujícímu výroku. K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud České republiky rozsudkem zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil v této souvislosti závazný právní názor, podle něhož završení znárodňovacího procesu podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. se pravidelně neshodovalo s datem účinnosti vlastního znárodňovacího dekretu, neboť tento proces byl dovršen až rozhodnutím ministra (v této věci průmyslu) podle § 4 odst. 6 a 7 dekretu. Uložil proto soudům nižšího stupně, aby zohlednily okolnost vyplývající ze spisu, podle níž tento výměr byl vydán dne 29. června 1949, tedy již v rozhodném období vymezeném zákonem o mimosoudní rehabilitaci.

V průběhu řízení ustálil se okruh žalobců tak, jak je uveden v záhlaví tohoto rozhodnutí, a to v důsledku právního nástupnictví po M. H., která zemřela dne 27. 2. 1997, přičemž na straně prvního žalovaného po účinnosti zákona č. 135/1996 vystupuje nadále ČR - Ministerstvo financí ČR. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. července 1999, č.j. 16 C 597/93-189 uložil prvnímu a druhému žalovanému povinnost společně a nerozdílně vydat žalobkyním akcie obchodní společnosti G., akciová společnost H. K., a to žalobkyním M. H. a A. K. každé 17.722 kusů v celkové hodnotě u každé 4,430.486 Kč, žalobkyním E. B. a J. Š. každé 23.629 ks akcií v celkové nominální hodnotě u každé 5,9O7.250 Kč a žalobkyni D. M. 5.907 ks akcií v celkové nominální hodnotě 1,476.75 Kč s tím, že žalovaní se mohou zprostit své odpovědnosti tím, že zaplatí žalobkyním částky rovnající se nominální hodnotě akcií. Co do dále požadovaných akcí žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o povinnosti k úhradě soudního poplatku.

Proti uvedenému rozsudku podal odvolání pouze žalovaný F. n. m. ČR a navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá.

Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaných nejedná se o nerozlučné společenství ve věci podle § 91 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Takové společenství nemohlo být založeno výrokem soudu o solidární povinnosti obou žalovaných k uloženému plnění. Žalovaní proto vystupují jako samostatní společníci, takže odvolání byl oprávněn podat každý pouze za sebe, nikoli i za druhého ze žalovaných. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o povinnostech žalovaného F. n. m. ČR vydat žalobkyním akcie potvrdil. Zrušil výrok o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku o povinnosti žalovaného F. n. m. zaplatit státu soudní poplatek změnil jej tak, že se tato povinnost tomuto žalovanému neukládá. Ve výrocích o povinnostech uložených žalované České republice v části, v níž byla žaloba zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Druhý žalovaný (F. n. m.) podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to proti výroku č. I. o povinnosti vydat žalobkyním akcie a dále proti výroku č. III. rozsudku. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jakož i proto, že rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci.

Rovněž první žalovaný - Česká republika - Ministerstvo financí ČR podal dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Z obsahu dovolání lze za použití výkladového ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. dovodit, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel polemizuje s právním posouzením dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1998, č.j. 3 Cdon 535/96-149, poukazoval na nesprávnou aplikaci procesních předpisů z toho se odvíjejících, a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího byly zrušeny.

Žalobkyně namítaly nepřípustnost dovolání.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. První žalovaný napadl svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu, ačkoli povinnost vydat akcie žalobkyním mu byla uložena již rozhodnutím soudu prvního stupně, proti němu první žalovaný odvolání nepodal. V této souvislosti je třeba se zmínit, že odvolací soud správně dovodil v této věci závěr, že ve vztahu mezi oběma žalovanými nejde o případ nerozlučného společenství ve sporu. S přihlédnutím k ustanovení § 212 odst. 1 o.s.ř. tak správně podrobil odvolacímu přezkumu rozsudek odvolacího soudu pouze ve vztahu k odvolateli (žalovanému sub 2), tedy v rozsahu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně dotčeno odvoláním tohoto odvolatele (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Pro stručnost se odkazuje na příslušnou část odůvodnění odvolacího soudu. Přípustnost dovolání prvního žalovaného tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání prvního žalovaného odmítl.

Ani dovolání druhého žalovaného však není v této věci přípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., na nějž dovolatel poukazuje, zakládá přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soud, který dřívější rozhodnutí zrušil. Z gramatického výkladu uvedeného ustanovení tak vcelku přehledně a zřetelně vyplývá, že přípustnost dovolání je založena pro případ, kdy soud prvního stupně rozhodl sice odlišně od svého původního rozhodnutí, učinil tak však jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil. Jde o vyjádření poměru mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím, v rámci řádného dvojinstančního řízení, které je charakteristické pro platnou procesní úpravu. Z tohoto ustanovení však nelze dovodit přípustnost dovolání rovněž pro případ, že pozdější odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyvoláno důsledky vázanosti tohoto soudu právním názorem soudu dovolacího, vysloveného v rámci mimořádného přezkumu, totiž v dovolacím řízení. Obě původní rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, byla totiž zrušena (odklizena) v dovolacím řízení, takže k jejich existenci a obsahu z hlediska závaznosti nebylo lze přihlížet. Přípustnost dovolání je pak třeba zkoumat samostatně v poměru pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně a na něj navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu (poté, co byla věc oběma soudy nově projednána u vědomí vázanosti právním názorem dovolacího soudu). Aplikováno na projednávanou věc je třeba uzavřít, že podmínky přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou v tomto případě splněny.



Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (důvody zmatečnosti). Stejně tak v této věci nevyužil dovolatel možnosti podle § 239 odst. 2 o.s.ř. v tom, že by navrhl vyslovení přípustnosti dovolání výrokem odvolacího soudu pro řešení otázky zásadního právního významu, případně že by takový výrok učinil sám odvolací soud ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř.



Z uvedeného je zřejmé, že ani přípustnost dovolání druhého žalovaného proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení platného práva. Dovolací soud proto musel podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rovněž dovolání druhého žalovaného odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm obsažených



O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Druhý žalovaný nebyl sice v dovolacím řízení úspěšný, dovolací soud však bral do úvahy mimořádnou složitost projednávané věci, zvýšenou o měnící se procesní změny na stranách účastníků řízení, náročnost posouzení postavení obou žalovaných s ohledem na formulaci žalobního petitu, kterou soud prvního stupně beze zbytku převzal a interpretační obtíže postavení obou žalovaných, na něž se ostatně druhý žalovaný v dovolání koncentroval, takže shledal v této věci důvody mimořádného zřetele hodné, pro které náhrada nákladů řízení nebyla úspěšným žalobkyním přiznána.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková