28 Cdo 1886/2000
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1886/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Júlie Muránské, v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. p. P., s.p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 181/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 55 Co 524/99-107, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 31. 3. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci dům čp. 18/5, parc. č. 715 v P. Tvrdil, že jeho otec L. V. a jeho strýc V. V. byli vlastníky uvedené nemovitosti, prvý z nich zemřel 13.2.1959, druhý 15.6.1959. Žalobce tvrdil, že je oprávněnou osobou po uvedených původních majitelích. Nárok na vydání nemovitosti opíral o ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu řízení (č.l. 44 spisu) upravil žalobní petit tak, že navrhoval vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že k odnětí nemovitosti došlo na základě výměru Ministerstva těžkého strojírenství vydaného dne 10. 9. 1952, a to v rozporu s tehdy platnými předpisy, ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. ledna 1998, č.j.10 C 181/92-54, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví komanditní společnosti pod označením B. a k. s. L. a V. V.", se sídlem v P., jak byla tato zapsána dne 18. 3. 1919 do obchodního rejstříku. Jako osobně ručící společníci (komplementáři) byli zapsáni L. V. a V. V. V. V. byl zapsán jako komandista. V roce 1949 byla v obchodním rejstříku učiněna poznámka, že společnost vstoupila do likvidace, v témže roce bylo poznamenáno zavedení národní správy do podniku a v roce 1956 byla firma vymazána po skončení likvidace. Soud dospěl k závěru, že žalobce nemá postavení oprávněné osoby, neboť nemovitosti byly ve vlastnictví právnické osoby - komanditní společnosti. Kromě toho žalobce neprokázal, že by k přechodu vlastnictví na stát došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 1998, č.j. 20 Co 352/98-80 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně návrhu na uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 715 v kat. úz. N. M., obec P., zapsaného u Katastrálního úřadu P. V zamítavém výroku ohledně domu čp. 18, v kat. území N. M. a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že žalobce u žalovaného uplatnil své nároky jedinou výzvou, kterou se podle jejího obsahu domáhal pouze vydání domu čp. 18, nikoliv však již pozemku parc. č. 715 v kat. území N. m., obec P. Protože výzvu k vydání pozemku u povinné osoby neuplatnil žalobce ve lhůtě do 1. 10. 1991, došlo k prekluzi jeho práva na vydání pozemku podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Předmětem řízení takto zůstal jen nárok uplatněný žalobcem na vydání domu čp. 18 v P. Odvolací soud vyslovil v tomto směru odlišný právní závěr, podle něhož prostá komanditní společnost nebyla právnickou osobou ve smyslu tehdejších dobových předpisů a soudní praxe. Šlo o subjekt tvořený fyzickými osobami, osobně ručícími za majetek společnosti. Proto tyto osoby mohou uplatňovat své restituční nároky tímto zákonem upravené, po nich pak osoby uvedené v § 3 odst. 4 (dříve odst. 2) zákona č. 87/1991 Sb. Zrušující výrok rozsudku odůvodnil nepřezkoumatelností odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jemuž přikázal provést náležitá zjištění o tom, jakým způsobem a z jakého právního důvodu přešla nemovitost v rozhodném období na stát.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 28. 5. 1999, č.j. 10 C 181/92-91, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 18, v kat. území N. M., obec P., zapsaného v evidenci nemovitostí u Katastrálního úřadu P., ve znění blíže uvedeném ve výroku rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. po otci a dále jako závětní dědic po strýci spolu s též již zemřelou bezdětnou tetou a sestřenicí, když nikdo z jejich potomků nárok neuplatnil a její podíl přirostl k jeho podílu. Předmětná nemovitost přešla v rozhodném období z otce a strýce žalobce na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy. Výměr o rozsahu znárodnění ze dne 10. 9. 1952, kterým bylo rozhodnuto o rozsahu znárodnění podniku J. Č. a syn, a.s. podepsal totiž referent ministerstva dr. Z., ačkoli toto oprávnění náleželo podle § 4 odst. 7 zák. č. 114/1948 ministrovi. Ministrem těžkého strojírenství byl v roce 1952 (od 1.8..1952 do 31. 1. 1953 ) J. M. Žalobce ve lhůtě stanovené zákonem vyzval žalovaného k vydání předmětného domu.

K odvolání žalovaného odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.



Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil je obsahem spisu Krajského soudu obchodního Praha zn. A X 141 (týkajícího se B. s. L. a V. V., P.), takže vzal za prokázané, že předmětný dům byl od 24. 1. 1924 ve vlastnictví B. a o. k. s. L. a V. V. v P., která později změnila název na B. s. k. L. a V. V. až do roku 1952, kdy vlastnictví k domu přešlo na čsl. stát - O. p. b. h. v P. Podle zjištění odvolacího soudu osobně ručícími společníky (komplementáři) společnosti byli pouze L. V. a V. V., ostatní komanditisté měli ve společnosti pouze přesně určené peněžní vklady, přičemž M. O. neměla žádný majetkový podíl na předmětné nemovitosti, která byla ve vlastnictví komanditní společnosti. Ve vztahu k osobě žalobce jako oprávněné osoby vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce byl i závětním dědicem části majetku po V. V. podle § 3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Okolnost, že nebyl univerzálním závětním dědicem, nepovažoval odvolací soud pro posouzení nároku žalobce za podstatnou, neboť pokud o vydání nemovitosti nepožádaly jiné oprávněné osoby, kterými by mohly být další závětní dědici, má žalobce právo na vydání věci celé jak po svém otci L. V., tak po svém strýci V. V.



Proti tomuto rozsudku podal žalovaný zastoupený advokátem dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Navrhl zrušení rozsudku soudu odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť posouzení podílů ostatních společníků komanditní společnosti nemůže představovat otázku zásadního právního významu.



Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.) a je v této věci přípustné, i když na základě jiného než dovolatelem uvedeného ustanovení.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatel ani netvrdí.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože nejde o měnící meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, ale o potvrzující rozsudek. V tomto případě však bylo druhé, odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na respektování právního názoru soudu odvolacího, jímž předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno, pak - i když se vyslovený názor odvolacího soudu dotýká pouze jedné, dílčí, respektive předběžné otázky (v tomto případě povahy komanditní společnosti založené podle ř. z. 1/1863 ), jde u odlišného rozhodnutí soudu prvního stupně o případ důsledků vyplývajících z vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího vyjádřeného v předchozím zrušovacím rozhodnutí, a je tedy ze zákona založena přípustnost podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přípustnost dovolání tak vyplývá přímo ze zákona, přičemž z hlediska systematického řazení ustanovení upravujících jednotlivé případy přípustnosti dovolání je třeba dovodit, že pak není místa pro úvahy o založení přípustnosti případným rozhodnutím odvolacího soudu, ať už z rozhodnutí odvolacího soudu, či na návrh účastníka (§ 239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.). To ovšem své důsledky v tom, že dovolatel je oprávněn uplatnit nejen dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nýbrž i dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jak toho využil žalovaný v této věci.

Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř., nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) až c) o.s.ř. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávaný případ nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.

V daném případě neshledal dovolací soud, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak nevyplývala. Dovolatel v tomto směru namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, podle kterého společníky obchodní společnosti byli pouze V. a L. V., ačkoli z listinných důkazů je zřejmé, že společníky byly také další osoby. Nesprávnost těchto zjištění pak podle dovolatele vedla k vadnému právnímu posouzení rozsahu restitučního nároku žalobce ve vztahu k osobám, které byly společníky komanditní společnosti. Obsah spisu, včetně výsledků doplnění dokazování v odvolacím řízení a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však takový závěr uplatněný dovolatelem neumožňují. Odvolací soud přehledně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů převzal zjištění soudu prvního stupně jako správná a přesvědčivým způsobem vyložil obsah jím probraného listinného důkazu, totiž obsahu shora uvedeného spisu Krajského soudu obchodního týkajícího se předmětné komanditní společnosti a postavení jednotlivých osob v ní činných. Jeho zjištění o statusu otce a strýce žalobce jako osobně ručících společníků tak odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Totéž platí ve vztahu k posloupnosti osob, které se účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedožili, jak to ostatně zjistil už přehledně soud prvního stupně, jehož zjištění odvolací soud převzal. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není v této věci dán.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení spatřoval dovolatel v tom, že znárodňovací výměr byl odůvodněn tím, že nemovitosti byly určeny k provozu znárodněného podniku. V takovém případě měl být aplikován zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a za určitých skutkových okolností pak se zpětným odkazem na restituční zákon". Ani v tomto ohledu nelze dovolateli přisvědčit. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 91/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůty nebo byly zamítnuty. Oněmi zvláštními předpisy nutno (nejen podle nezávazného odkazu č. 2) pod čarou k tomuto ustanovení) rozumět jak zákon č. 403/1990 Sb., tak zákon č. 87/1991 Sb. Působnost posledně zmíněného zákona je dostatečně srozumitelně vyložena v jeho ustanovení § 1 odst. 1 a to jak z hlediska předmětu vydání, tak vymezení rozhodného období. Kvalifikačním kritériem odůvodňujícím aplikaci tohoto zákona je právě způsob odnětí věci definovaný v § 6 odst. 1, písm. k), totiž znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Předmět řízení vymezený žalobními tvrzeními a výsledky důkazního řízení, které tato tvrzení prokázaly, aplikaci jiného předpisu, než shora uvedeného zákona č. 87/1991 Sb., v daném případě neodůvodňovaly. Odvolací soud tak použil správný předpis, který se na daný případ vztahoval a správně jej rovněž aplikoval, což se týká zejména přiléhavého, z náležitě zjištěného skutkového stavu se odvíjejícího, právního posouzení neplatnosti znárodňovacího aktu, který byl podepsán nikoliv osobou v té době jmenovaného ministra, nýbrž zaměstnancem ministerstva, jemuž oprávnění k vydání (podpisu) znárodňovacího výměru nepříslušelo. Tyto skutečnosti závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. neumožňují.

Dovolací soud za této situace podle § 243b odst. 4 o.s.ř. dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, žalobci proto přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v dovolacím řízení, které jsou představovány odměnou za poskytnutí právní pomoci za jeden úkon podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, ve výši 500 Kč při předmětu řízení penězi neocenitelném (§ 9 odst. 1 téže vyhlášky) jakož i náhrada paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 75 Kč, úhrnem tedy 575 Kč, splatných na účet právního zástupce žalobce (§ 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková